Texty: Slivka, Martin: Divadlo vo folklóre, excerpce Vojtěcha Rona

Martin SLIVKA
DIVADLO VO FOLKLÓRE
Slovenský národopis 22, 1974, č.4. s. 660-663
Při analýze formotvorných prvků v jednotlivých projevech folkloru, magie, zvykosloví a obřadného života střetáváme se s nejrozličnějšími druhy divadelních a dramatických fenoménu.
Studium těchto jevů - i když vzbuzuje rozpaky fokloristů - není bezvýznamné, neboť slouží k poznání rudimentárních divadelních forem a je zvlášť důležité pro gnoseologii divadla.
Je všeobecně známým poznatkem, že ve folkloru protodivadelní formy kontinuálně přecházejí do divadelních, navzájem splývají, proplétají se. Těžko vést mezi nimi dělící čáru. Pro zkoumání třeba vytyčit hranici, co je divadlo a so sice divadeůlní a dramatické fenomény obsahuje, ale není divadlem v užším slova smyslu.
Druhové vymezení divadla v estetice vysokého umění, mechanicky aplikované do sféry folklorního projevu, nemůže přiveést k uspojivým výsledkům.
Mimo to, při vymezení pojmu LIDOVÉ DIVADLO mělo by se přihlédnout i na fenomén divadelnosti a lidovosti.
Divadelnost je druhovou kategorií ve všobecné estetice, a lidovost patří zase do sociologie umění. I když jsou blízko estetika a sociologie nejen totožný jazyk. Proto bude třeba pro tuto svébytnou strukturu zvlášť stanovit pojem divadelnosti ve folkloru a lidovost ve folklorním divadle.
FENOMÉNY LIDOVOSTI•
se musí opírat o anylýzu jednotlivých složek divadelní struktury, musí zkoumat funkci, hodnotu, jako je estetcké a současně sociální, dále všimnout si způsobu komunikace ve společnosti, sémantiku a zákonitost této umělecké struktury, především její sociální vazby.
FENOMÉNY DIVADELNOSTI
jsou druhovou kategorizací, která nevyhnutelným vstupem k vymezení zkoumané problematiky. Vycházíme-li z gnoseologických principů divadla, aplikovaných do oblasti lidového umění, možno se pokusit o stanovení určujících prvků, které vymezují druhové kontury a včleňují folklorní jev do kategorie divadla.
Soubor těchto znaků je asi následující:
A. PŘEMĚNA
je specifická forma hry, která je conditio sine qua non každého divadla.
ňPřeměna je vlastně formou hry vzájemně uznavané realizátory i konzumenty divadelní produkce. Tato nepsané dohoda kodifikuje, že to co se děje, je fikcí, hrou, ne opravdovým životem.
(když chybí vědomí proměny, nelze hovořit o divadle. Např. Mikuláš je pro dospělé divadlem, pro děti, které ho chápe jako skutečnou bytost, divadlem není.)
Jestliže proměna povyšuje konající osoby, v ěci jevy do funkce divadelní znaku - jako výrazových prostředků divadla - dává hutný výraz nehmotné struktuře.
B. HEREC
je nositelem a představitelem divadelní přeměny, fyzickým realizátorem divadla. není vždy jako osoba, ale jako funkce. V zastoupení živého herce může vystupovat loutka, rekvizita, maska a pod., ale není neexistuje divadlo bez herce.
C: DĚNÍ
divadlo je ralizací v čase. V lidovém divadle může být vyjádřené dějem, akcí, pantomimou, tancem a pod.
D. OPTICKÝ VÝRAZ
je ralizací divadla v prostoru a vytváří vizuální vjemy. Pod tímto pojmem rozumíme všechny symptomy výtvarné realizace lidového divadla od optického faktu, že herec je v prostoru skrze masku, rekvizitu, dekoraci až po scénické řešení. Při nesplnění této podmínky a plném respektování ostatních, jde jen o akustickou reprodukci (např. rozhlasovou divadelní kreaci bez přímého optického vjemu). Činitelem časoprostorových fenoménu v lidovém divadle je herec.
E. PUBLIKUM
Divadlo je společenským jevem. Vědomí přeměny se realizují ve vědomí diváka i herce. Když tentio vztah na platformě dohodnuté hry je zákonitostí zpětné vazby, která mám konstitucionisující význam, publikum je existenční podmínkou divadla vůbec. Divadlo bez publika jej jen hraním si na divadlo.
