Texty: Liebhaberová, Táňa: Odysseova cesta aneb Obrana Českolipských

Odysseova cesta aneb Obrana Českolipských
6.1.2006 22:30 | TanaLi | DIVADLO, zvláště amatérské
Odysseova cesta aneb Obrana Českolipských

(Jiráskův Hronov 2001)

Už téměř dvacet let sleduji amatérské divadlo a snažím se tento fenomén pochopit. S uznáním sleduji i příznivé působení skupiny profesionálních divadelníků, kteří působí v lektorských sborech přehlídek. Ale na letošním Hronově jsem po jednom představení došla k diametrálně odlišnému hodnocení představení divadelního kusu Václava Klapky \"Odysseova cesta\" než lektorský sbor a dovolím si tímto svůj názor prezentovat.

Pozorně jsem sledovala celou diskusi pánů lektorů o tomto představení v Problémovém diskusním klubu i názory řadových diváků, které v diskusi zazněly. Hovořilo se o výtvarně-technickém řešení scény, o její funkčnosti, hovořilo se o způsobu propojení prastarého mýtu s moderními českými dějinami, o tom, zda uvedené epizody z českých dějin byly adekvátně zpracovány a peripetie Odysseovy cesty podány v duchu slavného líčení Homérova, zda uvedená paralela dějinné pouti českého národa a bloudění Odyssea při svém návratu na Ithaku byla šťastně zvolena, či ne.

Celkově bylo představení označeno - zjednodušeně řečeno - za sympatický, zajímavý, ale v podstatě ne dvakrát zdařilý pokus vyrovnat se s českou minulostí 20. století pomocí mýtu o Odysseovi.

V diskusi pouze jeden z diváků naznačil jiné hodnocení, aniž ho bohužel upřesnil. A zaslechla jsem - bohužel mimo diskusi - vícero pochvalných hlasů. Nebyla bych tyto řádky ani já napsala, kdybych neměla nepříjemný pocit, že se tu dostalo nepochopení autorovi i souboru. A když se i ve Zpravodaji JH bodování hvězdičkami ono představení neumístilo zrovna nejlépe (přála mu více jen paní Černíková-Drobná), rozhodla jsem se vystoupit na jeho obranu.

Mohu se mýlit, možná vidím ve hře více, než v ní skutečně je, to ať ale posoudí každý, kdo hru viděl a chce o ní chvíli přemýšlet.

Onen divák, který vystoupil v diskusi s pochvalným hodnocením hry, hovořil o rovině divadla na divadle. S tím zcela souhlasím, neboť je to základní rovina pro významové uchopení hry. Co se v ní událo:

* dva muži se rozhodnou podle jakéhosi scénáře sehrát prastarý příběh o Odysseově putování;

* jeden z nich přemluví druhého, aby sehrál Odyssea, a sám zjistí, že má hrát Pallas Athénu; lekne se toho, ale pak to \"vezme\", protože prý ti bohové byli stejně bezpohlavní;

* na počátku druhé části je tu opět scéna s dvěšma hlavními protagonisty a opět vidíme v jejich rukou scénář, nyní však Pallas Athéna zjišťuje, že scénář obsahuje prázdné stránky - přesto však hrají Odysseův příběh dál, neboť si ho vzali za svůj;

* po určité době, když jsou české dějiny dovedeny za ony neblahé prověrky po osmašedesátém a kdy je Odysseovi dána šance svrhnout na Ithace vládu ženichů a když začne Odysseus váhat, zda tak má učinit, protože jeho syn je už dost zakotven v nové struktuře, vnikne na jeviště jakýsi principál, snad ředitel, zkrátka muž, který s odkazem na píplmetry zastaví pokračování hry a odůvodní to i tím, že mladé to zpytování dějin už vlastně nezajímá, staří to berou příliš osobně a střední generace si to (výklad dějin?) může zaplatit (tady nevím, zda to reprodukuji zcela přesně);

* další hra je znemožněna a všichni herci kromě hlavních protagonistů si odcházejí pro slíbený honorář, zatímco hlavním protagonistům je řečeno, že nedostanou nic, oni totiž k té hře zřejmě nebyli najati;

* herec hrající Tellemacha vyjádří Odysseovi své sympatie a odchází za ostatními herci;

* představitel Pallas Athény a Odysseus zůstanou sami (jakoby srostlí se svými rolemi); pokračovat ve hře nemá smysl, a tak Pallas Athéna odchází za obzor ke svým bohům a Odyssea si odvádí paní v bílém, zřejmě Smrt.

K tomu je třeba poznamenat, že ve vlastní Odysseově pouti, jak bylo několikrát konstatováno na zmíněném Problémovém diskusním klubu, jsou jak epizody z dějin českého národa, tak i antické příběhy Odysseovy zobrazeny leckdy evidentně zkresleně, schematicky, tendenčně, karikovaně, příliš černobíle, padl i výraz \"barvotiskově\" a jiná epiteta. Myslím, že byla konstatována i jistá stylová roztříštěnost hry a neuctivé zacházení s mýtem. A toho všeho viníkem je autor hry, tedy pan Václav Klapka, který se uvedl trapným omylem, když prohlásil hned na začátku hry ústy svých hrdinů olympské bohy za bezpohlavní.

Kdyby tomu tak skutečně bylo, a autorem předváděného Odysseova řecko-českého bloudění byl opravdu pan Klapka, pak by měl jít nejspíš vrátit svůj diplom vysokoškolsky vzdělaného historika.

