Texty: PERNICOVÁ, Ivana a KODEŠ, Jaroslav: Prima setkání 2007 v Novém Strašecí. AS 2007, č. 2, s. 45-47.

Prima setkání 2007 v Novém Strašecí
Ivana Pernicová a Jaroslav Kodeš
Prima setkání má na svědomí Divadlo Mařeni a Pařeny při SRPDŠ Gymnázia J. A. Komenského Nové Strašecí ve spolupráci se ZUŠ Nové Strašecí, NostraDivadlem a městem Nové Strašecí, kde průvodci třídenní přehlídky byli členové pořádajícího divadla a zvláště pak jeden z nich, představující filmovou postavu, Indiana Jones, který uváděl jednotlivá představení a zároveň hledal vzácný poklad. Jestli ho našel – mi, bohužel, v závěrečném chaosu trochu uniklo. Divadelních pokladů na třídenní přehlídce nebylo mnoho, ale nějaké přece. Organizátorům se podařilo vměstnat do nabitého programu (12 souborů) i tři dílny. První vedla Daniela Šteruská, jejím tématem bylo Herec a multimediální divadlo, druhou dílnu vedla Martina Tothová s názvem Herec a realita a třetí dílnu vedla Lenka Vávrová – Znáš dobře svoji roli? Na dílny chodilo průměrné šest, sedm účastníků, což je oproti minulým letům mnohem nižší počet, ale je to asi proto, že letos bylo více představení na Šrámkův Písek a experimentující soubory většinou jen přijedou, odehrají a odjedou, což je škoda.

Na krajském kole postupové přehlídky (studentské a experimentující) vybrala porota (Ivana Pernicová, jaroslav Kodeš, Luděk Richter) z divadelních pokladů dva nejcennější: Jak je důležité mít Filipa od souboru Nazabití z Brandýsa nad Labem. Ti byli nominováni na celostátní přehlídku studentského divadla Náchodská prima sezóna. Inscenace NASETO?! souboru DS Scéna Kralupy nad Vltavou byla doporučena do širšího výběru na celostátní přehlídku experimentujícího divadla Šrámkův Písek.
Obě představení byla nejvýraznější jasným a konkrétním uchopením režijně-dramaturgické koncepce a nalezením odpovídajících hereckých prostředků. Herci se v obou představeních snažili nalézt specifický humor pro svoji inscenaci a ten dokázali divákům konkrétně ve vypracovaných a vygradovaných situacích sdělovat.
DS Scéna Kralupy nad Vltavou – Naseto?! Základem pro inscenaci se stala pohádka K.J. Erbena Otesánek. Nejednalo se ovšem o prostý převod pohádky do klasického jevištního tvaru, který by kauzálně převyprávěl příběh. Šlo o inspiraci pohádkou k vlastnímu výsostně autorskému pohledu na některé příčinnosti a důsledky jednání postav pohádky tak, že vznikla osobitá inscenace, která přinášela aktuální poselství o tom, že poruším-li odvěký přirozený řád – nepsaná pravidla, dostaví se až fatální trest. A to bez výjimky.
Celé svižné představení (trvalo cca 25 minut) se neslo v duchu drsné jevištní nadsázky, a používalo prostředků pohybového divadla, respektive němé grotesky (režie Radim Wolák). Na jednoduché scéně, kterou tvořily pár kašírovaných balvanů a lehce výtvarně pojednaný prospekt – břicho Otesánka – sloužící k stínohře, jsme sledovali vtipně zahrané různé epizody pojednávající o základních vztazích mezi mužem a ženou. Jednotlivé minipříběhy, které vždy končily potrestáním některého z protagonistů smrtí ( byl pozřen Otesánkem ), byly odděleny stínohrou. V závěru inscenace pak motyčkou nerozpárala břicho Otesánkovi babka, ale kosou samotná Smrt, která vytvářela i rámec celému představení (v úvodu vystoupila pouze se srpem) a hříšníci vyskočili Otesánkovi z břicha, ale snad tam měli zůstat… Zasloužili by si to, jak prohlásil někdo z publika – bylo to poprvé, kdy mu nebylo v této pohádce snědených lidí líto.
