Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Na hranici v Maastrichtu, AS 2007, č. 1

Na hranici v Maastrichtu

Lenka Lázňovská

Maastricht, hlavní město nizozemské provincie Limburg, se v posledních deseti letech proslavil především jako signatářské místo přijetí jednoho z klíčových dokumentů Evropské unie. Proč bylo zvoleno právě toto pouze stotisícové město, pochopíme při pohledu na mapu. Leží totiž na hranici mezi Belgií, Nizozemskem a Německem. Název dostalo podle řeky Maasy. Dnes kosmopolitní místo, v němž se podobně jako v celém Nizozemsku můžete setkat s tolerancí vůči drogám, má slavnou minulost. V 16. století stálo v čele nizozemského odporu vůči španělské nadvládě. Patří k turistickým atrakcím Nizozemka a vzhledem k poloze jistě není překvapením jeho spíše vlámský ráz.
Když hledali belgičtí a holandští pořadatelé místo pro IV. (Rusko, Česko – 70.JH, Maďarsko) festival Středoevropské sekce AITA/IATA, rozhodli se právě pro Maastricht. Festivalu dali název Na hranici, což mělo být zároveň i tématem inscenací. Hlavním stanem se stala místní Divadelní akademie, která mohla nabídnout různé divadelní prostory i sály pro zasedání, rozborový seminář a další setkání. Divadelní akademie je středoškolskou institucí s maturitou a vzdělávají se zde budoucí profesionální herci, režiséři, scénografové i zájemci o divadlo. V Nizozemsku existuje poměrně hustá síť těchto škol, rozšířených podobně jako naše základní umělecké školy. Mimochodem vysokoškolské divadelní vzdělání v Nizozemí neexistuje a zájemci o ně musí hledat štěstí za hranicemi. Pořadateli festivalu byla dvě divadelní sdružení vlámsko-nizozemský spolek Opendoek a nizozemský Theaterwerk. Finančně jej podpořily město Maastricht, Holandské ministerstvo kultury a vláda provincie Limburg. Uskutečnil se od 18. do 22. října 2006.
Protože festival byl tematizovaný, vymínili si pořadatelé výběr inscenací na základě DVD záznamu a další dokumentace. Podmínkou bylo zjevné přihlášení se k tématu, časový limit (90 minut) a maximálně 15 osob včetně techniky. Ve výběrové komisi byli zástupci pořadatelů a Franz-Josef Witting z Německa, častý host Jiráskova Hronova. Česko (prostřednictvím Českého střediska AITA/IATA) vyslalo do konkurzu nejlepší amatérskou inscenaci roku 2005 Františákovo Doma v podání souboru z Karolínky. Je pravda, že délkou trochu přesahovalo stanovený časový limit a ani počet osob nesouhlasil (obojí, jak se ukázalo na festivalu, u jiných inscenací nevadilo). Ze zamítavého dopisu, který dostal soubor i České středisko AITA/IATA, bylo zřejmé, že hlavním důvodem nepřijetí bylo nedodržení tématu a dále fakt, že ze záznamu jsou patrné smíchové reakce publika na slovní repliky, což je pro mezinárodní festival nevhodné. Kdo inscenaci viděl, může potvrdit, že oba důvody jsou tragickým nedorozuměním. Doma opravdu není žádná „řachanda“ a tematicky není v rozporu se záměrem festivalu. Alespoň já soudím, že ona hranice prochází v inscenaci kontrastem mezi tradičním pojetím rodiny, v níž nejstarší syn zůstává doma, aby převzal a uchoval dědictví po předcích, a příběhem hry. V některých přijatých inscenacích buď chybělo povinné téma zcela, nebo jako v případě izraelského kusu tam sice bylo, ale na jaké umělecké úrovni. Bylo dobře, že Karolínka pořadatelům napsala, že důvody chápe a že děkuje za zprávu. Tato noblesa dokumentovala úroveň českého souboru. Já si však k celé kauze neodpustím osobní poznámku. Holandští přátelé nám patrně vrátili i s úroky nepřijetí jimi nabízené inscenace na minulý Jiráskův Hronov. I když tam, paradoxně, holandská inscenace hostovala. Tu však nedoporučil Theaterwerk, nýbrž jiná holandská organizace.
