Texty: DUBSKÁ, Alice: Známý neznámý František Hauser

Alice Dubská: Známý neznámý František Hauser
V tomto roce uplynulo 180 let od narození českého učitele Františka Hausera. Je to dost dlouhá doba na to, aby vzpomínka na něho vymizela z povědomí společnosti. Zatímco jeho jméno se již doopravdy vytratilo z dějin našeho školství, vyskytuje se ještě stále skoro v každém přehledu dějin českého loutkářství jako jméno autora první české loutkové hry napsané pro veřejné ochotnické loutkové představení, i když bližší údaje o jeho osobě a činnosti většinou málokdo zná. Přípravné práce na biografickém slovníku českého divadla 19. století, který připravuje Divadelní ústav, mě teprve přiměly vyhledat všechny informace o této osobnosti, které se ještě dnes dají získat.

František Hauser se narodil 28. 5. 1822 v Kosmonosích. V blízké Mladé Boleslavi navštěvoval gymnázium a po jeho absolvování začal studia techniky v Praze. Zároveň s technikou absolvoval i učitelský kurs, a když se po dvou letech rozhodl s technikou skončit, začal se trvale věnovat pedagogické činnosti. V letech 1840-1844 působil jako vychovatel u hraběte Stadiona v Koutě u Domažlic. V následujících letech se vrátil jako učitel do rodných Kosmonos, poté v letech 1846-50 učil na Zbraslavi. Působení v těsné blízkosti Prahy a jejího rušného kulturního života výrazně ovlivnilo mladého učitele. Aktivně se zapojil do kulturní činnosti vlastenecké inteligence a získal tím příležitost setkávat se s řadou známých osobností, např. s hudebním skladatelem Aloisem Jelenem, s kterým později organizoval hudební akademie ve prospěch charitativních podniků, a se zbraslavským rodákem hercem Janem Kaškou a jeho prostřednictvím i s dramatikem, režisérem a hercem Stavovského divadla Josefem Kajetánem Tylem. Pod jejich přímým vlivem začal organizovat na Zbraslavi ochotnické divadlo. Povolení k uvádění her dostali zbraslavští ochotníci v závěru roku 1847 a ještě před koncem roku stačili pod Hauserovým vedením nastudovat komedii Žlutá zimnice v úpravě J. N. Štěpánka, Kotzebueovu frašku Tři otcové najednou a konečně i Tylovu Paní Marjánku, matku pluku. Hauser hry nejen organizoval, ale, podle Havlíčkových Pražských novin, také v nich úspěšně hrál komické role. V Paní Marjánce měl navíc možnost hrát po boku J. K. Tyla a jeho ženy Magdaleny Forchheimové, kteří pohostinsky vystoupili v hlavních rolích. V této době začal také komponovat, především řadu kratších tanečních skladeb, z nichž mnohé vyšly tiskem.

Divadlo, kterému představitelé národního obrození přisoudili mimořádný význam v působení na nejširší vrstvy národa, však zaujalo Hauser natolik, že o možnosti využít jeho názornosti a emocionální síly uvažoval i později, když si v Praze v roce 1852 zřídil vlastní "vyučovací" tj. pedagogický a hudební ústav. Sídlil původně v ulici V Jámě, později ve Vodičkově ulici. Jeho snahy zajistit svým chovancům přiměřenou zábavu, která by měla zároveň i výchovný význam, ho přivedly k myšlence zavést loutková představení. Obstaral loutky, s nimiž učitel Václav Macháček hrál po večerech loutková představení, která se brzy stala velmi oblíbenými a tak první veřejné amatérské scény předešel o jedno desetiletí. V té době však ještě nebyla publikována žádná loutková hra, proto musel spoléhat jen na vlastní schopnosti. Zachovala se vzpomínka na loutkovou komedii Cesta do Ameriky, kterou pro své školní divadlo napsal v roce 1862. Její text je bohužel nezvěstný, podle popisu F. Hrnčíře však známe její stručný obsah: Vesnický lichvář tak odíral chudé vesničany, že většina přišla o veškerý majetek a byla nucena odstěhovat se do Ameriky. Avšak Kašpárkovi se podařilo vymyslet plán, jak se lichváře zbavit. Namluvil mu, aby se také odstěhoval za moře, kde bude mít ještě větší vyhlídky na zisky, nežli v ožebračené vsi. Lstí ho přemluví, aby odletěl v balóně, který ovšem nebylo možné ovládat. Kašpárek, jenž z balónu dokáže včas vyskočit i s vylichvařenými penězi, zachrání chudé vesničany od bídy. Představení mělo velký úspěch: "dostavitiť se ku slavnostnímu představení nejen žáci ústavu, počtem asi 100, ale i rodiče téměř všech" (Dr. J. V: Loutkové divadlo, Ivančice, 1889, s. 21). Postava Kašpárka v této hře ukazuje, že Hauser byl do jisté míry ovlivněn tradičními hrami lidových loutkářů, avšak její námět již zřetelně signalizuje zásadní proměnu. Poprvé se zde uskutečnil pokus o jakýsi "obraz ze života", dokonce s výrazným sociálním námětem.

Je ovšem zajímavé jak i v následujících letech se téma vystěhovalců úporně prosazovalo v českých loutkových hrách určených dětem: koncem století napsal loutkovou hru Vystěhovalci Jaroslav Květnický, i další autor tohoto období Alfons Bohumil Šťastný se dotkl tohoto tématu i když jen okrajově ve hře Strýček z Kalifornie. Výrazně sociálně motivovanou hru Vystěhovalci napsala ve 20. letech minulého století i autorka, u které bychom to snad nejmíň čekali: Ludmila Tesařová. A konečně i hra Františka Ptáčka Princezna Nafta (prem. 1927 v Říši loutek) pojednávala o chudých lidech, kteří hledají za mořem alespoň trochu lepší životní podmínky. Za svou pracovitost a poctivost jsou odměněni Duchem podzemí nálezem ložiska nafty a tento alegorický rámec hry poskytl vděčnou příležitost několika výtvarníkům plně uplatnit svou fantazii.

Po loutkové hře napsal František Hauser později i několik divadelních her pro dětské herce. Tři z nich: Nehody lenochovy a zdařená zkouška, Mikuláš aneb pamatujte na chudé a Jmeniny aneb výjev vděčných citův vyšly ve sbírce Divadelního ochotníčka pro mládež. Hra Nehody lenochovy byla dokonce uvedena v roce 1871 na scéně Prozatímního divadla v režii Josefa Chramosty. Když si tyto hry přečteme - jsou to hry velmi sentimentální a mentorské zároveň, jejich dětské postavy zarážejí svou schematičností - musí nám být zřejmé, že asi ani Cesta do Ameriky nebyla žádným literárním skvostem. Hauser se snažil názorně, a podle svých představ i zábavně, poučovat dětské publikum, vštípit dětem některé mravní zásady, především smysl pro pracovitost, skromnost, pravdomluvnost, lásku k rodičům i sociální cítění, ale tento dobrý úmysl zřejmě nestačil dát jeho hrám literární úroveň. Nicméně jeho pokus se školním divadlem ukázal jednu z možností jak nově využít loutkového divadla.

František Hauser zemřel někdy po roce 1889. Ludmila Tesařová později zavedla loutkové divadlo do zábavně výchovného programu mateřských škol a nakonec, kdybychom sledovali tuto linii a její vývojové peripetie, dostali bychom se až k dnešním mateřinkám i školním loutkovým scénám, ale to nás od Hauserovy Cesty do Ameriky dělí celých 140 let.