Texty: Lysá nad Labem, LAŠTOVKA, Jiří: Divadlo AHA!... Rozhovor s Miroslavem Pokorným, režisérem divadla AHA! AS 2007, č. 1

Divadlo AHA! je něco, co beru hodně osobně
Rozhovor s Miroslavem Pokorným, režisérem divadla AHA!

Rozhovor připravil Jiří Laštovka

Jak bys definoval přerod Divadla AHA!? Jak se to stalo, že amatérské divadlo s dvacetiletou tradicí je najednou profesionální?
Ono je to tak strašně složité, že se to snad ani nedá definovat. My jsme totiž vždy přistupovali k divadlu profesionálně. Už v amatérských dobách bylo pro nás divadlo prioritou. Lidi, kteří v souboru působili, si svůj život uzpůsobili tak, aby divadlo mohli nerušeně dělat na plný pecky. A to je asi podstata profesionálního divadla. Navíc, zadarmo jsme taky nikdy nehráli. Ale je fakt, že jsme peníze nestrkali do vlastní kapsy, ale vkládali je do dalších inscenací. Což je, z banálního pohledu, asi ten hlavní rozdíl. Ale v přístupu k tvorbě jsme byli leckdy profesionálnější než dnes. Začínám pozorovat, že někteří členové souboru se již divadlu věnují hlavně kvůli penězům. Z jejich přístupu se vytratilo to zapálení. Dřív jsme se v podstatě nebyli schopni bavit o ničem jiném než o tvorbě. Dnes nás profesionalita pohltila natolik, že jsme začali chodit do divadla jako do práce. Takže jakmile „padla“, tak ani nemáme zájem se o divadle bavit. Proto mně přijde přístup lidí z amatérské éry profesionálnější než dnes, kdy z nás dělá profesionály fakt, že dostáváme peníze na tvorbu inscenací a vyděláváme peníze na honoráře za provedenou práci. Ale profesionalita je přece někde jinde. Možná by nechybělo trošku toho amatérského entuziasmu ve spojení s profesionální zodpovědností. Ano, řekl bych, že jsme byli zodpovědnější. Všem nám šlo o to, abychom udělali inscenaci špičkovým způsobem. A teď samozřejmě naprosté většině o to jde taky, ale už je to takové studené, chladné. Jde o ty peníze. Je sice pravda, že se to bez nich dělat nedá, ale jestliže by měly být hlavním kritériem, tak to pak nutně vede ke kompromisům. A já vidím úplně hlavní průser naší profesionalizace v tom, že slevujeme ze svých uměleckých kritérií a děláme víc kompromisů, než si můžeme dovolit. A to je hrozná škoda.
Myslíš, že amatérská divadla jsou svobodnější a kreativnější než profesionální divadla právě díky nezávislosti na penězích?
No jo, je to právě v těch penězích. Použiji jednoduchý příklad. Jak jsme v amatérské éře vytvářeli scénografii? Strašně vynalézavě. Vždycky byla funkční, velice zajímavá, originální, nekonvenční. A často nás za ni oceňovali. Museli jsme to totiž vymyslet, aby byla co nejlevnější. Teď si řekneme tohle koupíme, tohle koupíme, tohle koupíme… Sladíme to barevně, protože si můžeme dovolit dát k téhle červené tuhle modrou atd. Ale tenkrát jsme třeba zrovna modrou neměli, tak jsme museli volit originálnější způsoby řešení. A tak je to v umění se vším. Nouze vede tvůrce do hloubky a vlastně jim pomáhá. Kdežto teď, cokoliv si režisér a tvůrci vymyslí a mají na to peníze, tak to zrealizují. A proto se to dnes pořád hemží těmi filmovými projekcemi. Stala se z toho móda. A když pak divákům nabídnete nějakou intimní výpověď, kde nic nebliká, kde koně nepřebíhají po scéně, tak to odmítají vnímat, nebo vůbec brát na vědomí. Ale ono je to složitý, protože velkolepá vizuální stránka k divadlu taky patří. Nejde nic ani odsoudit, ani paušalizovat, ani nadhodnocovat. Do divadla patří úplně všechno, ale je fakt, že někdy méně bývá více. A to ne že by naše divadlo mělo bůhvíkolik peněz. Musíme taky hodně šetřit, ale už u toho tolik nepřemýšlíme.