Co tedy festival Na hranici nabídl? Od středy do soboty, respektive do neděle, kdy byl předveden výsledek společné dílny účastníků z Holandska (studenti Divadelní akademie z Maastrichtu, Lotyšska a Litvy), bylo uvedeno celkem 9 kusů z devíti zemí, včetně hostů z Monaka a Litvy. Na pozvání prezidentky Středoevropského regionu AITA/IATA se festivalu zúčastnily prezidentky dalších evropských regionů AITA/IATA. Že v těchto volených funkcích jsou v současné době tři dámy, je náhoda.
Úvodní představení bylo svěřeno souboru z Partizánského, který uvedl scénickou koláž z díla Daniela Charmse Vzpomienky budúceho starca. Inscenace hostovala na loňském Jiráskově Hronově a byla dostatečně popsána v AS 5/2006. Jako druhé jsme zhlédli drama Gadi Levyho Most na hranici izraelského souboru Nurit Katzir Jerusalem Theater Center. Divadelní centrum bylo založeno v roce 1978 z iniciativy čtvrtého prezidenta Izraele prof. Ephraima Katzira a jeho manželky, kteří tím uctili památku své dcery Nurit. Funguje jako divadelní škola pro celou zemi. V současnosti má 400 žáků, kteří navštěvují týdenní a víkendové kurzy dramatu nebo jsou členy některé divadelní skupiny. Škola funguje také jako příprava budoucích profesionálů. Do Maastrichtu přijela mládežnická skupina složená z lidí mezi 15 až 19 lety, kteří mají různý původ (ruští přistěhovalci, místní Židé, místní muslimové). Drama Most na hranici je příběhem z každodenního života v rozdělené zemi, kde k přechodu z palestinské části do izraelské potřebujete povolení. Takže muslimská dívka, která se chce vdát do Izraele, musí počítat s potížemi včetně odporu rodin obou snoubenců. Hra má formu modelového dramatu a byla provedena zcela realisticky. To např. znamená, že patnáctiletý chlapec hrál jednoho z otců, byl nalíčený za starce. Chudákovi trémou přeskakoval mutující hlas, což přinášelo neplánované komické efekty. Nepochybuji, že hra čerpá ze skutečného života v zemi, a mladí lidé sice hráli jako o zlatou tělku, avšak neměli ani lidské ani herecké zkušenosti na to, aby to zvládli. Není to jejich chyba. Zmýlila se jejich vedoucí a režisérka Sára Goodmanová. Izraelské představení bylo názorným příkladem, jak téma může svést na nepravou cestu. Třetí kousek byl z úplně jiného kadlubu. Leipziger Tanztheater přivezl svou adaptaci Shakesperova dramatu Bouře. Mladí tanečníci, jichž bylo na scéně třicet, ztvárnili prostředky moderního tance drama Prospera, svrženého milánského vévody, který léta žije v izolaci na ostrově, touží se pomstít bratrovi, a když ta chvíle přijde, musí se rozhodnout. Bylo to velmi kreativní a emotivní taneční divadlo, jehož základním vyjadřovacím prostředkem je pohyb. Známý a po celém světě slavný ruský soubor Divadlo studio Maneken z Čeljabinsku na Urale předvedl v režii patrně v současnosti nejlepšího ruského amatérského režiséra Vladimíra Filonova divadelní přepis románu Horace McCoye Koně se také střílejí. Divadelní přepis hrají pod názvem Kalifornský déšt. Román byl rovněž zfilmován populárním americkým režisérem Sydney Pollackem. Příběh je rekonstrukcí zločinu, kdy v průběhu tanečního maratonu, v němž vítěz může vyhrát velké peníze, zastřelí Robert Siverten svou taneční partnerku Glorii Beatty. Hra postupně odkrývá charaktery obou postav a jejich motivaci. Ona hranice je hranicí mezi realitou a iluzí, na níž se pohybují podobné realityshow. Bezohledně nakládají s účastníky, protože show má své neosobní zákonitosti a pokud chceš vyhrát, musíš se podřídit čemukoliv. Robert však už nemůže dál a jediný způsob, jak nepokračovat, je výstřel. Silný a velmi aktuální příběh, moderní ztvárnění ve formě krátkých střihů, rychlého střídání prostředí s pomocí zadní