Texty: FEKAR, Vladimír: Seniorská \"coolness\", klasika a Budžes. AS 2007, č. 1, s. 20-22.

Seniorská „coolness“, klasika a Budžes.
Vladimír Fekar
Národní přehlídka seniorského divadla, která se konala ve Znojmě ve dnech 24. a 26. listopadu, patří k neobvyklým fenoménům českého amatérského divadelnictví. Sjíždějí se na ni soubory, které nemají ve svém středu dychtivé mládežníky toužící po proniknutí na profesionální prkna, nemají v sobě ani urputnou posedlost soutěžit s ostatními soubory o pomyslné vavříny. Národní znojemská přehlídka je především setkáním herců a divadelníků, v němž přátelské setkání je základní prioritou a smyslem. Letos se na jevišti půvabného znojemského divadla objevilo šest souborů.
Tři ženy a uřezaná hlava
Děj hry pro tři dámy Jean-Claude Danauda Ach, ta něha našich dam!, kterou zahajoval přehlídku jihlavský soubor NaKop Tyjátr, se odvíjí kolem nevyřešených vztahů tří žen k mužům. Hra využívá prvků satiry, staví feministicky odhodlaný tábor žen nesmiřitelně proti mužům, ač se nakonec ukazuje, že ženy muže k životu přeci jen potřebují. Ústřední rekvizitou, která má celé hře dávat tragikomický a groteskní význam, je hlava manžela, se kterou přichází v košíku na zeleninu jedna z nich, a která je také se zeleninou v průběhu hry zaměněna. Všudypřítomné prvky černého humoru ukazují, že se témata „spotřební“ francouzské komedie v posledních letech vyostřují, aby diváka zaujala.
Inscenace by mohla stavět na zralých hereckých výkonech třech dam. Bohužel, možnostem dát vyniknout jejich souhře neposkytl režisér sdostatek prostoru. Pod vedením Petra Soumara totiž herečky promlouvají k divákovi pouze textem, ve zcela nepřekvapivé režii koncentrované staticky kolem jedné lavičky. Režie se věnuje ryze konverzačním, nikoli situačním možnostem textu, o možnostech pohrát si s prvky žánrové nadsázky nemluvě. Záměna košíků se zeleninou a s mužskou hlavou, vědomá akcentace tužeb a úchylek žen, které se do boje proti mužskému pokolení pouštějí spíše z vlastní frustrace, využití prostředků jevištní hyperboly a podobně, nic z toho se bohužel nekoná. Inscenace měla z toho důvodu uspávací, monotónní ráz, ačkoli zralé herečky prokázaly své bohaté herecké zkušenosti.
Okouzleni slovní hrou
Divadlo Kocábka Chocerady s inscenací Barevnej svět nezapře své vzory, jimž se snaží přiblížit. Je jím v té vrcholné podobě extemporované, forbínové divadlo, jaké známe v podání Voskovce a Wericha. Když se k nim přidává ženská postava nazvaná Pitíčko, nelze si nevzpomenout také na Jonáše a Melicharovou v podání Suchého a Molavcové.
Báječnej svět má velmi jednoduchou fabuli: dva kulisáci připravují „v kulturním domě“ pro herce, kteří nakonec samozřejmě nepřijdou, kulisy, a inspicientka, přezdívaná Pitíčko, jim čas od času, nejčastěji s novou láhví vody, vstupuje do her, které tito kulisáci – místo herců – mezi vznikající „scénografií“ začínají rozehrávat.
V jejich spoluhře je kus půvabné antidivadelnosti, ostatně jistá nedokonalost divadelního tvaru byla pro mnohé studiové scény šedesátých let také typická. Leckomu může připadat jako herecká nemotornost, Cinkeis se Šímou na rozdíl od zmiňovaných forbínových výstupů hrají za čtvrtou stěnou, neberou diváka do hry a ani příliš v potaz. Je to spíše voyerské nahlédnutí do soukromé zábavy dvou kamarádů, pro něž se slovní rozvíjení situací stalo součástí jejich životního stylu. Rozvíjení slovních hříček je sice mnohdy nedopointováno, avšak ten, kdo přistoupí na jejich antidivadelní hravý svět, může si odnést veskrze pozitivní zážitek z osobitého zacházení s impulsy výrazné české divadelní tradice. A to i přesto, že Cinkeis se Šímou nepřinášejí nic nového.
Staré prostitutky z Červeného Kostelce
Ženy na jevišti této přehlídky převládaly. Dokazuje to také inscenace hry Pauly Vogel Nejstarší řemeslo, kterou si zvolilo pět členek DS při MěKS Červený Kostelec pro svou spanilou dámskou jízdu. V inscenaci, situované opět pouze a jen kolem jedné lavičky, jsme zasvěcováni do podivné organizace přestárlých newyorských prostitutek, které, ač hluboko za svým výkonnostním zenitem, si stále vydržují několik věrných klientů. Organizace, která se chvíli chová jako nekompromisní charitativní ogranizace a jindy zase jako skupina top manažerek, je postupem rozhlodána zubem neúprosného času, postupným odumíráním jejích členek, ale i klientů. Až nakonec zůstane na jevišti jen jedna jediná prostitutka. Lehké stárnoucí děvy autorky Pauly Vogel nenesou rysy živých postav, vnímáme je spíše jako zástupné figurky v šachovnici vykonstruovaného scénáře, který autorce slouží k vyjádření vlastního postoje k sociální a ekonomické problematice Ameriky, zejména osmdesátých let. Činí tak s nadsázkou komediálního žánru a vybavuje postavy banálními slabostmi, aby alespoň dodala zdání jejich věrohodnosti.
