Texty: STROTZER, Milan: Lounské divadlení s klášterskými divadly v čele. AS 2007, č. 2, s. 21-24.

Lounské divadlení s klášterskými divadly v čele
Milan Strotzer
Třetí ročník Lounského divadlení, krajské postupové přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla, se etabloval jako zatím nejzdařilejší. Stalo se tak především (ale nejen) díky znamenité dramaturgické skladbě, která ve všech případech představovala kvalitní a objevné textové předlohy, nastavující zrcadlo bolestem světa, ve kterém žijeme, a tomu, co naše plnohodnotné bytí ohrožuje. Viděli jsme jevištní adaptaci originální filmové předlohy Hala Salwena, současnou dramatiku reprezentovanou světově proslulým autorem irského původu Martinem McDonaghem, zařazovaným mezi autory tzv. cool dramatiky, dále vlastní dramatizaci proslulého románu Raye Bradburyho z oblasti science fiction, realizovanou v souřadnicích respektujících současné společenské dimenze. Nechyběla divadelní klasika, komedie Niccola Machiavelliho Mandragora, která není prosta ostří společenské kritiky. Kořením svého druhu byla v české premiéře uvedená společenská satira polského autora R.M. Gronského. V závěru přehlídky vystoupilo navíc mimo soutěž Nové divadlo Louny s premiérou vlastní hry Jana Vnoučka O papírovém drakovi aneb Ekologie duše a ekonomie těla. U dvou představení jsme byli svědky zdařilé režijní práce, objevily se oceněníhodné scénografie a takřka ve všech inscenacích jsme zaznamenali výrazné herecké výkony. Kladem přehlídky byla péče organizátorů o to, aby soubory hrály před dostatečně početným publikem.
S výjimkou Divadla Navenek z Kadaně, přehlídkovým nováčkem, který se představil s Machiavelliho Mandragorou realizovanou ve velice pěkné výpravě (čestné uznání), leč poznamenanou především evidentní režijní nezkušeností, byly uvedené inscenace na velmi dobré a nadstandardní úrovni. Umožňovalo to klást na ně estetická měřítka a vést zasvěcené rozpravy o možnostech jejich dotváření. To se, alespoň se domnívám, dařilo při setkáních souborů s přehlídkovou porotou (předseda dr. M. Strotzer, členové MgA. Petr Michálek, Mgr. Milena Nečesaná, MgA. Veronika Týcová, Ladislav Valeš a Mgr. Milena Zikmundová).
Divadlo Tyrš v Lánech nastudovalo McDonaghovu hru Mrzák inishmaanský v režii a scéně Romana Havelky. Inscenačně náročnou předlohu o mizérii lidského bytí v žalostných materiálních a duchovních podmínkách, z nichž se nelze vymanit, v nichž je však nutné žít a přežít, se mu podařilo zvládnout jen zčásti. Hra nestojí na příběhu, nýbrž na niterných vztazích mezi postavami zakořeněnými v prostředí chudoby a ostrovní izolace. Tyto vztahy by bylo zapotřebí realizovat důsledně z vnitřku tématu ve vědomě budovaných dramatických situacích. Režie šla však spíše cestou vnějších ozvláštnění. K hlubšímu ponoru a tím i zajímavým scénám (např. ve scéně sledování filmu) se přesto tu a tam inscenace dopracovala, a to nejspíše zásluhou hereckých dispozic. Za všechny je na místě jmenovat především Martina Pucholta v roli Bartleye McCornicka, ale také Antonína Tolkačovova představujícího Johnyho Pateena Mika a Evu Havelkovou, která ztvárnila postavu Eileen Osbourneové (čestná uznání).


Oceněné inscenace

Divadlo na dlani Mladá Boleslav – Ryszard Marek Gronski: Snídaně. Mladoboleslavský soubor představením hry polského autora obohatil dramaturgickou skladbu Lounského divadlení nejméně trojím způsobem. Za prvé tím, že hru uvedl v české premiéře. Za druhé že se pustil do zřídka frekventovaného žánru společenské satiry a konečně v kontextu přehlídky i tím, že se přičinil o jediné komediálně laděné představení, v němž se mohlo publikum zasmát, což ocenilo prostřednictvím anketních hlasů a udělením ceny diváka. Tři desetiletí stará satira, napsaná v jiném společenském a politickém kontextu, ožila na jevišti jako aktuální apel, beroucí si na mušku bohorovnost mocných a praktiky mocenského aparátu. Do bytu obyčejné rodiny vpadne státní policie a zorganizuje snídani prezidenta v kruhu rodiny tak, aby byla hlava státu ujištěna, že je lidem milována, že vše je v zemi v nejlepším pořádku. Za tím účelem je stávající vybavení bytu včetně oblečení vyměněno za takové, které odpovídá vyvolání kýženého efektu. Dokonce jsou vyměněny i dospívající dítka, neboť tendují k radikálním hnutím nalevo i napravo, za teenagery prefabrikované pro daný účel. A nakonec je vyměněn sexuálně nenechavý dědeček za policejní majorku ve výslužbě. Připravena a nazkoušena je i konverzace včetně patřičných odpovědí na otázky. Snídaně s prezidentem může začít. Akce se však tentokrát vymkne organizátorům z rukou, neboť prezident dojde k závěru, že v zemi je již po léta všechno tak skvělé, že je zbytečné držet policejní aparát a rozhodne se jej zrušit. Situace se obrací, protože osnovatelé iluzí nechtějí přijít o dobře placená místa. I z tohoto nedokončeného nástinu je zřejmé, že předloha skýtá nepřeberné množství humorných situací a gagů. Divadlo na dlani se jich zmocnilo s patřičnou razancí. Bohužel, v řadě případů (zejména ve scénách s prezidentem) s razancí vedoucí k nepřesnostem ve skrývání zmanipulované situace, zvícím bezmála rozměru jevištní anarchie a vyrábění srandy. Je to převeliká škoda, neboť by se diváci daleko více mohli bavit autentickým jednáním protagonistů hry v daných okolnostech a absurditou z toho prýštící. Je to škoda i proto, že soubor má výborné herecké typy a nejednoho nad obyčej vybaveného herce. Ostatně tři z nich byli oceněni čestnými uznáními: Jan Hendrych za roli Otce, Jitka Urbanová za roli Agentky a režisér Petr Matoušek za ztvárnění postavy Drobečka. Inscenace byla pro úvodem označené premisy doporučena na 2. místě k výběru do programu celostátní přehlídky.
