Texty: ZÁVODSKÝ, Vít: Předjarní Hodonín opět patřil Thálii. AS 2006, č. 2, s. 34-36.

Předjarní Hodonín opět patřil Thálii
Vít Závodský
Mezi teprve nedlouho pořádanými soutěžními akcemi vydobyla si již pevné místo jihomoravská krajská dvojpřehlídka s označením Divadelní Hobblík (zahrnuje činoherní a hudební soubory s výběrem na celostátní Divadelní Děčín/Divadelní Třebíč) a Mumraj! (pro věkem 15-20 roků limitované studentské kolektivy s možností postupu na Náchodskou Prima sezónu a Šrámkův Písek). Do tentokrát upršeného Masarykova rodiště se totiž definitivně přesunula z dřívějšího dlouholetého působiště Blanska (ustoupivšího od původního záměru svorné kooperace). Nyní byl tedy hlavním pořadatelem „polokulatého“ 5. ročníku – v součinnosti jihomoravského oblastního předsednictva SČDO (zastupovaného tajemnicí obou odborných porot Mgr. Jaroslavou Chalupovou) a místního Studentského parlamentu a s podporou dalších subjektů – hodonínský Dům kultury na Horních Valech v čele s nevšedně obětavým ředitelem instituce i obou soutěží Mgr. Zdeňkem Grombiříkem, a to za vlídné přízně tamní radnice.
Festivalovými se letos staly předjarní dny 7. až 10. března 2007 a jejich program, s celkovou účastí 13 souborů (tedy ku prospěchu věci o něco menší nežli loni) většinou z jižní a střední Moravy, ale též z Prahy nebo Opavy, byl opět velmi nabitý. Mezi sympatická specifika „akce Hodonín“ náleží nejen neběžná repertoárová pestrost s přirozeným střídáním až propojováním nejrůznějších žánrů, ale také při vzájemném respektu generačního sbližování věkově disparátních účinkujících od zasloužilých ochotnických matadorů po rozjívené dětské „kandrdasy“. Vynalézavým zmenšením a elevací rozměrného kulturákového sálu vznikl interiér šachově vyzdobené obsluhované čajovny a zároveň prostor pro veřejnosti přístupné tzv. čajové řečičky, které se nejednou protáhly přes půlnoc, a v nichž se porotci v přátelsky vstřícných, ale kriticky věcných rozborech všem vystoupením podrobně věnovali. Možnost spartánského noclehování na galerii a přilehlých chodbách přímo v DK dala zejména mladým partám šanci zdržet se déle, a tedy absolvovat některá další představení včetně uvozujících nebo doprovodných programů (komentovaný thai-box, mažoretky, orientální či irské tance, nácvik drátkování a malování, závěrečný koncert kapely BFO z brněnské Čáry, foyerová výstavka aj.). Veškeré festivalové dění především formou rozhovorů, anket, minirecenzí, kreseb a fotografií odrážela čtveřice pracně vytvářených, zdarma distribuovaných čísel Zpravodaje, řízeného Evou Kolovrátkovou. Na rozdíl od předchozích ročníků se spoluprací posluchačů teatrologie převzal vedle moderátorské složky i tuto odpovědnost teprve se zaučující středoškolský Studentský parlament.
MUMRAJ! 2007 – slibný přínos -náctiletých
Z někdejšího hobblíkovského off-programu vykrystalizovala regulérní rovnoprávná přehlídková linie, jejíž vystoupení se zpravidla odehrávala dopoledne, aby bylo zajištěno vrstevnické žákovské publikum. I když letošní Mumraj! pozbyl právo náchodské nominace, zhlédli jsme tu sedm souborů ze šesti měst, většinou působících při rozličných školách. Jejich členové si nakonec odváželi 13 individuálních cen, hlavně za herecké výkony, ale i za režii.