Takovými jsou některé dětské hry, které mají všechny předcházející znaky - ale chybí jim jen publikum. Všichni se účastní na hře, ale ne na divadle.
V lidovém divadle má publikum své osobité rysy. Není jen konzumentem, ale cítí se být spolutvůrcem v genetickém procese, spoluvlastníkem a spoluhráčem v současné produkci. Publikum je sociologický jev. Sociální kontext estetické funkce, normy a hodnotx způsobuje, že v pojmu publikum stýkají se kategorie divadelnosti a lidovosti.
Jednou z estetických zvláštností lidového divadla, která na sebe výrazně upozorňuje je KOMEDIÁLNÍ PRVEK a s ním i nejvyšší specifická váha veseloherní figury ve hře. Komediálnost je výrazem požadavků publika a estetické koncepce kreátorů lidového divadla. Navenek se zdá, že by ji patřilo zařadit k podmínkám vymezujícím pojem divadelnosti. Komediální prvek a nezbytnopst zábavy v divadle je příznačným prvkem v estetice této folklorní struktury, ale není prvkem druhové kategorizace.
Podmínky určující divadelnost folklorního jevu musí se vyskytovat simultánnně ještě v potencionální podobě.
LIDOVÉ DRAMA má specifikovanou třetí podmínku. Její dění je vyjádřené dramatickým dějem obsahujícím dialog a majícím fabuli i dramatickou kompozici.
GENETICKO TYPOLOGICKÉ ROZDĚLENÍ SLOVENSKÉHO LIDOVÉHO DIVADLA
(každé dělení uvnitř folklorního divadůla, žánrové, tématické, historické, či jiné, nemůže se bezvýhradně opírat jen o třídění jednotlivých her.)
Míšení forem a vlivů naložilo do tvaru jedné hry nejednou několik vývojových vrstev, témat, funkcí.
Třídění tedy musí brát v úvahu dominantnost jednotlivých motivů, funkcí a forem, - jejich vzájemnou hierarchizaci.
Srovnávací analýza typů, postav, masek, funkcí ukazuje vždy na částečná rezidua staršího dědictví, jako je historická geneze hry jako celku.
Např. ve středpvěkých hrách křesťanského původu máme zakliněné mysky a typy postav předkřesťaského obřadnictví.
Při kategorizování, hlavně starších forem lidového divadla třeba se zvlášť opírat o jednotlivé motivy, než o hry jako celky.
Nakonec každfé tématické, žánrové, druhové či jiné oddělení ve folkloru vymezuje skupiny jejíž hranice se navzájem dotýkají, proplétají, přeskupují.
Nejstarší vrstvu našeho divadelního projevu předsatavuje OBŘADNÍ DIVADLO.
Jsou to většinouzlomkovitá reziduadivadelních forem, které svými kořeny sahají ještě do staroslovanského světa. Tvary tohoto divadla jsou různorodé a jen vzácně představují samostatné ucelé hry, jakými jsou např. některé OBCHŮZKY s Turoněm, Chriapou, kozou a pod.
Nejčastěji tvoří součast zvykových obřadů, kolednických obchůzek anebo starší vrstvu novějších her, s kterými ve vývoji splynuly.
Tématicky i realizačně se připínají k cyklům slunovratů a rovnodennosti,
přičemž zimní slunovrat zásahem křesťanství se přenesl ke svátkům vánoc
jarní rovnodennost splynula zase částečně s posledními masopustními dny a se svátky Velké noci.
Podobnou kalendářovou proměnu překonaly i ostatní obřadní cyklické slavnosti a mnohé postavy zas podstoupily názarovou metamorfozu.(661)
K divadelním obřadům magicko-vegetativního rázu patří především různé slavnosti, jako např. vynášení Moreny, Dědka, přinášení léta (letečka), stavění májů, králů, pálení svatojánských ohňů Zvaných vajano), svěcení jary, erotické hry a různá rezidua her obejmujících zem, zabezpečujících úrodu, plodnost, prosperitu.
Druží se k nim i různé kolednické obchůzky s apotropajovými předměte: se zelenou větvičkou, břízou, ocelí, hadem apod.

Dále jsou to hry s antropomorfními postavami (Bacchus, Urban, Mikuláš, Pšocha, Starý, Kubo, Kavbina, Baba).
zoomorfními(Turoň, Koza, Medvěd, Chriapa)
a fantastickými, bytostmi (Lucka, vlkodlaci aj.)