A co si myslíš o umělecké a řemeslné kvalitě Divadla AHA!? Nastala v této oblasti taky profesionalizace?
Divadlo AHA! se vždycky i v době amatérské éry vyznačovalo tím, že jeho členové měli profesionální přístup k přípravě. Tím AHA! čnělo nad ostatními amatérskými divadly. Ale zvládání řemesla nebylo vždycky v pořádku. Měli jsme nevyrovnané herecké výkony. Hodně nevyrovnané, hodně rozkolísané. Byli lidi, kteří od samého vstupu na jeviště působili profesionálně, řemeslně zdatně, i když předtím třeba vůbec divadlo nikdy nehráli. A naopak někteří, kteří v divadle byli dlouho, nikdy vlastně nepůsobili, že zvládli řemeslo. To se dnes srovnalo. Naše současné výkony jsou profesionální. Co se týče řemesla, šli jsme nahoru a držíme si laťku. Vlastně už by nikoho nenapadlo říct, že nejsme profesionální divadlo. Ale v době amatérské éry nabízelo Divadlo AHA! něco navíc – originalitu, spontaneitu, duši. Zkrátka to, co dělá divadlo divadlem. To všichni na našem divadle oceňovali. A takové ty naše prohřešky proti profesionalitě nebo proti řemeslnému zvládnutí nám odpouštěli. Dnes jako by ta řemeslná macha zatlačila dřívější hravost do pozadí.
Můžeš porovnat nároky, které máš jako režisér na herce-amatéry a herce-profesionály?
V amatérské éře jsem na herce mohl mít jakékoli nároky. Úplně jakékoli. Dokonce bych řekl, že jsem mohl mít daleko vyšší nároky. Co se týče odvahy něco zvládnout, do něčeho se pustit, překonat nějaké překážky, třeba i stud nebo psychické zábrany, tak to byli amatérští herci svobodnější. Stálo jim za to jít do toho naplno, protože měli čerstvou, šťavnatou představu o tom, že za to budou odměněný svojí vnitřní pocitovou slastí. Měli jsme radost, že jsme udělali něco úplně jinak než ostatní, že jsme riskovali, že jsme odvážnější než ostatní, že jsme šli do neprozkoumaných vod. Teď pociťuji, že tato slast se u hodně zprofesionalizovaných herců jakoby vytrácí. Ale já to pociťuji i u sebe. Dnes jako by lidi ze souboru už spíš počítali s tím, jestli se představení prodá a jestli za něj dostanou svoje peníze, než s tím, že někoho zasáhnou něčím neobvyklým, něčím nečekaným, něčím úplně novým. Tak jak to bylo dřív.
Není to tím, že dnes již mnoho profesionálních divadel dělá podobné inscenace, které AHA! objevovalo za amatérské éry?
No jo no, to je ale vždycky úkol umělců, tvůrců, aby i v té profesionální oblasti začali hledat něco nového. A tady to bylo samozřejmě dané i dobou. Když jsme dělali takový ty Rozewicze a Witkiewicze v československých premiérách, tak jsme věděli, že budeme mít odezvu, protože v té době byl samozřejmě hlad po takových věcech. A dneska po tom hlad není. Lidi totiž za totality žili vlastně divadelní život, takový alternativní, nepřirozený. Bylo to skutečně divadlo, co jsme žili. A vlastně pak chtěli jít do divadla, kde by viděli tu pravdu. A ono se to teď otočilo. Lidi se teď musí strašlivě ohánět, opravdově ohánět, aby uchovali svoji existenci. Musejí kolikrát dramaticky soupeřit s různými opravdickými úskalími. A teď chtějí od divadla opak, nějakou selanku, která by jim dala zapomenout a ukolébala je. Já vím, že jsou to takové fráze, ale je to pravda. Já už si taky po celodenním vypětí spíš přečtu časopis než filozofický traktát. Jsme málo odpočatí na složité umění.
Myslíš, že lidi byli dřív víc odpočatí?