Bez ohledu na časový sled vystoupení všimněme si nejprve dvojice, která sem vážila nejdelší cestu, což se však v obou případech vyplatilo. Po loňské vlastní hře s písničkami Řekněte to Tonymu uvedlo Divadelní studio Škorně Gymnázia Botičská Praha hudebně-dramatickou produkci od scenáristky, textařky a režisérky Dany Novákové Balada o námořníkovi. Stejnojmenná báseň Jiřího Wolkra posloužila bez přímých citací pouze coby tematický základ, lokalizovaný do Marseille r. 1857 a v jedenácti obrazech motivicky obohacený o další postavy a situace. Retrospektivně odvíjený tragický příběh přelétavého lodníka Mikoláše (oceněný Lukáš Rokos) a rovněž odměněných protagonistek Lenky Jelínkové (Madelaine), Kláry Steklíkové (Michelle) a Pavly Stejskalové (Louisa) spíše nežli existencionální hloubkou osudové životní zkoušky zaujal působivým muzikálovým ztvárněním. Středoproudovou partituru tří oceněných skladatelů obohatili skvěle vybavení představitelé kvalitní, živou pěveckou a choreografickou složkou (o poznání hůře dopadly výstupy činoherní). Inscenace získala do Náchoda 2. doporučení. Na nově vyhlašovaný poděbradský FEMAD – Salon odmítnutých nasměrovala porota DS Štěk z Opavy, šikovnou dětskou partu zdatného vedoucího Daniela Kollmanna (diplom za autorsko-režijní přínos). Dvě hravé povídky z třídílného celku Kouzelná paní Láryfáry, inspirovaného předlohou Betty MacDonaldové, s pomocí psychoterapeutické kouzelnice vtipně předestřely na generační výměně sociálních rolí v rodině svůj „způsob léčby“ dětských a dospěláckých starostí i potřebu dobra a harmonie ve světě. S maximálním ohledem na věk jevištně disponovaných dětí (diplom Beatě Ausficírové) a tedy i cílového vrstevnického diváka vzniklo nedlouhé, milé rošťácké vystoupení, kořeněné špetkou dadaistického přístupu.
Příliš se tentokrát nedařilo dvěma kolektivům z krajského města. CéeM div. Brno, početná skupina složená ze žáků Cyrilometodějské ZŠ a sousední Střední pedagogické školy na Lerchově ulici a vedená agilní řeholní sestrou Lenkou Navrátilovou, kupodivu již podruhé volilo látku poněkud odlehlou. Vlastními improvizacemi ovlivněné a jakoby studiovým natáčením zarámované epizody z amerického sitcomového seriálu Krok za krokem zůstaly po stránce dramaturgické, režijní a také interpretační pokusem nevýrazným a zmateně nepodařeným. O mnoho lépe nedopadl ani zdejší loňský vítěz, Studio Racek Brno s Popletenými pohádkami mladé hrající režisérky Pavly Gerlichové. Ačkoli základní nápad, ostatně využitý už nejedním naším i cizím autorem od Carrolla po Ladu, skýtal slibné možnosti, šest sekvencí, spojených cestami modré Karkulky (oceněná Lucie Coufalová) k Babičce (diplom Jitce Pospíšilové) a setkáními s travestovanými báchorkovými postavami, nepozvedlo se nad jevištní polotovar třídní besídky.
Docela úspěšně si naopak vedli tři nováčci přehlídky. Krátce existující Divadlo la rottal při Střední policejní škole Ministerstva vnitra z Holešova (nazvané podle tamního šlechtického rodu) mírně aktualizovalo starší hudební komedii Pavla Dostála Výtečníci. Sled výjevů z vděčného prostředí maturitního ročníku, který se rozhodl uplatnit vůči autoritám neobvyklou taktiku soustavné přípravy na vyučování, nezapřel sice vliv dalších předloh včetně oblíbených „rebelských“ filmů o študácích a kantorech, nahradil však původní Pogodovu hudbu vlastními oceněnými písničkami a v režii Pavla Jiřího Chmelíka nabídl spřízněně vstřícnému obecenstvu vcelku usazené nastudování, z něhož vyzařovala pozitivní energie a spontaneita dobře zpívajícího souboru (herecké diplomy si odváželi Pavel Pekař, Martin Hrdlička, Marie Káňová a Vladimíra Hradilová). Osvěžujícím dojmem rovněž zapůsobilo nedlouhé, ale propracované vystoupení početného múzického Crescenda ZUŠ Hodonín, kde režírující pedagožka a skladatelka Dita Kašinová využila hravé poezie Jiřího Žáčka pro nápadité, pečlivě secvičené pásmo Aprílová škola (diplom souboru „za hledačství v oblasti hudebně-dramatického výrazu“ a Matěji Valvodovi za figurky několika učitelů). Vítězem Mumraje! s 1. doporučením do Náchoda se pak stal Divadelní kroužek Obchodní akademie Břeclav s Foglarovými čerstvě premiérovanými Rychlými šípy, které před časem pro Slovácké divadlo úspěšně zdramatizoval uherskohradišťský herec Robert Bellan. V odpovídajícím typovém obsazení (oceněný Štěpán Tomešek v roli Mirka Dušína) uplatnila režisérka Dana Vilímková jak výtvarně komiksové atributy populárního chlapeckého leporela, tak Bellanovo skautské zarámování. Účinkující i diváci se s touto jednoduchou stylizací snadno ztotožnili a delšímu, leč svěžímu nonstop nastudování rádi prominuli nedotaženost mnohých detailů i přestavbami retardující scénografické řešení, ba i podobu „klonu“ jeho profesionálního vzoru.

