Texty: Jihlava, De Facto Mimo - Kolář, Martin: Dny divadla De Facto Mimo na jevišti ve finském Mikkeli. AS 2007, č. 1, s. 34.

Dny divadla De Facto Mimo na jevišti ve finském Mikkeli
aneb TYÖVÄEN NÄYTTÄMÖPÄIVÄT MIKKELISSÄ 26.–28. 1. 2007

Martin Kolář
člen souboru De Facto Mimo Jihlava

Poslyšte zprávu o výpravě jihlavských amatérů do země na dalekém severu.
Ještě v listopadu jsme s cestou do Finska – navzdory pozvání – vůbec nepočítali, protože je docela zázrak, když se dostaneme všichni a se vším potřebným do Hronova, natož do Mikkeli, 230 km od Helsinek. Navíc polovina souboru ještě nikdy letadlem neletěla a byli jsme rozhodnuti zůstat o tuto kratochvíli raději ochuzeni. Rodné město nás ovšem překvapilo dostatečným finančním příspěvkem (volby dopadly dobře) a naše produkční nám druhý den poslala e-mailem letenky (tudíž organizovala s předstihem a za svoje). Rekvizity jsme nacpali do kufrů, které pamatují nejeden letní tábor a které nešly zavřít, ani když byly prázdné. Nakonec jsme na devět osob měli pouhých čtrnáct zavazadel. V Mikkelin teatteri zatím šikovný rekvizitář Ami pracoval na replikách větších kusů našeho mobiliáře, tzn. lavičky, jízdního kola, stolu, židle a paravánů. Obě překližková auta cestovala jako nadměrné zavazadlo s námi a vyvolávala nechápavé pohledy při každém nakládání do letadla.