Členky souboru, ač v ne příliš zdařilých kostýmech, působí ve svých postavách bizarně staromilsky, ale poměrně suverénně. Představují portrét nejstaršího řemesla bez bázně a hany, s konverzační lehkostí, respektují komediální a konverzační ladění textu. Zároveň se režisérka pokouší v závěru dát najevo určité porozumění s osudy žen, které povolání prostitutek propadnou.
Casanova bez Casanovy
Amatérský divadelní soubor Svatopluk z Hodonína si vybral hru svým tématem také erotickou: Cassanovu na duchcovském zámku od Karla Gassauera. Troufnout si na Casanovu v kontextu českého amatérského, a troufám si tvrdit i profesionálního divadla, nemůže mnoho souborů. Hodonínská inscenace bohužel nenašla svého Casanovu, který by dokázal před divákem variovat střídavě polohy, které text hry v sobě skrývá: totiž Casanovovu hru na chlípnost, prášilovské pábitelství při vyprávění příběhů v kontrastu s touhou po úpřímné lásce a uvědomování si vlastního věku a osamocení.
Režisér Grombiřík zvolil scénografii nenápadnou, až realistickou, nerozehrává však její možnosti, mizanscény působily staticky a soustředily se především na dialog,
Příliš velký Budžes
Co se týče technického zázemí, divadelního svícení i nutnosti souhry celého početného hereckého kolektivu byl jednoznačně nejambicióznější inscenací přehlídky Hrdý Budžes. DS Vicena Ústí nad Orlicí, soubor se silnou tradicí, také dokázal, jakou obrovskou členskou základnou aktivních herců se může pochlubit. Režisér Jan Štěpánský se hru Ireny Douskové, v níž se na atmosféru minulého režimu díváme dětskýma očima, rozhodl oživit zalidněnými budovatelskými choreografickými vstupy. Ačkoli tyto předěly mezi jednotlivými výstupy působily často neústrojně k hlavnímu toku příběhu, učinily přesto do jisté míry paralelu jakéhosi „kolektivního dramatu“ lehce zmanipulovatelného davu. Davu, který se účastní povinných rituálů v jakémsi zastaveném socialistickém čase, a to vše právě v kontrastu k dětskému vidění reality hlavní hrdinkou.
Představitelka hlavní role Helena Lochmanová, ačkoli se ve svých hereckých prostředcích očividně opírá o to, jakým způsobem měla svou postavu uchopenu Bára Hrzánová ve známé inscenaci příbramského divadla, dokáže přesvědčivě na svých bedrech unést délku celého představení.
Inscenace strádá mnohdy realistickou a nenápaditou doslovností druhých plánů, žánrovou nevyvážeností, ostře groteskní situace se střídají s pokusy o realistické ilustrování dějů.
Každopádně však zaujme svou organizací, odevzdáním se a oddaností celého kolektivu stvořenému jevištnímu tvaru.
Herecký koncert s postavami od Čechova
Závěrečné Divadlo Nad Kinem Přerov bylo nejmilejším překvapením přehlídky seniorského divadla. Soubor dramaturgicky nijak neexperimentoval, sáhl do zlatého fondu světové dramatiky a vylovil dvě miniatury Antona Pavloviče Čechova Výročí a Medvěd. Režisérka Jarmila Šurdlíková v nich rozvinula v duchu konzervativního realistického divadla přesně vystavěné a přehledné situace, se znalostí divadelního řemesla. Zřetelně vedla své herce k umění hereckého střihu a podařilo se jí vyhmátnout komičnost situací i směšnost charakterů.
Divadlo Nad kinem se jednoznačně představilo nejzralejšími hereckými výkony, zvláště pak ztvárnění role Medvěda Slavomíra Odtužila, přesné ve střihovém herectví, nebylo možné neocenit jako nejlepší na celé přehlídce.
Nebát se drzosti
Národní přehlídka seniorského divadla Znojmo 2006 zaujala dramaturgickým výběrem. S notnou dávkou nadsázky bychom mohli mluvit o tom, jak „coolness“ zachvátila seniory.
Vždyť celá polovina souborů si zvolila komedie, které se dotýkají sexuality, popřípadě využívají prvků drsného a černého humoru (Cassanova, prostitutky, uřezaná hlava atd.). Žádná z těch her se samozřejmě nepokouší o vyvolání životní autentičnosti zvolenými divadelními prostředky, ani k tomu nezachází ve struktuře textů. Ale ukazuje se, že žádná témata nepovažují soubory za tabu, přistupují k nim především jako k příležitostem, jak dát prostor k vyniknutí hereckých schopností členů svých souborů. Je mi sympatické, že ani v seniorském divadle žánrově nepřevažuje kopírování klasických titulů a že se soubory nebojí sáhnout po neozkoušené novince, pokud vyhovuje jejich potřebám. A to i přesto, že čechovovská klasika zároveň ukázala, že ne náhodou jsou hry některých dramatiků ceněny výše než hry jiných. Myslím si, že odvaha pouštět se do nových věcí s mladickou drzostí a zápalem i seniorům a seniorkám velmi sluší. Možná jí bude příště ještě více.