HOBBLÍK 2007 – od zábavnosti k problémům jednotlivce i doby
Oproti loňsku poněkud poklesl počet hobblíkovských představení (po odhlášení ochotníků z Moravského Krumlova a Zábřehu šest inscenací z pěti výhradně jihomoravských měst), zařazovaných nejen na večerní, ale i ostatní hodiny. Renomované i začínající soubory se nakonec podělily o dvanáct individuálních cen, opět především hereckých, ale i za scénář, režii, hudbu či choreografii. Již připomenutý žánrový rozptyl dovolil každému divákovi vybrat si podle vlastní chuti; trochu překvapivě jsme sice postrádali obvykle tradičně pojaté tituly klasické, zato však nechyběla hudební oblast. Převažoval rekreativní repertoár, avšak zhruba polovina soutěžních vystoupení zaujala textovým výběrem i realizační osobitostí a vcelku prokázala nadprůměrnou kvalitu.
První z dramaturgicky zřetelných linií představovaly běžné domácí i cizí konverzačky s pevným textem. Na ně se s oblibou též při rozličných přehlídkách soustředí Amadis Brno, který desetiletí své existence oslavil populární veselohrou Antonína Procházky Klíče na neděli. Těsně předlistopadovou předlohu, založenou na osvědčených záměnách postav a pracující se simultánností bytů dvou spřátelených, životním stylem odlišných rodin Dostálů a Kartouchů, pojal režisér Petr Stryk v poměrně hbitém tempu bez pauzy, ve spolehlivé typologii postav, s využitím dobových šlágrů a s přesahy do poloh crazzy. Obdobně postupoval také hostitelský Svatopluk Hodonín v případě někdejší brněnské profesionální úpravy Žákova překladu situační komedie Francouze Alaina Reynauda-Fourtona Monsieur Amédée, založené na kontrastu zprvu spořádané vdovecké domácnosti penzionovaného profesora Rousseaua (diplom Josefu Jarošovi za titulní roli) a pařížských pouličních šlapek s jejich kumpány. Ostřílená herečka a nyní již režisérka Běta Švancerová neváhala pro svérázné ženské figury volit věkově starší obsazení, takže se v nich při vhodném komediálním nadhledu s černohumornými prvky s chutí vyřádily zralejší členky souboru. Žánr parodie zdařile uchopil hobblíkovský debutant, letos pětaosmdesátiletý Divadelní kroužek Louka s „tragickou estrádou“ Jiřího Brdečky Limonádový Joe. Vícegenerační parta z pouze tisícihlavé dědiny, obratně vedená režisérem i výtvarníkem Antonínem Maňákem, nezapřela sice poučení populárním filmem, ale krkolomnému westernovému ději dodala nejeden vlastní nápad (zejména ve výjevech ze saloonu si výborně vedl oceněný hudební aranžér a klavírista Tomáš Hrbáček, odměněna byla titulní kreace Jaroslava Šraději, za vyrovnanou pěveckou složku a rovněž dobrou dikci. Velmi bezprostřední kontakt rychle navázal nedlouho existující Divadelní spolek Stodola Jiříkovice, který ve svém nevelkém působišti dokonce sám organizuje hojně obesílané festiválky „Žně na Stodole“. Autobiografickou předlohu Ireny Douskové Hrdý Budžes známou z televizí uváděného profesionálního pojetí Barbory Hrzánové pečlivě a až příliš pietně (včetně komponenty výtvarné či hudební) „odkoukal“ režisér Martin Beneš. Přes nevynalézavé použití loutek však zaslouží uznání více než dvouhodinové (a to nejen pamětní) usilovné nasazení Gabriely Benešové jakožto prostořece vyprávějící a normalizační roky dětskou optikou ozvláštňující žákyně ZDŠ Helenky Freisteinové. Protagonistka převzala individuální diplom a nastudování si vybojovalo 2. doporučení na celostátní přehlídku Děčín/Třebíč.
Předpokládaní hobblíkovští favorité se prezentovali experimentálními inscenacemi výrazně autorských ambicí, které by si zasloužily podrobnější samostatnou analýzu. Zásluhou takřka detektivní obzíravosti oceněného herce Přemysla Hniličky přišlo Divadlo Čára Brno po klímovské halucinační vizi Obešel já polí pět s dalším repertoárovým bonbonkem. Na podkladě pamětí téměř zapomenutého spisovatele a dramatika první poloviny 20. století Františka Zavřela Za živa pohřben sepsal dramaturg brněnského městského divadla Ladislav Stýblo scénář Heroika aneb Play Zavřel, jehož se režijně ujal zkušený Zdeněk Turba. Silně kontroverzní autor, neuváděný snad v žádném oborovém slovníku (název Stýblovy předlohy je vypůjčen ze souboru jeho her), byl za první republiky militantním odpůrcem oficiální politické reprezentace a za protektorátu se dostal na fašizující pozice. Čáře ovšem nešlo o toliko dokumentárně biografický aspekt: na jednoduché praktikáblové scéně s dominantním znakem parkové lavičky (na jaké byl umírající Zavřel nalezen) a se záplavou poházených lejster se v osmdesátiminutovém nonstop nastudování (pro zasvěcenější návštěvníky pak v problémové návaznosti na zdejší jevištní verzi Čapkova „Foltýna“) na pozadí společenských proměn antiiluzivně demonstroval úděl tvrdohlavého umělce velkého talentu, poháněného vybičovaným egoismem a titánským velikášstvím bez ohledu na potřebné morální korektivy. Tyto rysy výtečně vystihl porotou odměněný protagonista Jiří Bartoň; další diplom převzala herečka Lenka Luklová a inscenace obdržela 1. doporučení do Děčína či Třebíče.