Jenže právě zodpovězení otázky, kdo je vlastně autorem předváděných Odysseových příběhů, je klíčové pro celý výklad hry. Nemohu si pomoci, ale po výstupu onoho principála, ředitele, respektive producenta, nemohu už za autora předváděného Odysseova bloudění pokládat pana doktora Klapku, nýbrž onoho pana producenta nebo nějakého jím najatého scénáristu. (Nesmí nás ovšem zmást, že onoho principála-producenta hrál pan Klapka!) Pan Klapka je ovšem autorem celé té povedené \"taškařice\", avšak ve smyslu dějové logiky nikoli scénáře, který jsme fyzicky viděli na počátku první i druhé části.

Jestliže přijmeme jako fakt, že autorem předváděných Odysseových českých i řeckých příběhů je pan producent, který to financuje, pak z toho ovšem plyne, že je nám předváděna jeho verze české historie a řecké mytologie, verze, kterou si on zaplatil a pro níž si najal herce. Jestliže tedy je \"poškozen\" odysseovský mýtus, jestliže jsou za vlasy přitaženy některé výjevy z českých dějin, pak se to děje přesně podle gusta pana producenta, který to zaplatí. A on by si mohl dovolit zaplatit i daleko větší zkreslení - nebo nedejbože - i orwellovsky úplné přepsání dějin. Herci za úplatu se zřejmě vždycky najdou, a kdyby se náhodou do hry zamíchali nějací idealisté a získali možnost o něčem rozhodovat, pak je vždycky možno tu hru zarazit.

Ve druhé části hrají naši dva protagonisté podle prázdných stránek scénáře, a hra je nedohrána. O čem je vlastně to Odysseovo váhání, když se nemůže rozhodnout, zda smete ženichy, či ne. (Může to být snad i obraz sametové revoluce?)

Nepřijal dobrovolný představitel Odyssea tu roli natolik za svou, že musí zemřít, když mu je, obrazně řečeno, \"ideál\", který přijal, sebrán?

A není celá hra nakonec nejen o minulosti, nýbržpředevším o naší nejžhavější současnosti? Není o nás, jak se stavíme k minulosti? Není o tom, nakolik jsme ochotni hrát hru, kterou napsal nějaký pan producent a o níž víme, že se v ní zkresluje přinejmenším Odysseův příběh? Nejsme jako ti herci, kteří byli ochotni hrát zkomolený Odysseův příběh?

Někteří diváci říkali, že je líčení některých momentů z našich dějin odpuzovalo, až naštvalo. - To je dobré vysvědčení pro pana autora, který nás k tomu donutil, i pro nás, protože si ještě nenecháme tak úplně věšet bulíky na nos.

Nevím, jestli jsem vás přesvědčila o tom, že páně Klapkova hra má mnohem složitější a promyšlenější strukturu, než se na první pohled zdá, a že to, co je autorovi vytýkáno jako nedostatek, je autorský záměr a důležitý funkční prvek výstavby hry.

Přestože rovina divadla na divadle, respektive rovina rámce, v němž jsou Odysseovy příběhy předváděny, je zřetelná, je mi záhadou, proč mi nedošla už při představení, proč ji ve mně úplně potlačily pocity - snad naštvání, snad odmítání, snad zklamání z toho, \"jak hluboko může klesnout autor, aby se zavděčil publiku\" podivnou, komerční show.

Kde se stala chyba? Proč jsem hru \"nepřečetla\" hned? Proč jsem nebrala na vědomí ty zřetelné orientační body, jako ono nehorázné tvrzení o tom, že řečtí bohové byli bezpohlavní, když je všeobecně známo, že jejich prostopášnost neznala mezí.? Asi jsem to brala jako možný názor oné postavy, vůbec mě nenapadlo, že to je varování (nebo signalizace) před svévolným zacházením s fakty, které bude následovat. Proč jsem brala vystoupení principála-producenta jako nejlacinější ukončení, když se neví jak dál, a jako lacinou alegorii jistého televizního ředitele a proč jsem se nezachytila alespoň myšlenky, že jde o jistý pandán v zakončení k Pytlákově schovance, která se mi vynořila z paměti?

Možná, že klíče k inscenaci, které mi Českolipští dali, jsem přehlédla prostě proto, že téma naší minulosti je pro mě - a zřejmě i pro většinu diváků i lektorů v Hronově - natolik provokativní a provokující, že nejsem tolerantní a že mi city a vášně omezují vnímání.

Stejně pravděpodobné je ovšem i to, že Českolipští tento aspekt vnímání své hry nedocenili a na ony klíče k představení nám pořádně divadelně neposvítili, takže chyba je na jejich straně.. Vlastně vždycky je chyba na straně autora a inscenátorů, když diváci hru nepochopí, nikdy ne na straně diváků, pokud se nesnažíme dělat divadlo úmyslně pouze pro zasvěcence, jak tomu zčásti určitě bylo v případě hry Ochladzuje sa.

Když mi to několik hodin po konci představení konečně došlo, prožila jsem takovou katarzi, jakou jsem v divadle už dávno nezažila. Proto díky, pane Klapko, za tu vysoce promyšlenou, chytrou hru!!! A díky vám všem Českolipským, kteří jste ji inscenovali!!! Ale trochu víc přitlačit na ony nápovědné prvky by rozhodně neškodilo.

T. Liebhaberová

(v roce 2001 uveřejnil web \"ada-divadlo.wz.cz\")