Divadelní společnost KLAS Klášterec nad Ohří – Hal Salwen: Haló! Dramaturgicky objevná inscenace inspirovaná originálním filmovým snímkem nezávislého amerického filmaře Hala Salwena Haló, tady Denisa. Jevištní přepis kláštereckého souboru KLAS je stejně jako filmová předloha obrazem odosobněného světa, v němž vládne spojovací technika (telefony, faxy, internet) a další výdobytky vědy v medicíně etc. nad bezprostředními setkáními. Komunikace někdejších spolužáků, přátel a potenciálních životních partnerů je uzavřena v začarovaném kruhu neosobních kontaktů, a to v rozpětí od zrození člověka až po jeho pohřeb. Postavy hry se nikdy naživo nepotkají. Vrcholnými scénami hry jsou milování po telefonu, skupinový telefonický hovor s rodičkou při porodu či pohřeb dívky, jež přišla o život při autonehodě, kterého se s výjimkou jednoho opozdilce nikdo nezúčastní.
Navzdory handicapu, který je pro divadelní přepis dán předlohou v odosobněné komunikaci postav příběhu, se Kláštereckým za režijního vedení Miroslava Nyklíčka (čestné uznání) podařilo vytvořit inscenaci poutavou, apelativní a navíc ne prostou humoru. Režie volila simultánní scénické řešení, v němž má kromě těhotné Denisy každá postava své, pro okolní svět uzavřené zázemí. Inscenátorům se podařilo nalézt prvky, kterými oživují jinak převážně statické aranžmá. Děje se tak především prostřednictvím nezakotvenosti Denisy, ale i v kreacích, jakými je např. doručení fotografie faxem. Škoda, že jich není více, byly by ku prospěchu rytmizace představení. Lze hovořit i o zdařilých hereckých výkonech. Týká se to především Zdeňky Kovalové v roli Denisy (cena), Miroslava Nyklíčka, představujícího dárce spermatu Martina a Martiny Elisové v roli Barbory (čestná uznání). Inscenace Haló, jejíž textovou předlohu připravili Zdeňka Kovalová a Miroslav Nyklíček, byla odměněna cenou za divadelní počin a doporučena na 1. místě k výběru do programu celostátní přehlídky.
Rezervy v inscenaci existují především v dotvoření jednání postav v situacích, kdy čekají na obnovení telefonického kontaktu, v přesnějším navazování dialogů a odstranění proluk mezi telefonickými hovory, které jsou namnoze způsobeny technikou. Ostatně za úvahu by stálo i větší rozrůznění vyzváněcích tónů telefonů. Bylo by rovněž ku prospěchu zaměřit se na expozici hry, tj. připraveného večírku, na nějž se nikdo nedostaví. Nemělo by se na ní šetřit, neboť atmosféra zmaru snahy o osobní kontakt je výchozí dramatickou situací hry. Zatímní úsporné řešení se zdá být poněkud nedostatečným odrazovým můstkem k výpovědi, která následuje, ale i k závěrečné scéně druhého připravovaného večírku, která tvoří spolu s expozicí rámec hry.