Do sféry dávných archetypů obrátilo se Divadlo Bez střechy Vyškov s Dorstovou hrou Fernando Krapp mi napsal dopis, vítěz letošní kojetínské přehlídky. V dramaturgii Vladimíra Goldy se pustil do jiné předlohy zde oceněného režiséra Ladislava Stýbla Té síly díl jsem já, v níž se opřel o dva časově odlehlejší zdroje – hru Christophera Marlowa a názvem citovanou filozofickou tragédii Johanna Wolfganga Goetha. Vnímatelsky nesnadného opusu jsme si povšimli již při jeho uvedení v loňském veverskobítýšském Setkání Na prknech (AS 4/2006), takže tu můžeme jen parafrázovat. Půldruhahodinová nonstop montáž, hraná tentokrát na jevišti a nikoli v arénovém prostoru, je lokalizována do krčmy s buranským Hostinským a chórem označeným Lůza. Existenciální hledání doktora Fausta (odměněný Lukáš Tvrďoch) víceméně respektuje klíčové momenty jeho i Markétčina osudu (do něj mj. zasahuje Dobrý a Zlý anděl). Inscenátoři jej však ozvláštnili řadou inovačně zcizovacích motivů a myšlenkových posunů (reprezentantem pekelných mocností je vedle Kummerova robustního Lucifera svůdná ďáblice Mefistofilis, ztělesněná oceněnou Petrou Šarhanovou). Při výrazném uplatnění choreografické (druhý diplom P. Šarhanové) a původní hudební složky (odměněná Jana Cindlerová) tak vznikla kruhově komponovaná, chvílemi velmi působivá, ideovou skepsí zasažená, diváka poněkud zahlcující sofistikovaná produkce, v ambivalenci reálu a snovosti místy obtížně dešifrovatelná. Vyškovská faustiáda, v tamní ochotnické komunitě ostatně nikoli první, získala vedle oficiální pochvaly za kvalitní zpracování programového tisku nominaci na Divadelní Děčín/Divadelní Třebíč 2007.
A jak dál?
5. ročník Divadelního Hobblíku a Mumraje! 2007 znamenal v Hodoníně udržení dosavadní dramaturgické a inscenační úrovně, takže flexibilně společná porota mohla kromě jedné nominace uplatnit také několik doporučení. Z jeho průběhu zároveň vyplývá pro organizátory těch příštích trocha zkušeností. Vysoký počet přihlášených souborů by ani napříště neměl vést k přehuštěnosti soutěžní části (letos tu během jediného dne podvakrát proběhla – včetně samostatných hodnotících seminářů – čtveřice vystoupení), nýbrž naopak k eventuální výběrové selekci, např. na podkladě předem zaslaných videonahrávek. Časem by snad nevyhlíželo příliš utopicky ani přizvání některého zahraničního, např. slovenského hosta. Podle stanovených propozic musejí pořadatelé bez výjimky striktně trvat na včasném zaslání všech dokumentačních náležitostí (rozmnožené scénáře, programové letáky, fotografie atd.), aby bylo případně možno včas vydat nějaký souhrnný festivalový tisk, takže by ve všech případech nejen porota, ale i diváci přesně věděli, s kým mají tu čest. U manažersky nejednoduché akce s vysokou mírou participace nezkušených středoškoláků bude třeba vhodně „ošetřit“ handicap neodbornosti a rozličných nedotažeností, a to včetně nároků na obsahovou i formální úroveň Zpravodaje. Dobré atmosféře nejednoho vystoupení by nepochybně napomohla štědřejší divácká přízeň ze strany zatím málo informovaných (viz pouliční anketu ve Zpravodaji) hodonínských občanů (nabízejí se jim cenově přijatelné permanentky), aby se vzrůstající prestiž regionální soutěže stala věcí nejen samotné ochotnické komunity, ale všech kulturně vyspělých obyvatel hostitelského města.