Texty: FEKAR, Vladimír: Trendy v alternativních Valašských Athénách. AS 2007, č. 2, s. 63-66.

Trendy v alternativních Valašských Athénách
Vladimír Fekar
Přehlídka netradičních forem ve Valašském Meziřičí – to znamená v prudkém tempu pulzující budova valašskomeziříčského zámku, v níž se po dva dny (23. a 24. března 2007) přebíhá z velkého sálu přes restauraci do podzemí a zpět, takřka bez vydechnutí, aby se stihlo dvanáct soutěžních a jedno nesoutěžní představení. Je kumulací divadla mnoha forem (a někdy i obsahů), přehlídkou, na níž se lze setkat s originalitou, původností, krátkostí divadelních tvarů, ale i nedotažeností inscenací, dramatických konfliktů či zvolených témat, ba dokonce i se zcela scestným experimentováním. Je koncentrovaným vhledem do divadelního podhoubí souborů zejména severního koutu Moravy, souborů, které se zpravidla nespokojují s opakováním téhož, ale hledají svůj osobitý způsob vyjadřování divadlem.

Rotování postav v bláznivé knihovně
Nominaci na Šrámkův Písek si překvapivě nevysloužilo žádné představení založené na improvizaci, jak se v tomto regionu, kde je líheň souborů rozvíjejících principy improvizovaného divadla velmi široká, zpravidla děje. Nejvíce totiž zaujalo Divadlo la rottal z Holešova se „situační“ komedií Aleše Maděry a Pavla J. Chmelíka Pochybnosti otce Browna.
Divadlo la rottal nechalo rotovat postavy v malé knihovně v rytmu bláznivé komediální feérie, která v sobě obsahovala prvky dadaistické, mnohdy až monty pythonovské nadsázky. Nesmělý čtenář, nepolepšitelně posedlý potřebou zapůjčit si Pochybnosti otce Browna, přichází opakovaně do knihovny s žádostí o tuto knihu. Jenže každá další návštěva přivádí mu další a další zranění, způsobená ostatními příchozími postavami do knihovny. Kromě této linie sledujeme příběh mileneckého páru, který hledá dychtivě ty knihy, s nimiž by se mohl ztotožnit, ale také „intelektuálního“ ztracence mezi regály, kterého režisér a herec ostře stylizuje do Mr. Beana a jenž je po většinu děje pro ostatní postavy neviditelný.
Tento pelmel, či chcete-li balábile, groteskních situací nemá rysy klasické tradiční situační komedie (a v tomto smyslu ji lze vnímat přirozeně za příspěvek k netradičnímu divadlu). Hlavním motorem zde totiž není kauzální logika událostí, která vede postavy k nutnosti řešit situaci, do níž se uvrtaly nebo byly uvrtány, naopak, je jím spíše překvapivá alogičnost zjevování podivínských postav (například čtenář indiánek přichází v kostýmu indiána apod.). To, co čtenáři čtou, je vždy úzce svázáno s tím, co nosí na sobě, a nelze rozpoznat, zda přizpůsobili šatník svému čtenářství, nebo naopak čtení knih svému myšlení, podle něhož se oblékají. Informace z knih i slova postav z předchozích situací se v závěru zauzlují do jakéhosi komunikačního šumu, promluvy začnou zcela postrádat logiku a smysl, knihovna jako informační laboratoř tedy nepřímo znemožní souvislý dialog mezi lidmi, kteří ji navštěvují. Na konci, když je kniha Pochybnosti otce Browna překvapivě konečně objevena Mr. Beanem, dokonce vpadne do situace průvodčí a bláznivý kolotoč postav se dává do pohybu v rytmu vlaku.
Divadlo la rottal přesvědčil studentskou dravostí, uvolněnými hereckými výkony, zejména v případě Tomáše Hofrichtra, smyslem pro nadsázku postav, dobře udrženým temporytmem inscenace, které snad hrozí jedno nebezpečí, aby nebyla přijímána, a také sehrána, pouze jako laciná studentská recese.
„Kostraři“ útočí
Na Šrámkův Písek doporučené Duonasekyru z Freudova Příboru už se stává v tomto koutě republiky osvědčenou a originální dvojicí performerů, také přilákalo na zámek výrazně více diváků než některé neznámé produkce.
Na vysvětlenou k použitému pojmu „kostraři, ukostřenost“: Duonasekyru se netají tím, že jejich performance mají pouze bodový scénář, opěrnou kostru základních situací a zvratů, k nimž se musí dobrat, aby následovala další situace. Mnohé dialogy se tedy rodí přímo před diváky, oba partneři vycházejí ze vzájemného rozehrávání situace. Jejich dialog a inscenace i tímto způsobem drží v napětí, existenci zrodu dialogů diváci permanentně pociťují jako živé divadlo tady a teď.
Už v produkcích z předchozích let Duonasekyru naznačilo, že určitá témata opakují ve svých jemně ukostřených performancích s až jistou obsesivní svědomitostí. I letos se například objevila témata manipulace někoho někým, ztráta identity nebo rozklad osobnosti, rozpad jazyka a další. Zatímco v předchozím roce byla jejich performance nesourodá a nebylo možno vysledovat jasnou obsahovou ani příběhovou linii, letos se prezentovali tvarem mnohem průzračnějším, domyšlenějším.
O čem tedy jejich performance nazvaná Projekce pokoření byla? Lékař se pokouší zbavit pacienta, nazvaného jejich obvyklým jménem Karel, nějaké blíže nespecifikované psychické nemoci. Jeho manipulace a přesvědčovací metody, během nichž se v řeči zadrhává a není schopen souvislé výpovědi, zpochybňují, kdo z nich je vlastně pacientem. V okamžicích, kdy zůstává Karel sám, zjevuje se mu jeho druhé já, předváděné však samotným lékařem (či možná hercem představujícím lékaře) oděným v kombinéze. S ním pak hraje Karel roztodivné hry (bláznivě poskakuje v kombinéze, prostor si vymezuje rozmotáváním klubek apod.).
Dostáváme se formou hrubé komediálnosti až někam k patologickým stavům schizofrenií poznamenané psychiky. Absurditu posiluje fakt, že na počátku nám mladý muž Karel připadá jako zcela normální zdravý muž. A zdá se, že jeho abnormálnost je zapříčiněna právě účinkem šíleného lékaře.
Inscenace je nejúčinnější tehdy, když performeři rozehrávají, zpravidla na sugestivní muziku, stavy lidské mysli formou výtvarné metafory – viz například využití klubek a nebo využití zrcadla. V samotném závěru inscenace přichází sugestivní okamžik: Karel, který na počátku přišel s fotografií, konvicí a hrnkem, z něhož pak idylicky pije, se pokouší na konci o tentýž harmonický obraz, avšak nalévá si čaj již do rozbitého hrnku.
V lékařově rozpadlém slovníku se objevuje refrénovitě něco ve smyslu: „Karel a hrnek, Karel a hrnek, pořád to samé.“ Připodobnění člověka k osudu předmětu, využití rekvizit k pojmenování témat manipulace, rozkladu osobnosti apod. je v příjemném kontrapunktu k hrubší komediálnosti improvizovaných situací, které – i přes hereckou pohotovost obou protagonistů – působí někdy zdlouhavě.