Známé jsou hry s přímou účastí zvířat: stínání kohouta, shazování kozla, nebo s jejich divadelní nápodobou, jako je pálení vola, škopenie Turoňa.
Většina těchtio her se realizuje jako obchůzkové průvody maškar v určité dny roku, převážně v posledních třech masopustních dnech.
Nejen obřady magicko-vegetativních cyklů obsahující divadlo, ale i ZVYKOSLOVÍ, týkající se života člověka, jeho narození a smrti, zná prvky obřadního divadla.
Rozvinutí je v reziduích iniciačních slavností přijímání do mládeneckého nebo dívčího stavu a zejména ve strktuře svatby, v její formě i v divadelní účasti maškar a figur s dávnými falickými kulty.
Repertoár obřadních her slovenského lidového divadla - byť zachovaný pouze zlomkovitě - zaujímá svým rozsahem i divadelními formami významné místo v slovanském světě.
A co je pro divadelní vědu a folkloristiku mimořádně vzácné, nezachoval se jen z archovních zpráv, ale pěstoval se až do 20. století a ocitl se v národopisných zápisech. Ba dokonce mnohé z těch her - byť vzdálené a poznamenané od dob svých prvotních forem dají se ještě dnes zkoumat v živých divadelních podobách.
Další skupinu - tématicky vyhraněnou i svojí genezí - představují VÁNOČNÍ HRY. Jsou foklorním pokračováním tradice středověkého divadla a mají kvantitativně nejbohatší zastoupení v naší lidové divadelní tvorbě. Čerpají i ze starozákonních námětů (Adam a Eva), ale především z novozákonní zvěsti Kristova narození, jako např. Obchůzka belčovnikom , Hvězdonoši, Tři králové, Herodes, Rabín a sedlák, a nejrozličnější betlémské hry, nazvané jesličkáři, betlémčané, šopka a všelijak jinak.
Je zajímavé, že velikonoční hry s tématikou Kristova utrpení a smrti se ze středověké tradice na Slovensku neujaly a nezachovaly. Navzdory tomu, že ve středověku byl motiv Adama a Evy součástí cykické hry úplného procesu spásy, která vrcholila motivem resurekce, v slovenském lidovém divadle se zachovalo raritní spojení Adama a Evy s motivem Kristova narození, představující tak svéráznou formu vánoční hry.
Tradované formy folklorní tohoto svérázného spojení mají na našem teritoriu i svoje zázemí v historických pramenechm počínajíc tzv. HUSITSKÝM KANCIONÁLEM asi z r. 1580.
Pro období 16.- 18. stol. jsou dosud známé asi z 20 záznamů v různých variantách. Dle výzkumů dr.J.M.Terrayové k chystané Antologii dejin slovenské hudby.
Svým slohem mají k předcházejícímu typu her blízko - SCHOLARSKÉ OBCHŮZKY na Blažeje, Řehoře, Tomáše, Matěje, Mikuláše. Některé získaly i tvar masopustních obchůzek jako jsou Šabliavi, ale společný scholarský základ - hlavně v slovesné složce - zůstává zjevný.
Hrdinské MARTIROLOGICKÉ HRY zpracovávají, sice středověké legendy, ale divadelní podobu získávají zvláštní v barokní době. Jako v elém Slovanstvu, tak i u nás se už z tohoto typu zachovalo především HRA O SV. DOROTĚ. Z ostatních témat, vyskytujících se v evropském divadle (Zuznana, Teofil, Kateřina, Barbora, Jenovéfa, jiří aj.) některé zasáhly do zpívaných legend, ale o jejich divadelních zpráv.
Hry se světskou tématikou, známé v Čechách jako novější vývojová firma lidového divadla (Salička, Hra o rturecký vojně aj.) se na Slovensku nevyvinuly.
Hry se světskou tématikou v Čechách jsou autorskými produkty vzdělanců, písmáků v období 16. - 19. stol. a představují vlastně hry, které zlidověly.