Druhou inscenaci, která byla vybrána na celostátní přehlídku studentského divadla Náchodská prima sezóna zahrál studentský kolektiv Nazabití Brandýs nad Labem.
Nastudoval hru klasika anglické konverzační komedie Oscara Wildea Jak je důležité mít Filipa.
Zdálo by se, že bude nad síly studentů vypořádat se s touto hrou, respektive s tímto velmi obtížným divadelním žánrem. Opak je pravdou, nicméně pro objektivitu nutno konstatovat, že to nebylo vypořádání stoprocentní. K dokonalosti ještě leccos chybělo (např. vytvoření přesných charakterů postav aristokratické společnosti, nevyrovnanost hereckých výkonů, režijní nedotaženosti), ale v řadě situací se hercům dařilo slovem jednat a sdělovat vtipy, na které reagovalo jak mladé tak i starší publikum.
Základem úspěchu se zřejmě stala výrazná textová úprava hry provedená vedoucí souboru. Irina Ulrychová zjednodušila příběh až na jednoduchou kostru tak, aby mladí herci nebyli zahlceni slovem, ale současně měli ještě prostor k pochopení příslušné situace. Orientovala se na nejvtipnější bonmoty a komentáře, a hlavně vedla své svěřence k hereckému nadhledu, lehkosti a pohrávání si se situacemi příběhu. Výsledkem bylo milé představení, předváděné s chutí a bavící publikum tak, že bylo ochotno mu prominout inscenační nedokonalosti.
Další inscenace, které jsme viděli často zápasily např. se špatně dramaturgicky vystavěným textem. To se právě vymstilo sympaticky vyhlížejícímu souboru Časumálo Praha, který předložil divákům (jak píší ve svém programu) chuťovku od klasika ruské humoristické kuchyně od A.T. Averčenka…a ven!
Témata jednotlivých povídek (Jak získat dívku svého srdce? Jak napsat skvělý román? Jak si vybojovat svou vysněnou roli? Jak si udržet šest dívek najednou? Jak zabavit společnost?) se nepodařilo výrazněji propojit do jednoho jevištního celku a zřetelná snaha o „zarámování“ diváka spíše dezorientovala. Jakoby si soubor vzal příliš velké sousto.
V herecky nedotažených situacích se aktéři více soustředili na slovní jednání. Pozornost diváků byla přerušována zbytečně dlouhými přestavbami a logicky neujasněnými odchody a příchody hrdinů. Z trochu příliš plynulé a temporytmicky nevystavěné divadelní inscenace diváky nadchnul nejvíc výkon členky souboru, která hrála postavu herečky Maraskinové – s nadhledem a snahou o hru s rolí a i výraznou a logicky vystavěnou mluvou. Chuť s jakou členové souboru hráli by si zasloužila výraznější režijně-dramaturgickou koncepci.
Další soubor NoStraDivadlo Nové Strašecí patřil na přehlídce mezi ty nejpočetnější (cca 20 členů) a na necelou hodinu nás uvrhl do snově-fantazijního prostředí – Nangijala, země na opačné straně oblohy.
Vedoucí souboru Iva Dvořáková vytvořila dramatizaci nesnadné avšak lákavé předlohy A. Lindgrenové Bratří Lví srdce, nabízející zamyšlení nad morálními hodnotami, jakými jsou např. svoboda nebo obětování se za druhého. Na představení bylo vidět obrovské nasazení všech účinkujících, nejvíc tvořivé energie jim však zabrala vnitřní organizace velkého množství dramatických postav v prostoru scény a scénografické ztvárnění – kombinace živého a stínoherního hraní. Soubor nám nabídl mnoho pohledů avšak tématické situační zpřesnění by bylo tak náročnému projektu, v kterém byl vidět obrovský kus práce a úsilí, určitě ku prospěchu.