projekce. Hudební doprovod tvoří reprodukovaný americký jazz z 30. let 20. století, kdy se příběh odehrává. Velmi vyrovnané a přesvědčivé herectví, které dokáže citlivě balancovat na hranici mezi civilismem a expresí. Vedle slovenského druhé skvělé představení. Následoval domácí soubor Stam t s Prologem. Druhý název inscenace je Párová hra. Manželský pár Astridy a Franse Stamových formou párového tance a mimoslovního jednání ukazuje různé polohy vztahu muže a ženy. Chvílemi to bylo zajímavé a přesvědčivé, avšak rejstřík obou hráčů a také fantazie a kreativita režiséra měly své hranice. To, co přišlo potom, byl nepochybný vrchol festivalu. Záhřebské divadlo mladých ztvárnilo v režii Vlada Krusiče hru australského dramatika Petera Charltona Vlčí chlapec, Hra zpracovává skutečný bizardní a pitoreskní příběh chlapce Viktora, který byl vychován vlky a jako dospívající se dostal do rukou lidí. Není to hra o polidštění vlčího chlapce, nýbrž o lidské smečce, plné pokrytectví, předstírání citů a prázdných proklamací. Lidé jsou sami sobě vlky a Viktor jim jen nastavuje zrcadlo. Charlton ví, co je to být na okraji společnosti. Byl nakažen virem HIV a posléze na něj zemřel. Krusič zvolil formu epického divadla, v němž každý hraje mnoho postav. Jeho divadlo je chudé, hraje se na téměř prázdné scéně, na níž je v první části hlavním scénickým objektem Viktorova klec. Kostýmy jsou jen náznakové, stačí vlastně kousek oděvu jako znak postavy. Mladí Chorvaté nic nepředstírají, nehrají velké patetické divadlo a přece jsou vnitřně přesvědčiví a nikdo nepochyboval, že vědí, o čem hrají. Budoucí prezident AITA/IATA Pady O´Dwyer z Irska, řekl, že tuto inscenaci bychom měli ukazovat jako příklad skutečného divadla mladých. České středisko AITA/IATA se pokouší Vlčího chlapce získat na Jiráskův Hronov. Zatím se to však nevyvíjí dobře, neboť Chorvaté nabízejí jiné inscenace a Vlado Krusič bez požehnání střediska hrát nechce. Poslední inscenací z členských zemí Středoevropské sekce bylo rakouská Výbušná nálada autora Thomase Gassnera. Mladý soubor z Vídně si vybral hru z prostředí mladých lidí, jako jsou oni. Parta chlapců a dívek hraje hry na pravdu, v nichž se postupně odkrývají jejich skutečné city a vztahy, až dojde k výbuchu. Prázdná scéna a jednotné černé trikoty ukazují režisérův záměr obrátit pozornost herců i diváka k vnitřnímu světu postav. Sevřené ukázněné herectví je schopné modelovat dramatický oblouk jednotlivých postav a ukázat různou intenzitu jejich emocí. Trochu dopláceli na to, že některé významy jsou sdělovány slovy, a pokud nerozumíte, můžete jen hádat.
Poslední dvě inscenace předvedli hosté z dalších evropských regionů AITA/IATA. Frankofonní region reprezentovalo Studio de Monaco a severský region lotyšský soubor Students Drama Club Kriksis. Monačané nastudovali pásmo o životě Edith Piaf. Našli téměř vizuálně přesnou představitelku hlavní role, slušně interpretovali šansony. Škoda, že to bylo statické a že zadní projekce využili k promítnutí jediného obrázku ze života Piaf. Lotyši se pokusili o Brechtovu Třígrošovou operu pod názvem Play Brecht. Ukázali, že si osvojili postupy epického divadla. Inscenace měla řadu zajímavých momentů, např. gansterské scény byly aranžovány tak, že jednotlivé postavy byly za ruce uvázané na tyči, takže Mackey s nimi zjevně manipuloval. Celkové to však bylo nevyvážené a já si opravdu nejsem jista, že věděli, co hrají, to je jaké téma.
Je jasné, že festival měl zajímavé vrcholy i propadáky. Tak už to bývá. Potěšitelný byl kvalitní a kvalifikovaný rozbor inscenací, v němž se představili učitelé z Divadelní akademie. Trvám na tom, že Doma tam patřilo a že by určitě patřilo k těm dobrým.