Na Slovensku v důsledku národnostních a sociálních daností tehdejšího Uherská nemohlo vzniknout domácí vzdělanecká vrstva a tím byly vyloučené předpoklady analogického procesu. Podobné pokusy - hlavně na přelomu 19. a 20. století jsou sice zajímavými podněty, ale v období, kdy už začínal ústup od tradičního divadla a přihlásilo se ke slovu OCHOTNICKÁ DIVADELNÍ KULTURA, nemohly se už stát součástí folklorní divadelní tardice. Můžeme je považovta pouze za POLOLIDOVÉHO DIVADLA.
V porovnání např. s českým divadlem (662) ve slovenském lidovém divadle převládají struktury archaističtější.
Novější formozu jsou toliko ŽERTOVNÁ INTERLUDIA, vyskytující se nejčastěji na svatbách - podkurivanie žien, hoklenie mužov, prodavanie nevestinej party překupníkovi atd. nebo kudelnej chyži - převlekání za pána a žebráky i různé erotické hry. Jsou sice i konglomerátem tradičního divadelního cítění a výrazu, ale zůstávají produktem monumentální chvíle, situace, atmosféry.
Ke komplexu slovenského lidového divadla třeba připočítat i TVORIVÉ ČINY, které se snažily navázat na tradici a staly se pololidovými anebo mohly získat formy pololidové.
ASutorské pokusy jsou známe od doby osvícenství, význačnými činy jsou především starší CZAMBALOVY a mladší SLOVENSKÉ PAŠIJOVÉ HRY NA SIHLE. Tyto podniky oscilují svým rázem mezi lidovým a ochotnickým divadlem.
Repertoár slovenského lidového divadla i jeho tématické a žánrové rozvrstvení je dosti široké a pestré.
Na jeho vzniku a formování se zúčastňovaly religiozní, etnické, historické, sociologické, psychologické, estetické a jiné faktory.
Lidové divadlo je virtuální součástí kolektivního života společenství a mělo svůj významný podíl v komplexu jeho kultury.
Jestliže bylo u nás lidová kultura především nositelkou národních tradicí, zákonitě i jediným vskutku národním divadle bylo jen lidové divadlo.(663)
WWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW WWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW

Martin SLIVKA
SLOVENSKÉ ĹUDOVÉ DIVADLO
STUDIA ACADEMICA SLOVACA 5, Bratislava 1976, s. 495-502
Čím byl folklor aktivní součástí kultury byly jako projevy spjaté se životem lidu systémem mnohonásobnýách a složitých vazeb. Ve svém obsahu se často dotýkaly přímo základních otázek bytí, ve svém vyrazu směřovali zase k autochtonním estetickým ideálům. V této životní a estetické jednotě tradičního fokloru je těžko vést hranici mezi umění a náboženstvím, mezi obřadem a prací. Stejně splývají mezi sebou i jednotlivé folklorní žánry. Těžko říci, kde je rozprávka jen slovesným útvarem ústní literatury a kde začíná divadlo při jejím přednesu, kde je tradiční obřad lidovým náboženstvím a kde je zvykovým divadlem, kde dětská hra je choreografickým, slovesným či dějovým útvarem a kde divadlem bez publika.
V genetickém procese vzniku jednotlivých žánrů - tedy i lidového divadla na začátku striktního druhového dělení. Proces tvorby i přítiomná manifestní produkce se neřící ppodle norem žánrové čistoty vysokého umění. Jsou bezprostředním výrazem estetické potřeby života, v komplexu který nachází svůj výraz i elementární dramatickéa divadelní cítění. Horizont lidového divadla je tedy hodně šitroký. Prakticky zahrnuje nejen lidové drama, ale i všechny foklorní projevy vyjádřené v dramatických formách nebo oplývajícími divadelními prvky. Dramatično, dialog, kostým rekvizita, gesto, mimika...nejedno řadí foklorní jev do sféry divadelního zájmu, i když jako celek divadlo není. S těmito dramatickými a divadelními prvky se zabývá současná fokloristické věda, neboť představují vzácný materiál ke studiu gnoseologie divadla. Pojem LIDOVÉHO DIVADLA V UŽŠÍM SLOVA SMYSLU, vymézuje fenomén PROMĚNY jako specifické formy hry, funkce herce, dění odvíjejícího se včase, optický výraz a publikum. Těmito určujícími znaky v komplexu folkloru vymezené divadelní projevy možno dělit TÉMATICKY a DRUHOVĚ, dají se shrnout do celků v obřadných cyklech roku i života jedince a dovolují analyzovat svoje charakteristické prvky divadelnosti a lidovosti.