Cesta z Jihlavy do finského Mikkeli trvá pouhých 43 hodin. Zde je návod: V šest ráno vyjedete za hustého sněžení z Jihlavy a díky odvaze domorodého řidiče linkového autobusu objedete zablokované místo na dálnici lesem. Díky tomu jste po deváté hodině v Praze a pěkně všechno stíháte, letí vám to až v poledne. O půl jedenácté na letišti zjistíte, že všechny lety jsou CANCELLED. Čekáte do čtyř hodin odpoledne. Pořád sněží. Čekáte do šesti. Sněží. Letiště se vyprazdňuje, stmívá se. Čekáte do devíti. Přespíte na letišti na pohodlných železných křesílkách. Ani v sedm ráno nic neletí. Přestává sněžit. Od devíti se létá. Předčasně se radujete, ale slíbený odlet ve 12 hodin se nekoná. Zkoušíte vystát stometrovou frontu na informace. Jste přesunuti na gate C19, pak na gate C5. Uplynou další dvě hodiny. Všechny zpožděné lety už jsou pryč. Dokonce odletěl i Michal Hecht, který měl do Mikkeli dorazit den po vás. Začínáte srovnávat svoji finskou výpravu s výletem na Kokořín. Čekáte další dvě hodiny. Pak několikrát uhodíte rukou do dveří gate C6, kam vás přesunuli, abyste měli pocit, že se něco děje. Po čtyřsetpadesátéosmé počítáte, jestli někdo nechybí. A za další dvě hodiny jste v letadle, jehož letušky ještě před pěti minutami nevěděly, že poletí do Helsinek. O chaosu na letišti svědčí mimo jiné i hlášení o zpožděných letech, které několikrát oznámilo lety společnosti ČSAB! Pak už jenom dvě hodinky letíte a jste v Helsinkách, kde na vás čeká příjemná finská blondýnka Hanna a Michal Hecht, který se obětoval a čekal na vás s Hannou pět hodin v restauraci. Ještě tři hodinky polomrtvého spánku v mikrobusu a v jednu hodinu v noci jste v Mikkeli. Sice jste tam měli být už včera v osm večer, ale kdo by si stěžoval, když jde spát ve tři, a v sedm musí vstát a jít natírat scénu, ve které v 11 hraje?
Ale jinak to byla paráda, věřte mi, i když nejvíc fotek máme z letiště. Kamkoliv jedeme hrát, hodnotíme hned po příjezdu prostor a tady to bylo jasné: Hronov. Velice příjemné divadlo, z venku snad dokonce částečně dřevěné, s úžasnou malou scénou a velkým sálem podobným tomu hronovskému. Jeviště klouzalo tak akorát, ani moc jako parkety, ani málo jako koberec, takže jsme se nemuseli hádat, co komu víc vyhovuje. Hrálo se nám fantasticky. Aby taky ne – finské rekvizity byly od našich originálů k nerozeznání a v hledišti seděly tři stovky Finů, kteří šli s námi od první minuty. Dokonce nám ani jednou nic nespadlo, nikdo nekrvácel, nikdo nezapomněl včas nastoupit na scénu. Na dlouhé děkovačky ve Finsku sice nehrají, ale my jsme na ně stejně neměli sílu, a třetí představení už jsme dojeli na setrvačník (a ještě jsme před večeří stihli všechno nacpat zpátky do kufrů).
Celé město Mikkeli je sice o nějakých šest set let mladší než Jihlava, ale má příjemných 45 tisíc obyvatel a brzo jsme si našli vlastní zkratky, kam bylo potřeba, tj. do divadla, do hotelu a do klubu. Po celou dobu našeho pobytu příjemně sněžilo. Silnice tady nesolí a snad ani nesypou. Všechno bylo pořád pěkně bílé a řidiči umí na uježděném sněhu jezdit velmi opatrně, protože mají pneumatiky s hřeby. Původně měla tato reportáž začínat větou, že mezi festivaly v Hronově a v Mikkeli je rozdíl 60 stupňů Celsia, ale bylo trochu tepleji, než nám slibovali, pouhých dvacet pod nulou, a to jenom v noci. Festival jako takový je ve městě docela dobře schován. On je v zimě přece jenom ten pouliční život, na jaký jsme zvyklí v Hronově, méně příjemný. Jen si představte tu frontu u Tritona v dvacetistupňovém mrazu a budete vědět, jak je v noci v Mikkeli. Na druhou stranu se vám v Hronově asi nikdy nepodaří vyběhnout ze sauny do sněhu. Navzdory zimě (Mikkelští si nejchladnější období zimy vybrali pro svůj festival schválně) je na všech představeních plno, byť je účastníků festivalu oproti Hronovu poskrovnu. Ano, místní chodí.
Festival probíhal na pěti různých místech, my jsme ovšem stihli poznat jen tamní divadlo. Byli jsme hosty a to znamená, že pořadatelem připravené výlety a návštěvy muzeí lze jen těžko odmítnout. A nejděte tam, když jde blondýnka Hanna nadmíru ochotně s vámi. Všichni Finové jsou vstřícní a srdeční, nic pro ně není problém. Festival probíhá v absolutní pohodě, nikdo nikam nechvátá, všechno se stíhá, žádné nervy, a přitom každé představení začíná na vteřinu přesně! Byli jsme třikrát u toho, když technik v zákulisí dával pokyn do zvukařovy kabiny s pohledem upřeným na vteřinovku svých hodinek.
Zatímco někteří z nás probírali protiruskou ofenzivu generála Mannerheima v místních vojenských muzeích, ostatní si nenechali ujít Shakespearova Hamleta v provokativně moderním pojetí. V podání Lappeenrannan Nuorisoteatteri šlo o téměř tříhodinový kus hraný třiceti středoškoláky, a ačkoliv jsme nerozuměli ani slovu, nenudili jsme se. Výborná interpretace, jednoduchá funkční scéna, neuvěřitelně vyrovnané výkony všech herců. Hned v úvodu, kdy se z ducha Hamletova otce zrodili další tři Hamleti, nám poklesla obdivem čelist nad nápaditostí inscenace, o zpomalených přestřelkách nemluvě. Dokonce nám nevadilo, že Polonia či Horatia hrály holky, a to už je co říct. Jak jsme se pak dozvěděli, označila porota Hamleta za jedno z nejhorších představení festivalu a obzvlášť rozcupovala výkony herců. Ale my jsme jim stejně řekli, že byli nejlepší.
Zato Circus Uusi Maailma nás zklamal na celé čáře. Díky čtvrtku na letišti jsme se s nimi nestihli seznámit, což bylo v plánu, protože hrají nonverbálně jako my. Režisérka Seija byla velmi sebevědomá a velmi zvláštní, vyžádala si od nás „opravdu pravdivou“ kritiku svého představení (chtěli jsme utéct, ale báli jsme se jí). Pak nám skoro uraženě vyčetla, že jí říkáme to samé co porota. Hudbu měli vynikající, Erika visela na šále docela pěkně, ale jinak to byl cirkus pomalý a nudný, příliš nenápaditý, možná příliš nový, a možná ho v létě uvidíte v Hronově (doufejte, že budou do té doby hodně zkoušet).
Na závěrečný ceremoniál jsem byl zvědavý, ale o žádnou velkou slavnost nešlo. Porota (působila velice přísně a stroze) se krátce vyjádřila ke každému představení, předala pamětní listy, Kaisa Tuovila jako hlavní organizátorka předala křeslo králi festivalu, a ještě než král stačil usednou na svůj trůn, zbyli jsme v sále jen my, protože jsme nerozuměli, že je konec.
Závěrečný večírek byl příjemný, i když se Finkám nepodařilo dostat nás všechny do sauny a Jaloviina bylo trošku silnější pití, než někteří z nás čekali. Zazpívali jsme Kaise „nený ňutno“, a když jsme šli spát, pila venku parta nahých Finů pivo, po kolena ve sněhu...
Cesta zpátky proběhla bez problémů a bez minuty zpoždění, jen ta auta mírně zmenšíme o ulomené části. Problémy byly až se slovenským řidičem autobusu na Florenci, ale to jsme věděli, že jsme zase u nás doma. Šťastní skoro jako ta slečna v Mikkeli, která nám děkovala za Grotesku hlavně proto, že se jí ještě nestalo, aby po ní někdo házel z jeviště rekvizity. Byla to paráda, věřte mi.