Texty: Libuše Zemková: 80 let loutkového divadla ve Smiřicích - Jiří Zahálka

Libuše Zemková: 80 let loutkového divadla ve Smiřicích. Elektronický zpravodaj města Smiřice ze dne 7. dubna 2006

17.1edna 1926 poprvé zazvonil rolničkami Kašpárek v loutkovém divadle ve Smiřicích. Od té doby bylo sehráno 1131 představení, jež zhlédlo 167 157 diváků. V každém roce bylo sehráno alespoň jedno představeni. Zasloužily se o to už stovky účinkujících. Ve vzpomínkách tří z nich se alespoň částečně zrcadlí bohatá historie smiřických loutek.

Jiří Zahálka (v souboru od r.1943)

Do loutkového divadla již ne jako pouhý divák jsem začal chodit za války, když mi bylo asi deset let. Tatínek (zakladatel divadla Petr Zahálka), který byl jeho principálem, mě s sebou brával vždy v neděli dopoledne, abych se spolu s jeho dalšími žáky ze školy podílel na stavbě jeviště pro odpolední představení.
Z tzv. sborovny (byla v místech dnešní prodejny zeleniny vedle Oázy) přitlačila parta sokolů-siláků velkou bednu o rozměrech asi 3,5 x 1,5 x 1 ,2 (výška) m. Ta sloužila jako základ jeviště. Z jejich útrob jsme vytahali další části jeviště čelní proscénium, lávku s opěrnou deskou pro vodiče, schůdky a různá zábradlí, na něž se zavěšovaly loutky na drátech a později na nitích. Před jeviště se představil kryt a lavička pro mluviče. Po stranách jeviště pak stály pultíky pro osvětlovače a pro zvukaře. Prostor okolo proscénia se předělil černými závěsy. Ze skladu jsme nanosili oponu, dekorace, rekvizity, osvětlovací zařízení a především loutky. Ty v týdnu před představením sokolky-švadleny převlékly pro připravovanou hru. Po sestavení jeviště následovaly zkoušky, scénická, osvětlovací, zvuková, a ověřovaly se obtížnější loutkoherecké triky. První zkoušky na hru předtím probíhaly \"nanečisto\" na křídou označené ploše podlahy ve sborovně. Jenom na zkoušení zvlášť obtížné hry se tam sestavilo jeviště. Bezprostředně po odpoledním představení se jeviště urychleně muselo rozebrat a uklidit, aby již od půl šesté mohl ve stejném sále promítat biograf.
Koncem 40. let - už jako student gymnázia - jsem byl účastníkem stěhování loutkového divadla do hostince Na lednici, jehož nájemcem byl pan Šulc. V tamějším malém sálku, do té doby nijak zvlášť využívaném, mohlo být jeviště postaveno nastálo. To umožnilo nerušenou přípravu her, pravidelné zkoušky na scéně i častější představení. Míst v hledišti však bylo méně, a tak se hry reprizovaly. Hráli jsme i pro dospělé, a to se značným ohlasem. Divákům nevadilo ani několik desítek schodů, a tak jsme třeba zahajovací kabaret museli několikrát opakovat. Avšak i Na lednici po čase vznikly problémy. V \"našem“ sále po dobu kampaně byli ubytováni cukrovarští dělníci, a tak loutky musely počkat, až se cukr dovaří, to bývalo kolem Vánoc.
Proto loutkáři s nadšením přijali rozhodnutí tehdejších radních, že divadlo může přesídlit do přízemí někdejší Malburgovy vily, v němž do zrušení přídělového hospodářství (potraviny na lístky) v r. 1953 bylo umístěno zásobovací oddělení. Tím se odstartovalo nové období loutkového divadla spojené s budováním a neustálým zvelebováním stálé scény. Já jsem se sice na pracích budovatelských osobně nepodílel, protože jsem v té době studoval v Praze, ale přispíval jsem sháněním podpor od ústředních odborových orgánů (divadlo se totiž stalo odborářským souborem při Státním statku) či zařizováním dodávek různého zařízení od pražských dodavatelů. Účinkovat na představeních jsem však tehdy ani nikdy později nepřestal.