Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Děčínská brána. AS 2007, č. 2, s. 24-25.

Děčínská brána
Lenka Lázňovská
Patnáctá Děčínská brána, jedna ze dvou postupových přehlídek pro Ústecký a Liberecký kraj, se potřetí konala jako Memoriál Josefa Doležala. Ve dnech 23. až 25. března se v Městském divadle v Děčíně představilo pět souborů. Tradičními pořadateli byly Svaz českých divadelních ochotníků, DS Karel Čapek a právě městské divadlo. Děčínská brána svedla v sobotu trochu nerovný boj s vyhlašováním Cen Thálie a zejména s mezistátním fotbalovým utkáním v televizi. Ti věrní přišli a nemuseli litovat, neboť mohli zhlédnout dvě nadprůměrné inscenace, dvě slušné a jednu sice problémovou, avšak nabízející alespoň zábavné divadlo. Podle mého názoru to byl jeden z nejvydařenějších ročníků za několik posledních let.
Tradičně jako první vystoupil domácí Divadelní spolek Karel Čapek. V dramaturgii a režii ředitele městského divadla Petra Michálka nastudoval známou situační komedii Alana Ayckbourna Aby bylo jasno. Autor ji podobně jako své jiné kusy postavil na charakteru postav z důvěrně známého prostředí střední vrstvy anglické společnosti, kdy komičnost situací vychází ze střetnutí těchto charakterů, aniž by jednání postav bylo psychologicky motivované. Tato v podstatě rozehraná anekdota ani psychologizování neunese. Děčínští hru dobře typově obsadili, slušně (v postavě Sheily Lída Panenková i výborně) zahráli. Nápad s expozicí ve formě klipu zaujal. Základním problémem inscenace je temporytmus.
DK Jirásek Česká Lípa přivezl po předloňském Psu baskervilském další variaci na toto téma nazvanou Holmesiáda. Autor scénáře, režisér a představitel role Sherlocka Holmese Václav Klapka se netají tím, že projekt vznikl na komerční objednávku. Revue v cimrmanovském stylu se opírá o slovní a situační komiku, úžasné scénické objekty Renaty Grolmusové a vyspělé komediální herectví některých představitelů, postavené na parodii a nadsázce. Ve srovnání se zmiňovanou první inscenací nestaví na příběhu, ale rozpadá se na jednotlivé výstupy. Ty jsou zaměnitelné, stejně jako první a druhé jednání. Žánr revue však takovou plochu neunese, a i když plný sál by reagoval jinak, patrně by se na výsledném dojmu mnoho nezměnilo.
DS Hraničář Rumburk sáhl do bulváru a připravil situační zápletkovou komedii D. Churchilla a P. Yeldhama Slečna Flintová, kterou uvádí Divadlo R. Brzobohatého v Praze. Hra má chatrný děj, jenž nenabízí mnoho situací ani dobrých figur. Soubor si s tím poradil jen částečně a nemohl se opřít ani o dobré typové obsazení. Snad tuto zkušenost příště využijí k lepšímu výsledku.
To, co následovalo, osobně považuji za jeden z vrcholů letošní amatérské sezóny. Jaroslav Kodeš upravil a nastudoval včetně scénického řešení se souborem Rádobydivadlo Klapý Equuse Petera Shaffera. Razantní úprava hry včetně změn v textu staví do centra postavu psychiatra Martina Dysarta v podání Ladislava Valeše. On začíná postupně hledat odpovědi na otázky po smyslu svého života, na to, co je normální, zda něco řídí naše konání. Režijní uchopení má formu obřadu, v němž všechny postavy sedí v zadním plánu jako chór, který vytváří také zvukový plán z ladičky, šoupátka apod. Jak jednoduché a přitom rafinované. Lze říci, že všechny prostředky ústí do orchestrace, která je barevná, plná fantazie a přitom nepopisná. Kodeš používá prostředky moderního antiiluzivního divadla a pracuje formou znaků (pohyb nohou, záklon hlavy a frkání stačí jako zobrazení koně), symbolů (jablko v různém významu – koušou je při rozhovoru Martin a soudkyně Hesther, rozmačkané na padrť v dlani Alana ve scéně oslepení koní). Ukázněné herectví s přesným temporytmem posiluje vyznění příběhu a jeho etické poselství. V první polovině, která však nastavuje dramatické vyústění druhé části, zbývá ještě práce pro režiséra i hlavního představitele na přesnější výstavbě jednotlivých částí jeho epického vyprávění tak, aby byly přehlednější a zejména emotivnější. Inscenace byla nominována.
Překvapením přehlídky byla závěrečná inscenace hry Tracyho Lettse Zabiják Joe v podání Bílinského divadelního minima. První režie Michala Chalupného. Funkční scéna, přesné typové obsazení, charakterní psychologické herectví nezůstávají nic dlužny žánru hry. Syrový obraz, syrové individuality směřující od exprese do fatální monumentality. Temporytmicky vyvážená kompozice se opírá především o Joea v podání Jiřího Schambergera a Sharlu Aničky Šteflové využívající i mimořádné zabarvení hlasu k dotvoření charakteru postavy. Je pravda, že soubor trochu ubral na vyznění cool a přidal na crazy, aniž by ale oslabil sdělení. Snad až na závěr inscenace, obrácený snad až příliš do komiky. Inscenace si odnesla doporučení na národní přehlídku.