Láhor/Soundsystem zkoumá sám sebe
Pokud Duonasekyru rozvíjí dále to, co již v předchozích letech započalo, totiž své téma, jež v materiálech nazvali „kolaps reality“, pokouší se už renomovaný Láhor/Soundsystem dále rozvíjet, či spíše modifikovat základní situaci, kterou právě na loňském ročníku festivalu ve Valašském Meziříčí vyzkoušeli poprvé. Loňské Sto procent alibi vyprávělo o setkání sebevrahů, kteří se prostřednictvím internetu setkávají na osamělé chatě v horách. Letos se na podobném principu setkávají na chatě adoptovaní. Mezi nimi se objevuje i několik nezvaných hostů, jejichž přítomnost je postupně odhalována. Improvizace Láhor/Soundsystemu stále intenzivněji míří k realitě, řekl bych až k filmovému herectví, k dojmu pravděpodobnosti. Jako by jejich snažení mířilo spíše k filmovému než divadelnímu jazyku. Právě toto oproštění se od prvků ryze divadelní fantazie (princip epického vyprávění, snové až surreálné pasáže, zakomponování písně nebo jiných zcizujících prostředků) si nepřímo vynucuje potřebu přímočarého, dobře prokomponovaného a v jádru dramatického příběhu. Ten se však z improvizace nerodí vůbec jednoduše. Láhor zaujal opět přirozeností jednání v situaci, kterou si stanovil. Nemohl jsem se však ubránit dojmu, že se jejich metoda (také oni se od někdejší improvizace z nulového bodu dostávají k tomu, že se z nich stávají „kostraři“) může dostat do slepé uličky.

Kafka a ti druzí
Ale i mnohé nepostupující soubory zaujaly. Bez ohledu na kvalitu inscenací, už jen nástin témat, kterými se autorská divadla zabývala, může učinit velmi zajímavý obrázek o tom, které problémy a pocity hýbou současnou generací. Lze vystopovat pocit naléhavé potřeby seznámení se s někým, kdo by nás dokázal vytrhnout
z životních stereotypů (v představení Vir-realismus souboru Hody, Hody, Dopohody je to potřeba osvobození z vyprazdňující umělé virtuální reality, v představení Šlapka a Kafka od souboru Jiříkovo vidění snaha o vysvobození z vyprázdněného konzumního manželského života k intelektuální rozkoši). Metaforické, až trochu tezovité zobrazení člověka na bytost redukovanou jenom na některé základní úkony a potřeby, na bytost bez citu a emocí, potřeby vzdělávat se, ukazují z různých úhlů představení Moderní člověk divadelního souboru Hospody Hobit a Asimilacek Tělesa Y – Údivadla. Quo vadis, Domine, zaznívá nakonec poměrně apelativně z těchto zpravidla komediálně laděných divadelních útvarů.
Tematicky vybočovalo inspirativní představení Divadla Margaret Thatcherové. Svým ironickým „divadelním dokumentem\" o bratrech Mašínových relativizují a parodují tento novodobý mýtus o velmi problematickém hrdinství. Svébytné je také vystoupení dívčího tanečního divadla Iluze s nesnadno dešifrovatelnou jevištní prezentací Arcanum, které se poněkud abstraktně pokouší zachytit do scénického tvaru některá až duchovní vnímání člověka.
Je dobře, že divadlo na této přehlídce má mnoho tváří. Je dobře, že prezentuje zpravidla soubory s potřebou hledat osobní a osobitá témata, která chtějí transformovat do originálních divadelních tvarů.