Folklorní divadlo na Slovensku svým nožstvím her a funkcí v tradičním obřadním životě zaujímá významné místo v lidové duchovní kultuře. V tomto tématicky a žánrově pestrém repertoáru nejstarší vrstvou jeou hry OBŘADNÍHO DIVADLA. Představují zvyková rezidua, jejichž kořeny sahají do staroslovanských dob. Realizačně se tyto hry připínají k cyklům slunovratu a rovnodennosti. Svým obsahem jsou vlastně divadelními obřady magicko - vegetativního rázu. Nejmarkantněji vystupují tyto prvky v obřadních jarních hrách realizovaných jako masopustní průvody masek. Tradiční masopust na slovenské vesnici není redukcí městských karnevalů. V typologii masek, v jejich obřadní funkci, v ustálených motivech hry rezonují genetické popudy těchto obřadních her. Na jejich počátku stojí kult plodivých sil nazývaný též kultem falických demonů a obřady souvisí s příchodem jara a magickým odklínáním plodivých sil země. Vynášení a topení Moreny, zabíjení Dedka - oba dva v divadelním zastoupení loutkou - je to obřadní odstranění starých neplodných sil, aby mohli nastoupit mladé síly naplněné mízou a pulzem života.
Divadelně znazorňované motivy a akty plození, ať už zoomorfnémi figurami - Koza Turoň - nebo antropomorfními - Cigán (496), Cigánka - různé vinše, přání to všechno poukazuje nedávné kořeny těchto her, když jejich divadelní obřad měl na zlomku zimy a jara přivolat nový životodárný cyklus země, zabezpečit prosperit, úrodu, zdraví.
Tak jako oslavy vánočních cyklů týkající se života jedince ve společnství měli charakter obřadních divadelní forem. Mezi nimi vyniká SVATBA mající ve své kompozici půdorys dramatické hry rozdělené na dějství jednotlivých obřadních částí. Tradicí ustálené osoby a funkce mají přesně vymezený part v této hře a svatební družina jako celek splňuje funkce divadelního chóru s výrazovým prostředkem lyrického obřadního zpěvu. Součástí svatebních obřadů jesou ŽERTOVNÁ INTERLUDIA - jako je podkurovánie žen, holení mužů a jiné, které jsou divadlem na divadle. Účast antropomorfních a zoomorfních figur a různá divadelní dění dávají tradičně svatbě ráz obřadu hojně protkávaného divadelními prvky.
V repertoáru slovenského lidového divadla se zachovalo mnoho reziduí ze staroslovanského základu i navzdory odstupu dlouhých století. Způsobila to osobitost dějinného vývoje na Slovensku. Národní povědomí utištěné v minulosti do ustálené struktury vesnického života vytvořilo sloh uspokojující zvláštních zdrajů duchovní, etické i estetické ideály člověka. Nepřívětivé hospodářské podmínky staly se dlouho konzervátorem tohoto archaického slohu života, v jehož struktuře se zachovalli i vzácné atributy a formy dávného obřadní divadla.
Za staroslovanského základu se zachoval původní rozvrh ročních cyklů s magickou funkcí vztahující se k zemědělské práci a jejich původní kultové dominanty. V zimním cyklu převládá kult předků a snaha zabezpečit prosperitu budoucího roku. V jarním dominuje kult (497) země, životodárné vody a zeleně. V letní kultu slunce, hojnosti a životního hédonismu. V podzimu poděkování za dary zemně. Analogicky se zemědělskými je i cyklus v životě jedince. Jmenovitě ve svatbě vyniká kultovní magie směřující k zachování kontinuity života.
Jako v obsahových tak ve formových složkách slovenského lidového divadla se zachovaly mnohé rezidua genetického základu. Obřadní zpěv, tanec, zaříkávací dialogy, magický obřad - sloučení v herecké konání, představují základní soubor výrazových prostředků divadelní přeměny, ale i nositelem obřadní a magické funkce.
Projevem vývojové kontinuity jsou divadelní postavy doložené v staroslovanských kultech a obřadech. Z antromorfních jsou tu různé veriace postav zobecňujících fenomén mužství a ženství. Tyto zachovávají v sobě původní rudimenty spojení s kultem předků, symbolu kontinutity života, plodivých sil a s nimi souvisících falických kultů. Ze zoomorfních postav jsou to hlavně koza, medvěd a být - nazývaný turoň. Geneze i obřadní funkce těchto postav je analogická jeho i i v jiných lidových a divadelních kulturách. Obřadní hry slovenského lidového divadla, i když zachované ve zlomkovitých podobách, představují vzácný materiál k dějinám počátečních divadelních forem v národní kultuře.