Ano, protože jsme žili jenom jako. Nemuseli jsme se do ničeho pouštět. Byli jsme sice permanentně naštvaní na celý svět, ale nebyli jsme tak opotřebovaní tím okolním světem. Nikdo po nás v podstatě nechtěl nic jiného než držet hubu a krok. A to tě moc neunaví. Já vím, že je to takový jednostranný, schematický pohled, ale já jsem to tak vnímal. I když jsem měl náročné zaměstnání, chodil jsem z práce svěží. A pak se buď šlo do hospody, nebo na nějaký strašně náročný film nebo náročný divadlo. Takový věci jsme vyhledávali. I v muzice jsme vyhledávali spíš něco hodně nekomerčního, hodně zvláštního, hodně divného. Tak nějak jsme to potřebovali.
V amatérské době se o Divadle AHA! říkalo, že je to sekta. Co si o tom myslíš?
To byla asi ta největší pochvala, když nám to v Třebíči (hráli jsme Služky) řekla jedna ta funkcionářka. Že prý působíme jako sekta, jako velice sourodá skupina, která má nějakou divadelní modlu, kterou uctívá svými inscenacemi. To myslím bylo největší vyznamenání, protože my jsme nikdy žádná sekta nebyli. My jsme byli vždycky velmi rozdílní. Já jsem byl snad téměř vždycky nejstarší, byli tam mladý lidi, byli tam lidi s technickým zaměstnáním, byli tam úředníci a studenti. A každý jsme měl úplně jiný názor na svět. Ale právě taková ta zaťatost pro určitou poetiku, pro určitý druh výpovědi, na které jsme se shodli, byla na tom výsledku znát. To činilo Divadlo AHA! zajímavým, originálním a jiným, než byla ostatní divadla.
Co měly hry, inscenované Divadlem AHA! společného? Čím si byly podobné?
Podobné byly v tom, že byly subjektivní, že nebyly objektivní. Což si právě taky můžou dovolit amatéři – být subjektivní. Prostě „fakovat“, co se nosí, jaké názory se nosí a udělat to tak, jak to oni cítí. A proto jsme si mohli bez jakýchkoli problémů připsat do Služek jednu postavu, o které jsme byli přesvědčeni, že tam má své místo. Proto jsme mohli Sen noci svatojánské udělat jako estrádu, kde Puk je moderátor v saku a kravatě. Myslím, že v každém umění lidi zajímá subjekt. A proto jsou umělci umělcema, aby podávali svůj subjektivní pohled na svět, svou subjektivní výpověď. V době amatérismu bylo Divadlo AHA! vždycky subjektivní. A v době profesionalizace už začalo ty pohledy objektivizovat. Já to vidím třeba na tom Snu, který chceme znova dělat, a já už si začínám říkat, když bychom ho udělali jako tenkrát - to znamená ne jako lechtivou komedii, ale jako tragédii o manipulaci – zkrátka, když bychom ho udělali jako tenkrát, jestli bychom obstáli.
Byly si hry z amatérského období podobné námětem?
Vždycky to byly hry, které byly nekonvenční, které člověku nelichotily, které z něj nedělaly pána tvorstva, které poukazovaly na ty nejtemnější zákoutí jeho duše. Ty má totiž v sobě každý, a tají je. Tají, že je třeba pěkná svině, nebo že je úchyl, nebo že se něčeho strašně bojí, anebo že po něčem hrozně chamtí. A tím, že je nevyklopí, tím se dusí. A já vím, jak mě vždycky osvobozovalo o tom hrát. Všechny ty hry o tom byly… Vodní slípka, Stará žena vysedává, Služky, Tancovačka… o té brutalitě, kterou v sobě nosíme a o té bezmoci, jak se toho nedokážeme zbavit, i kdybychom chtěli. Mě vždycky ty hry od něčeho strašně osvobodily. A myslím, že se to stávalo i divákům. Že právě proto na to chodili. Že tam našli kus tajného ze sebe sama. Ty hry byly totiž vždycky o tajných věcech, které v sobě máme, a nikomu bychom o nich neřekli.
To znamená, že když už teď několik let takové hry neděláš, jsi plný něčeho negativního?
Nemyslím, že divadlo je to jediný, co člověka osvobozuje, ale je fakt, že strádám. Dělám sice pořád věci, které mě baví, ale už to nejsou věci, které by mi dodávaly sílu. Spíš mi sílu berou, protože je chci udělat poctivě a nikoli proti svému přesvědčení. Ale už to nejsou tak svobodně řešená témata. Sice mě zajímají, ale už to jejich rozhřešení není dělané s tak svobodnou chutí. V podstatě se dá říct, že mě to tolik neuspokojuje, jak mě to uspokojovalo dřív.