Přesto jsme soustředěně sledovali osvobozující boj od vlády zlého Tengila a spolu s hlavními hrdiny (bratři Suchárek a Jonatán) hledali zrádce, který vynášel zprávy Tengilovým lidem. Suchárkovi a Jonátánovi se asi nejlépe dařilo úspornými hereckými – niternými prostředky nás diváky přesvědčovat o pravosti svého jednání, kterého bylo, bohužel, jinak v celé inscenaci poskrovnu. Emotivně silná až pompézní (reprodukovaná) hudba, kterou si soubor vybral, přehlušovala jednání postav a paradoxně podtrhovala nedodělanost situací a vytvářela tak někdy sentimentální filmové obrazy.
V závěru si diváci jen na krátkou dobu užili zjevení „obrovské příšery“ – Katly (loutka voděná na tyčích) a v rychlém boji bylo vše dovedeno do vítězného konce, přestože diváci trochu tápali, kdo byl zabit a kdo jen zraněn. Suchárek i s Jonatánem pak spolu skáčou do hluboké propasti, aby prošli jakousi „druhou smrtí“ a přesunuli se do dalšího prostoru – země Nangilimy. Odvážnému souboru, lze jen přát, aby našel odvahu a energii k hledání většího prostoru pro herecké jednání.
Rovněž v představení souboru Explodo SPŠS a OA Kladno Všechno o ženách od Miro Havrana se soubor potýkal s tématickou neujasněností, ale zejména s nevhodným výběrem textu. Název nás lákavě připravuje k tomu, že se dovíme vše o ženách. Krátké epizodky ze života žen – střídají se tři věkové kategorie: ženy středního věku, kariéristky řešící většinou u láhve vína své pracovně-kariéristické a sexuální problémy, holčičky z mateřské školky hrající si s Barbínkami a tančící důchodkyně z domova důchodců – byly stavěny přes mluvní jednání a neměli v sobě ani zárodky dramatických situací, takže postavy vyznívaly příliš ilustrativně.
Všechny postavy hrají tři herečky, které zdařile odlišují postavy rychlými převleky. Tématická propojenost těchto tří prostředí a postav však divákům zůstává nejasná. Tím, že obsahově jednoduchý až triviální text nenabídl hlubší uchopení z jakéhokoliv úhlu, nemohlo dojít k zásadnějšímu situačnímu zkonkrétňování a hledání, jak postavy herecky ztvárnit. A tak viditelná snaha členek souboru nemohla jakkoliv být odměněna diváckým pochopením.
Od předešlých dvou představení se následující liší tím, že výběru předlohy byla věnována velká pozornost. Dívčí soubor Konec STanice Brandýs nad Labem se při své adaptaci opřel o knížku A. Grina Jessie a Morgiana, z které si vybral základní příběhovou linii, kterou vytváří příběh dvou sester. Jejich vzájemný vztah je velmi problematický. Cituji ze scénáře (z deníku Morgiany): „Za měsíc oslaví má mladší sestra Jessie osmnácté narozeniny. V každém, kdo se na Jessie podívá, se probouzejí nejlepší city. V každém kromě jediného člověka. A tím jsem já, Morgiana Trenganová, její sestra a poručnice.“
V takto silném příběhu se naskýtá otázka, čí příběh nám soubor sděluje. Jestli Jessie – křehké až éterické bytosti (výborně typově vybraná dívka) nebo Morgiany, závídící své sestře její krásu, nebo obou dvou. Soubor se nesoustřeďuje jenom na osud jedné ze sester, ale divadelními prostředky vypráví o vzájemném vztahu obou. Pro Morgianu volí spíše deníkové promluvy (četby z deníku) a pro Jessie volí více jednání v situaci. Její postava nám dává svým jednáním větší šanci spoluprožívat její osud.
