Texty: Zborník, František: Miki Vik, radostný společenský komediant ... AS 2007,č. 2

Miki Vik, radostný společenský komediant ze samoty Pihel
aneb Zpověď sedmdesátiletého mladíka

Zpovídal František Zborník

Když odbočíte z hlavní silnice mezi Českou Lípou a Novým Borem, dovede vás prašná cesta asi po pěti stech metrech k osamoceně stojícímu hospodářskému stavení, napůl dřevěnici. Kolem jen rozlehlé louky, na nich pokojně spásají jarní travku ovce s jehňátky. To bylo znakově vhodné. Mikiho jsem navštívil o Velikonočním pondělí. Po poctivé světnici se rozlévá příjemné teplo z kachlové pece, voní připravovaný sváteční oběd, Jiřinka Viková klade na stůl vlastnoručně upečené mazance, Miki vlastnoručně vypálenou pihelovici. Já přidávám vlastnoručně zakoupený diktafon.
Miki, jestlipak sis ve dvaceti představoval, že budeš v sedmdesáti žít na samotě obklopen domácími zvířaty (nepočítám-li Jiřinku)?
Takhle jsem si to nikdy nepomyslel. Kdyby mi před tím mým přiblblým úrazem někdo řekl, že budu chtít žít na vesnici, tak jsem se mu normálně vysmál. Ale protože jsem z Boru chodil pěšky do Lípy na rehabilitace (kvůli rehabilitačním sestřičkám), zpátky jsem se vždycky stavoval tady, bydlel tu švagr. A líbilo se mi tu čím dál víc. Pak už tu švagr nebyl, jen slepice. Tak jsme se nastěhovali.
Kolik je tu teď s tebou vlastně tvorstva?
Kromě Jiřinky tu mám dvacet ovcí, třicet králíků a sedm slepic.
Máš veliký okruh zájmů. Vedle hospodářství je to hlavně divadlo. Ale pak jsi také vodák, úspěšně závodíš v šipkách. Ptám se tě tedy jako šipkaře: Co je v divadle tvou nejúspěšnější trefou do černého?
Mám obrovský problém, který je současně mou výhodou. Já si dost slušně pamatuju texty, ale jakmile je po derniéře, všechno z paměti vymažu. Definitivně. Druhý den nevím nic. Takže ptát se mě na to, co jsem hrál a jak rád, je naprostá blbost.
Neptám se tě na výčet, ptám se na to, co bylo to ONO.
Pamatuju si na Stříbrnou studánku, první hru, v které jsem hrál. Jako jedenáctiletý smrad jsem hrál dědečka. (Teď jako sedmdesátiletý několikanásobný dědek zkouším roli milence.) Pak si vzpomínám na takové ty tituly kvůli partě: Libíčko (Jak se vám líbí Jak se vám líbí), Henryk, samozřejmě Odysseus, protože to byla pro mě nádherná hauptka, jinak fakt nevím. Myslím, že na ty dobrý věci bych si nakonec vzpomněl. Ale dýl by to trvalo.
Když se zeptám ovčáka: Které ovečky a kteří beránci ti v divadelním světě zvlášť přirostli k srdci?
Všechna krásná jehňátka. (Jiřinka se nadechuje, Miki akceleruje řeč.) Já mám takový pocit, že se mi vždycky líbí kolegové, s kterými právě zkouším a hraju. Málokdy se stalo, že mi někdo lezl na nervy. Vlastně nikdy. Ale pokud chceš jména, tak samozřejmě. Odzadu: (jmenuje tazatele), Vašek Klapka, brácha Karel Bělohubý, v poslední době mám rád Círu (Cyrila Grolmuse), zdálo se, že nemá talent, ale on je každé představení lepší a lepší. To je krása sledovat ten vývoj. To mám rád, dívat se na ty lidi, jak rostou. Pája Landovský třeba. Copak si teď můžu na všechny vzpomenout? Měli jsme štěstí na talentované ovečky... (Jiřinka v tu chvíli položí na stůl velikonoční jidášky, Miki zapomíná ovečky jmenovat.) Berani, co mě nejvíc ovlivnili, byli asi ti z raného mládí. Doktor Vláďa Moudrý, velký novoborský divadelník, první režisér, s kterým jsem si o divadle doopravdy povídal. Jezdili jsme spolu za divadlem a mluvili o něm, rozebírali. S ním to byl dobrý začátek. Nejdůležitější pro mě ale byla určitě herecká škola v Lípě. Vedli ji profesor Vostrý a Pepa Vinař. To byla vůbec hezká doba, kdy se to „mládí divadelní“ dralo vzhůru, to bylo divadlo experimentů, to bylo fajnový, v tom jsme byli namočení strašně hluboko.
Ptám se vodáka: Život je řeka, do které se vlévá řada přítoků, každý něco přinese. Co přinesl do tvého života přítok Divadlo?
To bych se měl spíš zeptat své milé ženy, co mi to divadlo odneslo. Má někdy na tu komedii vztek.
Jiřinka: To není pravda. Mně divadlo nikdy nevadilo. Ty víš, co mi vadilo.
Čas pro smích a panáka pihelovice. Jiřinka nepije, aniž se směje.
Miki: Jak zněla otázka? (po zopakování) To vím zcela určitě. Přineslo radost, kterou k tomu životu strašně nutně potřebuješ. Protože chodit do práce, spát, pracovat, spát, to je málo. Nemít koníčky, to je špatný. Ale nemít divadlo, to je ze všeho nejhorší.
„A to už by stačilo, ne?“, ukončil rozhovor hospodář. Totiž – ukončil. Obrátil role. Vyzpovídal mě, zda je už nahraná muzika k připravované premiéře, ujistil, že se pilně roli učí. (Jiřinka: Každý den ho zkouším!) Zkrátka ten pohled dozadu ho bavil jen chvíli. Nejspíš mě také už potřeboval vypakovat. Co nevidět přijedou děti s vnoučaty. Co nevidět se stane tamto a tohle. Co nevidět mu bude sedmdesát. Nějak to výročí přežije a bude si klidně dál mladý.