A není to věkem? Mnoho věcí už sis třeba vyřešil, vyzkoušel a už tě nepřekvapují?
Určitě by tomu tak bylo, kdyby tomu tak bylo…(smích). Kdybych totiž neprahnul po těchto palčivých záležitostech, po takovýchto hrách, po svobodné a neomezované tvorbě, tak už bych byl ve stadiu vyčerpanosti. Ale tím, že já pořád prahnu po tom, vyslovovat se svobodně, neomezeně a šokujícím způsobem, proto vyčerpaný nejsem. Mohl bych být spokojený, že na naše pohádky chodí kvanta dětí a jsou nadšený, ale nejsem. Pořád ve mně buší buchar, který říká: „Do prdele, Mirku, udělej něco, co bude opravdu z tebe a co ty lidi rozhýbe a rozpohybuje!“.
Jak se ti režírovalo za amatérské éry a jak se ti režíruje dnes?
Já vlastně všechno dělám kvůli hercům. Já mám takovou schopnost, kterou jsem si vypěstoval v amatérské éře. Já ty hry tak jako hnětu hlavně podle dispozic, nikoli podle možností, protože možnosti mají všichni nějaký, ale hnětu je podle toho, co by ti herci sami chtěli říct. V amatérské éře jsem se nikdy nesetkal s tím, že by herci remcali, že s něčím nesouhlasí, že takhle by to nechtěli hrát. Docela mě bavilo, že to děláme společně, i když hlavní slovo jsem měl já. Ale nikdy jsem se exemplárně nedopustil toho, aby to bylo proti přesvědčení herců. A myslím si, že právě profesionalizace to způsobila. Začalo to Provazem o jednom konci. To byla moje první hra, kterou jsem nerežíroval podle svého přesvědčení, ale podle objednávky. A taky to bylo znát, protože jsem v tom neuměl chodit. Pak jsem se to postupem času učil. A začal jsem se vyvarovávat chyb, aby nebylo moc poznat, že je to na objednávku. Provaz o jednom konci je fakt dobrá hra. Je o lidských perverzitách. O tom, jak se kvůli prachům necháme oobcovat a vlastně se prodáváme a kupujeme a podvádíme a snažíme se na sebe vyzrát. A ještě je to s písničkami, což je hodně perverzní a veselý. A tím, že to mělo být pro děti a mládež od 12 let, tak jsem se vlastně nemohl svobodně dopouštět té subjektivity, musel jsem to objektivizovat. Musel jsem volit postupy a prostředky, které budou srozumitelné této věkové skupině. Neměl jsem si takovou hru vybírat, když jsem ji cítil jinak. Taky už se takovým volbám vyhýbám. Tam vzniklo něco, co bylo míněné dobře, co se týče objednávky, ale bylo to neupřímné a falešné. I herci hráli něco, s čím nebyli ztotožnění, což byla pro mě dost velká ťafka. Bylo mi jich hrozně líto. I když je to vlastně normální, že herci hrají věci, se kterými nejsou ztotožněni. Ale v AHA! to tak nikdy nebylo. A to mě hrozně štvalo. Na sebe jsem byl strašně naštvaný. Já jsem si vždycky zakládal na tom, že herci hrají to, co chtějí, co se jim líbí a hrají to za i ze sebe.
Grant na jednu stranu svazuje ruce, ale na druhou stranu dává možnost přežít…
No, to má dvě stránky. Samozřejmě si můžeme vybrat, a taky to děláme, věci, které nás těší. Ono dělat pro děti, to není žádná sranda. A dá se to dělat dobře. Ferda mravenec je dobře udělané představení, které navíc baví i dospělé. Navíc i herci to rádi hrají. Tam asi problém není. Jde o to, že mně se stýská po tom, aby pár lidí přišlo a řeklo: „Hele, pojď, ve volným čase uděláme něco jako v amatérské éře, ale s profesionálními zkušenostmi. Něco, co bude AHA!, co vysloví nějaký subjektivní názor.“ To mně fakt chybí. Nemyslím, že by to byl problém, že by to byla zátěž finanční nebo časová. Teď sice pracovní čas trávíme divadlem, ale volný čas bychom taky mohli trávit divadlem a udělat něco, co by nás okysličilo a vytrysklo z nás. Co by zase zčeřilo hladinu. Protože si myslím, že na to máme.