Oba herecké party byly silně emotivně vnitřně prožité, ale tento silný prožitek ne vždy našel přesné jevištní sdělení směrem k divákovi. Nutná snaha o prožití herce svazovala, takže postavy působily někdy sošně až pateticky. Tím, že se režie daleko více soustředila na niterné procesy než na vytváření konkrétních situací, nevytvořila dostatečný prostor pro vrstevnatější jednání v situacích. V diváckém zážitku převládal pocit statičnosti a monotónnosti nad dynamikou vnitřních procesů. Rozhodně zůstává souboru toto výborně vybrané téma jako dobrodružná výzva pro další divadelní zkonkrétňování.
V kontextu přehlídky Prima setkání působí představení Komorního studia Áčko Benešov Prodaná nevěsta jako z jiného světa. Na základě libreta a úryvků textů písní K. Sabiny vznikla nesourodá kompozice vzdáleně připomínající postmoderní divadelní poetiku. Ovšem s jediným cílem, co nejvíce pobavit diváka. Rozhodujícím prvkem byla snaha pobavit, bohužel kvalita humoru byla velmi prvoplánová. Takováto struktura může nabízet dvě krajní polohy. Buď nesourodou směsici nebo vnitřně ironickou postmoderní strukturu. Bohužel, v případě tohoto souboru se jeho tvůrčí cesta přikláněla k první variantě.
A tak divák marně hledá jakékoliv souvislosti. Nedochází mu proč je Mařenka žena ve zralém věku, proč děj narušuje svými dekadentně baletními vstupy jakási žena plných tvarů (prý víla), proč se zjevuje muž v masce (prý fantóm opery) a zase mizí, proč Jeník tlačí dětskou Tatrovku, proč je tam medvěd lední? Herci hrají s velikou expresí, která se často mění v deklamaci. Přesto lze odhadnout slušný herecký potenciál souboru, který však režisér nevyužil k tomu, aby inscenace měla svůj jasný vnitřní řád, který by vytvářel základ divadelní komunikace s divákem.
Jediné divadlo poezie Zazelena utržené Nové Strašecí – Ale ty večery… (dumka z Puškina a Lermontova)se objevilo v sobotu v pozdním odpoledni. Verše o samotě, smutku, marnosti života, bytí a smrti, lásce, o pochmurném životě, divákům přednášejí tři dívky a jeden mladík. Vybrali si výsostně mužskou poezii, vyžadující pro přenesení prožitku k divákům již bohatší životní zkušenosti. Ale i tato chmurně-filosofická témata patří k věku před hranicí dospělosti. Velké rezervy však byly v nezvládnuté technice přednesu. Objevují se klasické mluvní nešvary jako povolená mluva, nedoříkané koncovky, monotónní intonace. Nepracuje se důsledněji s logikou sdělení, a tak poezie zůstává okleštěna v sošném patosu.
I přes technické nedokonalosti se malému souboru svým niterným zaujetím podařilo získat diváckou soustředěnost a pozornost.
Soubor Nula morčat Čerčany nám servíroval své decentně obscénní divadlo HaHaMlet aneb K úspěchu přes mrtvoly (z programu: lehce drsná tragikomedie čpící lihem a páchnoucí krví). Scénář a režie Filip Nerad.
Lze tušit inspiraci klasickým dílem (Hamlet) avšak s tím, že bytí a nebytí je uváděno do humorně-tragických souvislostí. Divák se ocitá v pitevně a v celé první půlce představení je více slovně než v akcích sdělován osud patologa Mleta, profesně neuspokojeného, lehce závislého na matce, která mu jak tušíme z telefonátu neustále předhazuje, že dosud žádného nebožtíka nebalzamoval. Dochází k seznámení se s obživlým duchem, otráveným panem Váhem, kabaretním umělcem, jehož smrt je vyšetřována policejními orgány. Aby dal možnost profesního růstu patologovi Mletovi, prozradí mu způsob jakým byl otráven, aby tak patolog Mlet mohl být mediálně oslavován. Tím se spouští řetěz absurdních událostí, v kterých je patolog Mlet už pouze humorně-tragickou loutkou. V závěru vidíme šíleného patologa, který uřezává ruce nebožtíků se slovy „půjdou do lihu“.