Kvantitatině nejbohatší skupinou ve slovenském llidovém divadle je cyklus VÁNOČNÍCH HER obsahujících příběh o ADAMOVI A EVĚ a hlavně PASTÝŘSKÉ HRY o narození, zvané Betlehemovanie, jesličkaři, šopka a všelijak jinak. Ve své genezi jsou tyto hry foklorním pokračováním STŘEDOVĚKÉHO LUDUS LITURGICUS. Ve svém vývoji absorbovaly do sebe i motivy JOCULÁTORSKÉ HRY středověkých IGRICŮ, prvky obřadního divadla (498) i odrazy pozdějších dob, jako jsou motivy zbojnické tradice i herecké reference veseloherních figur v kontaktu s diváky na přítomnou realitu. Vznik a zdomácnění těchto her na Slovensku - s nejbohatším výskytem ve folkloru okolních národů - je výsledkem osobitých daností v období jejich zrodu.
Centrum středověkého divadla byla Francie. Vztahy středověkého Slovensko s Francii byly velmi intezivní. Rozvíjely se po dvou liniích\" církevní a světské. Církevní nositelé byli zejména cisterciáci. Třeba zdůvodnit, že všechny cisterciácké kláštery na Slovensku, zakládané od 12. stol. pocházejí přímo z mateřských klášterů v Pontigny, Citeaux, Acey, Tris Fontaines. Cisterciáci na Slovensku udržují čilý styk s těmito kláštery ve Francii už i proto, že opat kláštera Citeaux u Dijonu je generálem řehole. Cestou cisterciáků a jiných řeholí přicházejí k nám podněty
Martin SLIVKA
DIVADLO VO FOLKLÓRE
Slovenský národopis 22, 1974, č.4. s. 660-663
Při analýze formotvorných prvků v jednotlivých projevech folkloru, magie, zvykosloví a obřadného života střetáváme se s nejrozličnějšími druhy divadelních a dramatických fenoménu.
Studium těchto jevů - i když vzbuzuje rozpaky fokloristů není bezvýznamné, neboť slouží k poznání rudimentárních divadelních forem a je zvlášť důležité pro gnoseologii divadla.
Je všeobecně známým poznatkem, že ve folkloru protodivadelní
formy kontinuálně přecházejí do divadelních, navzájem splývají, proplétají se. Těžko vést mezi nimi dělící čáru. Pro zkoumání třeba vytyčit hranici, co je divadlo a so sice divadeůlní a dramatické fenomény obsahuje, ale není divadlem v užším slova smyslu.
Druhové vymezení divadla v estetice vysokého umění, mechanicky aplikované do sféry folklorního projevu, nemůže přivést k uspojivým výsledkům.
Mimo to, při vymezení pojmu LIDOVÉ DIVADLO mělo by se přihlédnout i na fenomén divadelnosti a lidovosti.
Divadelnost je druhovou kategorií ve všobecné estetice, a lidovost patří zase do sociologie umění. I když jsou blízko estetika a sociologie nejen totožný jazyk. Proto bude třeba pro tuto svébytnou strukturu zvlášť stanovit pojem divadelnosti ve folkloru a lidovost ve folklorním divadle.
FENOMÉNY LIDOVOSTI•
se musí opírat o anylýzu jednotlivých složek divadelní struktury, musí zkoumat funkci, hodnotu, jako je estetcké a současně sociální, dále všimnout si způsobu komunikace ve společnosti, sémantiku a zákonitost této umělecké struktury, především její sociální vazby.
FENOMÉNY DIVADELNOSTI
jsou druhovou kategorizací, která nevyhnutelným vstupem k vymezení zkoumané problematiky. Vycházíme-li z gnoseologických principů divadla, aplikovaných do oblasti lidového umění, možno se pokusit o stanovení určujících prvků, které vymezují druhové kontury a včleňují folklorní jev do kategorie divadla.
Soubor těchto znaků je asi následující:
A. PŘEMĚNA
je specifická forma hry, která je conditio sine qua non každého divadla.