Není problém v tom, že dřív AHA! mělo své publikum v amatérské obci, která ho znala a čekala, že přijdete zase s něčím novým, originálním? Kdežto dneska profesionální Divadlo AHA! zapadlo v moři jiných divadel?
To jsi řekl úplně přesně, jak si to myslím, zapadli jsme v moři. Rozhodně je naše kvalita souměřitelná s jinými profesionálními divadly stejné kategorie. To znamená: malé profesionální divadlo, ne kamenné. A proč být zapadlí v moři, když už jsme dokázali, že i bez peněz a bez zázemí dokážeme čnět nad hladinou. To musíme změnit. Na nás opravdu nechodili jenom diváci z okruhu amatérského divadla. My jsme hráli na profesionálních scénách, kam jsme byli zvaní. A lidi to zajímalo. Nikdy se nestalo, že by někdo odešel. Třeba to nebyla jejich polívka, ale vždycky na tom shledali něco zajímavého.
Vybíráš si herce do souboru pečlivěji než dřív?
Už to začínám dělat. Má to svoje plusy, ale když budu subjektivní, tak moc štěstí mi to nepřináší.
Jak to? Vybíráš si přece ty lidi, kteří jsou tvá krevní skupina.
Není šance, aby se to v profesionálním divadle stalo, protože s těmi lidmi nemáš právě ty mimodivadelní zážitky, které teprve odhalí, jaký to je herec nebo jaký to je člověk. Ale to, jaký je to člověk, není pro divadlo až zas tak důležité. Ale jaký je to herec poznáš, když s ním jdeš na procházku. Třeba když jsme na chalupě zkoušeli Služky, to bylo ono, všichni jsme se sebrali a šli někam na výlet. Pak se setmělo a každý něco plácal. Z toho jsem jako režisér strašně čerpal a tomu dávám přednost.
To ale znamená, že ti záleží na tom, jaký je kdo člověk.
No člověk, to zavání charakterově, že ho zkoumáš. Samozřejmě se všichni vzájemně zkoumáme charakterově a dopouštíme se zase subjektivních soudů a křivd a omylů. Mě to vždycky bavilo, proto jsem i vedl herecký kurz. Já jsem vás tam nezkoumal, jací jste lidi, ale spíš co dovedete, jaká máte gesta, jaký druh humoru preferujete, jak jste vtipní, jak jste zádumčiví. A s lidmi, které poznám po téhle stránce, mě baví dělat. Z toho poznáš, jestli jsou schopný přistoupit na nějakou společnou strunu.
V souboru vždy po čtyřech letech nastala krize. Pokaždé odešla valná část lidí. Co k tomu můžeš říct?
To má taky svoje příčiny. V profesionální éře se to vlastně nestalo. I když jsme měli krizi v roce 2003, nikdo neodešel. To je na jednu stranu hezké, na druhou stranu podezřelé. V amatérské éře bylo důvodů několik a všechny byly naprosto pochopitelné. Za prvé byla většina lidí zklamaná z toho, že jim divadlo nepřineslo to, co od něj očekávali. Oni čekali, že budou slavný, že jim lidi budou tleskat, že se naučí nějakou roli a bude to. Většina lidí se domnívala, že je to děsná hračka dělat amatérské divadlo. Ona to může být pravda, protože většina amatérských divadel to dělala jednoduše: oni se ty texty naučili, pochlastali, pak vlezli na jeviště, a tam si řekli, kdo půjde zleva a kdo zprava. Kdežto my jsme to opravdu dělali strašně poctivě. To tak sotva kdo dělal. My jsme se opravdu rvali o každé gesto. A to nám jich ještě polovina utekla. A pořád nám na tom strašně záleželo. Bylo to hrozně obtížný. Takže vydrželi opravdu jenom ti, kteří k tomu měli vztah. A pak do toho samozřejmě vstupovaly i životní osudy – manželství, děti… Někteří si už třeba nemohli udržet zaměstnání, které jim umožňovalo divadlo dělat. To byl případ Franty Jirouska, Petra Moravce, Melánie Moravcové.
A myslíš, že v tom i revoluce sehrála svoji roli?
Jo, my jsme se vlastně rozpadli na několik let. To bylo od 1991 do 1994. Ale fakt je, že jsme se pak sešli v téměř původní sestavě.
Takže hlavním důvodem byly životní osudy?