Divák se celé představení baví podáváním absurdního humoru a tragikomickým osudem patologa Mleta. Černý humor typu: „...nevrť se, ať tě můžu rozřezat...“ je typický pro celou tuto drsnou komedii a diváci ho pobaveně přijímají. Převažující počet mužských členů souboru jakoby předurčil i styl jakým byla inscenace provedena. Vtipné promluvy, zejména z úst hlavního hrdiny, ale i vtipné a svižné dialogy jsou základním stavebním prvkem celé inscenace. Zvolenému stylu odpovídá i herecká stylizace postav, nejzřetelněji je propracována v postavě patologa Mleta, kde se ukazuje osobnostní hra s rolí, která je však v první půlce hry neúměrně rozehrávána a často pouze slovním jednáním, na rozdíl od druhé půlky, kde akce střídá akci, a tak celá inscenace působí dynamicky nevyrovnaně a zasloužila by ještě větší vnitřní propracovanost.
Soubor Dram kroužek SPŠS a OA Kladno vytvořil na základě inspiračního podnětu (historický román J. Loukotkové) svébytný autorský text Vzpomínky na Afera, v kterém se však projevily všechny nedostatky začínajících autorů. Nepřehledně rozvíjený příběh, podávající málo informací o prostředí a charakteru postav, nevyjasněné motivy postav, situační nelogičnosti a ne vždy rozvíjené situace. Bohužel, i režijně dramaturgický přístup byl začátečnicky ostýchavý, takže celková výsledná struktura spíš mapovala možnosti jevištní práce, než aby je dováděla do sdělného a konkrétního tvaru. Věřím, že první neúspěch členy souboru a zejména autora neodradili, a že přehlídka Prima setkání byla pro ně velikou inspirací pro další divadelní pokusy.
Exhibiční zápas v improvizaci – Středoškolská improvizační liga jako poslední představení. Představení inspirativní, a to v mnoha aspektech. Pro ty, kteří ještě I.L. neviděli se pokusím o krátký popis. Před začátkem představení vhazují diváci do košíku svá témata – o čem by chtěli vidět improvizaci. Na jeviště pak vstoupí svůdně sličná děva, která je průvodcem celého představení a graciézně nám vysvětluje jednotlivé druhy improvizací, resp. disciplín. Poté přichází dvě barevně odlišená družstva, jeden rozhodčí (s přirozenou autoritou) a dva jeho pomocníci. Rozhodčí dbá např. na to, aby se v disciplínách zejména dodrželo téma, aby se jednalo tělem ne slovem, píská fauly za to, když není některý z partnerů (v případě, že je na scéně víc aktérů) zapojen do hry, ukončuje jednotlivé zápasy. Diváci pak barevně odlišenými kartičkami dávají hlas družstvu, které se mu líbilo nejvíc. Pomocníci zapisují body.
Jednotlivé improvizační zápasy jsou krátké (do tří minut) a v průběhu asi 45 minutové inscenace oddělené pauzou, jich shlédneme mnoho. Zajímavým prvkem celé improvizační ligy je hlavně divácká spoluúčast při vzniku, ale pro mě osobně, je to zejména možnost být přítomen jedinečnému vzniku osobitého hereckého projevu, při kterém aktéři tvoří převážně typové postavy a při větši šikovnosti a zkušenosti lze rozvíjet i poměrně vrstevnatý příběh. Velký důraz je kladen i na partnerskou spolupráci, což je jako další průpravný prvek při práci s divadelním souborem nesmírně důležité. Improvizační liga se mi jeví jako výborná improvizačně-herecká průprava zejména pro středoškolské soubory, pro které je hra, recese, nadhled a ironie specifickým rysem jejich komunikace.
Vám, kteří jste ještě v Novém Strašecí nebyli, vřele návštěvu tohoto malého města doporučuji. A co se samotné přehlídky týká, největší poděkování patří Ivě Dvořákové, osobě, která má Prima setkání ve Strašecí na svědomí.