Texty: Litomyšl, ZUŠ - PROVAZNÍK, Jaroslav: Divadelní přehlídka v Holicích 11. 4. 2008 - Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Deník dětské scény 2008, č. 0.

Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého přivezl do Holic také soubor ZUŠ z Litomyšle (ved. Jana Paulová), který si dal jméno Kašpárci. Do kašpárkovských kostýmů jsou také oblečeny všechny děti, které pohádku vyprávějí a v malém klasickém kukátku hrají marionetkami na drátě. Nápad respektovat to, že kouzelná pohádka je svou podstatou epika a že je pro ni vyprávění jako princip důležité, je třeba ocenit. Otazníky se ale vznášejí nad tím, proč jsou vypravěči této pohádky právě kašpárci a proč se dokonce jeden z nich promění při osvobozování princezny za Dlouhého (nebo proč ho prostě nahradí). Stěží tady obstojí argument vedoucí, že se to dětem líbí a že s tím nemají problém jako my, „divadelní odborníci”… Lektorský sbor sice ocenil, že děti z litomyšlské ZUŠ dokáží vcelku zručně animovat marionetky a že režisérka nápaditě posílila nebezpečného čaroděje tím, že za něj promlouvá unisono několik dětí. Na druhé straně však nemohl pominout zásadní problémy inscenace: Především je to její neúnosný verbalismus (předlohou je audioscénář Evy Košlerové, který vedoucí údajně přebrala z časopisu Dády Patrasové, aniž věděla – jak vyplývá z jí vyplněného evidenčního listu –, že původní verzi napsal Karel Jaromír Erben [!]…). A také tak to, že soubor spolu s vedoucí nenašel divadelní řešení kouzel, na nichž řešení pohádky stojí, tedy Dlouhého natahování, Širokého nafukování, Bystrozrakého pronikavé „vidění” – a také postupné ztráty Čarodějníkovy moci. O všem tom se v inscenaci stále jen mluví a mluví, ale opravdu divadelně není pojednáno téměř nic. Že by se však dala i v marionetovém řádu vymyslet divadelně působivá řešení této kouzelné pohádky, naznačují Princezniny jednoduché, ale magické únosy – odlety ze scény nebo závěrečný ples. Před litomyšlským souborem a jeho vedoucí je tedy ještě hodně práce, a to zdaleka ne jen na zpřehledňování a pročišťování tvaru (občas inscenace sklouzne i do nevkusu), ale především na hledání divadelního jazyka, který by byl adekvátní Erbenově klasické pohádce.