Ale samozřejmě za to může i ponorková nemoc. A určitě je vždycky středobodem těch krizí ten, kdo je nejvíc na očích a kdo ty lidi nejvíc obtěžuje. A to je režisér, že jo. Je fakt, že jsem zažil spoustu alergických reakcí na svoji osobu. A celkem oprávněných. Ono to není až zas tak snadný, nabídnout všem takový prostor, aby herci v klidu pracovali a neměli traumata, problémy a potíže. A to se stalo s Narozeninami, když režíroval Petr Moravec. Tenkrát mě vyloučili ze souboru, protože jsem to hrál jinak a nedokázal se zbavit svého režisérského pohledu. Tak mě vyhodili. Pak tu hru nedodělali. Nakonec jsem ji dodělal já a místo sebe obsadil Petra Moravce. Takže se to otočilo a nakonec byla ta hra jedna z nejúspěšnějších. Mezilidské vztahy tam hrály velkou roli. Tak je to úplně všude. Ale u divadla obzvlášť, protože tam lidi žárlí na úspěch druhého. Vždycky mají pocit, že tu druhou roli by zahráli mnohem lépe než ten, kdo ji hraje. Ale i to je na divadle úžasný. Mně to trvalo strašně dlouho, než jsem to pochopil. Prokristapána, když se před někým pořád svlíkáš donaha a pořád před ním onanuješ… vlastně o nic jiného na těch zkouškách nejde. Ukazuješ svoje nedostatky a ostatní to hodnotí. A taky se jeden před druhým stydí, cítí se zahanbený, je naštvaný. Ale ono to jinak nejde. Já jsem opravdu velice problematická osoba. Ale myslím si, že mám pro divadlo neocenitelnou vlastnost. A sice (a teď se budu chválit, ale to nevadí) že nedokážu nenávidět lidi. Já se dokážu naštvat, rozzlobit a nemluvit s nimi, ale pak to všecko zanalyzuju a vždycky dojdu k závěru, že když jsem já ta hlavní postava, ten kdo to všechno řídí a tahá za nitky, takže hlavní vina je na mně. Nemám právo ty lidi nenávidět. Mě i ty mezilidské vztahy na divadle strašně baví. Vždyť to je taková psychoanalýza, která tě v životě nepotká. Jiní si platí psychology a my si to tak hezky sami, jeden na druhým, všecko absolvujeme, a zároveň děláme divadlo. To si myslím, že je fakt dobré. A díky tomu nemám potřebu se někoho zbavovat, někoho vyhazovat. Trvá to tak půl roku, než se uklidním. Nebo že někoho neobsadím… to je proto, že jsem tak rozklepaný, tak rozjitřený, že si v tu chvíli neumím představit, že bych se měl tvářit jakože nic. Ale opravdu nikdy mě to nevedlo k tomu, abych někoho začal vyřazovat ze svého života. Já jsem docela takový věrný přítel. A spíš mě šokuje, že mě někteří lidé i přestanou zdravit.
A v čem myslíš, že jsi komplikovaný pro druhé?
Že jim kolikrát nedokážu sdělit to, co doopravdy cítím, co prožívám. A pak myslím, že na mně lidem vadí, že moje prožívání věcí je vždycky velice intenzivní. Leze jim to strašně na nervy. Obtěžuje je to. Ale musí to pochopit. Já to jinak neodžiju než intenzivně. Jsou lidi, do kterých nevidíš. A já když mám pocit, že je mi něco líto, že mi někdo ublížil, tak to každému musím okamžitě dát najevo. A už v tu chvíli vím, že dělám chybu. Já to ale tak mám. Musím všechny svoje traumata a problémy efektně odžít. Musím tím ty lidi obtěžovat. A vím, že jim to jde na nervy a že jim to jde na nervy právem.
Kdo je divadlo AHA!? Z velké části asi ty, když soubor vedeš už od 80. let.
Divadlo AHA! je něco, co beru hodně osobně. A to mi nemůže mít nikdo za zlé, protože jsem Divadlo AHA! založil.

Poznámka redakce AS: Rozhovor byl pořízen již v roce 2003 jako součást diplomové práce J. Laštovky. Uvádíme jej se souhlasem M. Pokorného jako příspěvek k diskuzi na téma „kde vede hranice mezi amatérským a profesionálním divadlem“.