Divadlo Zdrhovadlo Klášterec nad Ohří – Ray Bradbury: 451. Dramatizace proslulého románu amerického spisovatele Raymonda Douglase Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita o světě naprogramovaném na štěstí v konzumním přežívání, v němž je potlačováno samostatné myšlení a ruku v ruce s tím likvidovány knihy i osoby, které by je mohly aktivovat. Dramatizaci vytvořil Václav Polda, režisér souboru. Záměrně v ní pominul či upozadil některé technické „vymoženosti“, kterými v románu z oblasti science fiction disponuje líčené společenství. Zejména vypustil tzv. mechanického ohaře, smrticí stroj naprogramovatelný na dopadení oběti na základě jejího chemického vzorce. S tím nutně odpadly scény plné napětí a vyostřených konfliktů. Avšak to, co bylo v době vzniku románu (1951) technickým science fiction, je v současnosti překonanou skutečností. Důsledné převzetí románových technických reálií by dnes patrně působilo úsměvně až legračně, což by nikterak neprospělo sdělení myšlenkového poselství díla. Václav Polda se, myslím, dobře rozhodl nevymýšlet v této oblasti nová řešení a položil důraz na hlavní myšlenku románu, že skutečné štěstí nemůže být tam, kde je popíráno duchovní dědictví zůstavené minulými pokoleními a svobodné myšlení jedinečných současníků, že žádná technická vymoženost, natož v totalitární spotřební společnosti, nemůže přivést lidstvo ke štěstí, nýbrž leda k záhubě.
V této souvislosti není docela jisté, zda je docela v pořádku další zásah dramatizátora, konkrétně vypuštění postavy Fabera, vzdělaného muže z někdejšího světa, který je mj. podporou pro jednání hlavního hrdiny románu, požárníka Montaga. Postavy, která Montaga nasměruje mezi stejně smýšlející, aby nakonec spolu s nimi mohl nést štafetu lidského vědění do vpravdě svobodného lidského světa. Nadto vypuštěním Fabera se inscenátoři opětovně ochuzují o nemalou dávku dramatičnosti a z ní plynoucího napětí. Dramatizace se odchyluje od románové předlohy i v některých dalších reáliích (obsazení velitele požárníků ženou či absence válečného konfliktu a zničení měst, do nichž je soustředěna ona „šťastná“ civilizace). Tyto posuny jsou však inscenací zdůvodnitelné.
Přes uvedená vypuštění a zaznamenané posuny vytvořil V. Polda dramatizaci, která je souboru dobrou oporou k jevištní adaptaci románu. Podpořena režijním uchopením (cena V. Poldovi), které podobně jako v předchozí inscenaci Nebezpečných známostí pracuje s metaforickou obrazností, vedla k velice zdařilému inscenačnímu výsledku. Bylo by možné citovat celou řadu působivých obrazů. Vše umocňuje scénografické řešení Dády Radové a Václava Poldy (cena za scénu) včetně výborné kostýmní složky, jejíž autorkou je Kristýna Jarešová (čestné uznání). Ruku v ruce s tím funguje hudební složka inscenace a projekce, které jsou dílem Romana Štětiny (čestné uznání). Inscenaci dominuje herecký výkon Miroslava Nyklíčka (cena). Jeho Montag sklene oblouk zakotvený na jedné straně v důležitosti a výjimečném postavení požárníka, nesený přes první pochyby o znamenitosti svého povolání a vztahu ke své manželce, přes hrůzný prožitek z upálení ženy, která nechtěla opustit svůj dům plný knih, postupnou revoltu až k fázi štvance, který je schopen činu, aby proměněný zakotvil v komunitě vyděděnců nesoucích pochodeň svobodného myšlení do konformního světa civilizace před zánikem. V roli Clarissy zaujala Jana Hlaváčová (čestné uznání) svou průzračností při ztvárnění dívky, která se vymyká vládnoucímu konzumnímu způsobu života.
Rezervy má inscenace zejména v prvním a posledním obraze. Patrně by myšlenkové vyznění podpořilo zdůraznění prvotního nadšení z poslání požárníků. Ve finále by pak bylo dobré nahradit deklamační a deklarativní projev mluvčí vyděděnců příhodnějšími výrazovými prostředky. Za prověření stojí i scéna návštěvy přítelkyň Montagovy ženy. Její provedení je na hraně karikatury, ale hlavně, převládá hraní výsledku nad procesem, který je pro danou situaci živnou půdou. Navíc jde o jednu z klíčových situací inscenace. Podobné je to s uchopením role velitelky požárního sboru Lynett. Postava by mohla být daleko plastičtější využitím jejího vzdělanostního zázemí, jež umožňuje více než velitelskou přímočarost. Mohla by tak být daleko nebezpečnějším Montagovým protivníkem.
Těchto několik připomínek nevyvrací fakt, že Klášterští vytvořili poutavou inscenaci, přičemž cennou devizou je to, že na základě vlastní dramatizace respektující podstatu románové předlohy a současně zohledňující posun v oblasti vědecko-technického vývoje. Po právu soubor získal cenu za nejlepší inscenaci 3. Lounského divadlení a byl nominován k účasti na celostátní přehlídce Divadelní Děčín / Divadelní Třebíč 2007.

Tři oceněné inscenace z pěti soutěžních je skvělý výsledek. Ne pro ta ocenění sama o sobě, ale pro vědomí, že jsou všechny tři originálními divadelními počiny poměřitelnými s nejlepšími inscenačními výsledky na celostátní úrovni.
Zdá se, že Lounské divadlení se ve Vrchlického divadle zakotvuje v tradici. Přeji mu, aby mělo i v dalších ročnících tradičně kvalitní divadelní žeň.