Texty: Svitavy, C, Richter, Luděk: 50 loutkářských Chrudimí, s. 93.

C Svitavy
Céčko bylo založeno jako jeden z následníků Malého divadla, resp. Jitřenky, r. 1970. Jeho vůdčí osobností byl od začátku Karel Še-frna, dalšími osobnostmi pak jeho sestra Anna Přikrylová, 1970-81 Jaroslav Tabery, 1982-89 Petr Svojanovský, od začátku 1979 Blanka Šefrnová a brzy poté Karel Tóth a od konce 80. let Jana Vykydalová-Mandlová. Soubor o 2-15 hrajících (v 90. letech nejčastěji 4 či 7) hrával především tyčkovými loutkami, později maňásky, javajkami, marionetami, panáčky i předměty. V poslední době je častým adresátem dospělý, hrávají však i pro děti - kdysi i více než 100x ročně, dnes tu a tam. Pokud tomu nic nezabrání, připravují 1 inscenaci ročně.
Na LCH se objevili poprvé r. 1971 s Pokladem v Kapli a od té doby ještě 24x - celkem s 23 inscenacemi v hlavním programu, 1x jako inspirativní host a 3x doplňkově v rámci IVL. Druhý nejčastější účastník získal nejvyšší počet cen: 31 - z toho 11 hlavních za inscenaci, 19 dílčích a 1 uznání. Krom toho hrálo C na Šrámkově Písku, Femadu, JH, /S/hledání, v cizině pak v Bulharsku, Estonsku, Francii, Maďarsku, Maroku, Německu, Polsku, Portugalsku, Rakousku, na Slovensku a ve Španělsku.
Céčko je v našem loutkářství mimořádný fenomén. Ač amatérský soubor, stojí kvalitou své tvorby už řadu let na čele našeho loutkářství vůbec. Přesto, že i jej se týká pravidlo 6-9 letého cyklu obměn intenzivně pracujících souborů, ovlivňuje C naše loutkářství už 31 let - což je dáno především tím, že tvůrce určující jeho poetiku, Karel Šefrna, zůstává. A s ním i písničky, specifický druh humoru a přístupu k loutkovému divadlu a skrze něj i k životu. Mění se především obsažnost - vztah divadla ke skutečnosti.
V 1. éře zhruba do roku 1979 (s recidivou Obludy roku 1981) byla zřetelná inspirace divadly malých forem s jejich syntézou divadla a hudby. Vzniká řada grotesek s parodickými rysy, veselých, často nezávazných, leč na svou dobu pozoruhodných: Poklad v kapli, Kačátko, aneb Rádi děláme dobrých skutků, Ostrov splněných přání, Mořský car, Pokažená válka, S drakem není legrace, Zazděná slečna, 12 usmívajících se ježibab.
V 2. éře od r. 1980 do 1990 přichází zvážnění, prohloubení, vycházející z poznání potřeby tématu. Předznamenáním jsou už Muzikantské pohádky a zejména pak Šťastný princ a počátkem nové cesty za obsahem je Zlatovláska. Navenek se přimknutí k tématu projevuje zvnitřnělou jevištní poetikou, produchovněním, zřetelně humánním pohledem na svět. Dokonce i v rakvičkárenské maňáskárně Ruka je v alegorizující podobě až překvapivě silně vyjádřena víra v osudovou spravedlnost. V Pohodě je tématem náš vztah k nadosobním, společenským věcem, zejména k tehdy komunisty záměrně znevažovanému vzniku československého státu. Edward, inscenace humorných veršů Edwarda Leara, nalezl spojovací niť v konfliktu mezi slabostí a agresivní silou a v tématu lidské solidarity. Výrazně humánní vyznění měla i inscenace poezie Jiří Wolkera Jako pel..., používající místy až abstraktní výtvarné prostředky, mezi nimiž vynikalo zejména vydělování obrazů z prostoru pomocí rámečků. Inscenace Moře, určená dětem, se obrací k intimnějším oblastem lidského života - k rodičovství a jeho paradoxnímu úkolu vychovat potomka k tomu, aby nás jednoho dne opustil. Hamlet byl emotivním apelem proti odcházející totalitě.
Edward a svým způsobem i Moře signalizují již další polohu C, jež dominuje v jeho 3. éře. Je to lyrizující poloha blízká poezii. Céčko zachovává dřívější duchovní obsah, ale rozpouští a syntetizuje jej v hlubším, všelidském poznání, méně vyhroceném ideově, zato však nesoucím v sobě polidšťující zmoudření. Příznačně na začátku stojí titul přímo na poezii založený - prévertovský Trakař, aneb velké vynálezy, nejpůsobivější inscenace devadesátých let. Po poněkud reminiscenčně nezávazném Tak trochu... následují křehké inscenace V páté knoflíkové dírce a Bláhové pohádky, v nichž "rozpuštění" divadla do obřadu spolubytí s divákem jde až na samu hranici divadelního tvaru. Bystrouška, liška je svým způsobem završením této syntézy a zároveň vykročením k nové fázi pevnějšího divadelního tvaru, podloženého nosným celistvým příběhem, aniž by se přitom ztrácely poetické kvality předchozí. Pro rok 2001 chystá Penzion Grillparzer.
Pro Céčko je po celých 30 let typická poetika syntetického autorského divadla, výrazně založeného na výtvarné metafoře, divadla prodchnutého hudbou a neseného autentickým autorským herectvím, zdůrazňujícím v posledních letech snad ještě více než divadelní komunikativnost, komunikativnost lidskou. Zvýšený smysl pro nepochopitelno, nonsens, ba i absurdno, je patrný prakticky ve všech inscenacích. Vždy je však syntetizován lyrizující poetičností, a podřízen tak humánnímu vidění světa. Inteligentní, leč jadrný humor pak zajišťuje přijatelnost a účinnost tohoto poselství.
Céčko posledních patnácti, osmnácti let je především vyjádřením určitého životního postoje, vztahu k životu, divadelním výrazem lidství. Právě tím naznačuje i cestu jak zůstat svůj a zároveň se neopakovat. Svým vyzařováním ovlivnilo přímo či nepřímo většinu špičkových souborů a udržuje si své místo na čele českého loutkářství jako celku.