ňPřeměna je vlastně formou hry vzájemně uznavané realizátory i konzumenty divadelní produkce. Tato nepsané dohoda kodifikuje, že to co se děje, je fikcí, hrou, ne opravdovým životem.
(když chybí vědomí proměny, nelze hovořit o divadle. Např. Mikuláš je pro dospělé divadlem, pro děti, které ho chápe jako skutečnou bytost, divadlem není.)
Jestliže proměna povyšuje konající osoby, věci jevy do funkce divadelní znaku - jako výrazových prostředků divadla - dává hutný výraz nehmotné struktuře.
B. HEREC
je nositelem a představitelem divadelní přeměny, fyzickým realizátorem divadla. není vždy jako osoba, ale jako funkce. V zastoupení živého herce může vystupovat loutka, rekvizita, maska a pod., ale není neexistuje divadlo bez herce.
C: DĚNÍ
divadlo je ralizací v čase. V lidovém divadle může být vyjádřené dějem, akcí, pantomimou, tancem a pod.
D. OPTICKÝ VÝRAZ
je ralizací divadla v prostoru a vytváří vizuální vjemy. Pod tímto pojmem rozumíme všechny symptomy výtvarné realizace lidového divadla od optického faktu, že herec je v prostoru skrze masku, rekvizitu, dekoraci až po scénické řešení. Při nesplnění této podmínky a plném respektování ostatních, jde jen o akustickou reprodukci (např. rozhlasovou divadelní kreaci bez přímého optického vjemu). Činitelem časoprostorových fenoménu v lidovém divadle je herec.
E. PUBLIKUM
Divadlo je společenským jevem. Vědomí přeměny se realizují ve vědomí diváka i herce. Když tentio vztah na platformě dohodnuté hry je zákonitostí zpětné vazby, která mám konstitucionisující význam, publikum je existenční podmínkou divadla vůbec. Divadlo bez publika jej jen hraním si na divadlo.
Takovými jsou některé dětské hry, které mají všechny předcházející znaky - ale chybí jim jen publikum. Všichni se účastní na hře, ale ne na divadle.
V lidovém divadle má publikum své osobité rysy. Není jen konzumentem, ale cítí se být spolutvůrcem v genetickém procese, spoluvlastníkem a spoluhráčem v současné produkci. Publikum je sociologický jev. Sociální kontext estetické funkce, normy a hodnotx způsobuje, že v pojmu publikum stýkají se kategorie divadelnosti a lidovosti.
Jednou z estetických zvláštností lidového divadla, která na sebe výrazně upozorňuje je
KOMEDIÁLNÍ PRVEK a s ním i nejvyšší specifická váha veseloherní figury ve hře. Komediálnost je výrazem požadavků publika a estetické koncepce kreátorů lidového divadla. Navenek se zdá, že by ji patřilo zařadit k podmínkám vymezujícím pojem divadelnosti. Komediální prvek a nezbytnopst zábavy v divadle je příznačným prvkem v estetice této folklorní struktury, ale není prvkem druhové kategorizace.
Podmínky určující divadelnost folklorního jevu musí se vyskytovat simultánnně ještě v potencionální podobě.
LIDOVÉ DRAMA má specifikovanou třetí podmínku. Její dění je vyjádřené dramatickým dějem obsahujícím dialog a majícím fabuli i dramatickou kompozici.
GENETICKO TYPOLOGICKÉ ROZDĚLENÍ SLOVENSKÉHO LIDOVÉHO DIVADLA
(každé dělení uvnitř folklorního divadůla, žánrové, tématické, historické, či jiné, nemůže se bezvýhradně opírat jen o třídění jednotlivých her.)
Míšení forem a vlivů naložilo do tvaru jedné hry nejednou několik vývojových vrstev, témat, funkcí.
Třídění tedy musí brát v úvahu dominantnost jednotlivých motivů, funkcí a forem, - jejich vzájemnou hierarchizaci.
Srovnávací analýza typů, postav, masek, funkcí ukazuje vždy na částečná rezidua staršího dědictví, jako je historická geneze hry jako celku.
Např. ve středpvěkých hrách křesťanského původu máme zakliněné mysky a typy postav předkřesťaského obřadnictví.
Při kategorizování, hlavně starších forem lidového divadla třeba se zvlášť opírat o jednotlivé motivy, než o hry jako celky.
Nakonec každfé tématické, žánrové, druhové či jiné oddělení ve folkloru vymezuje skupiny jejíž hranice se navzájem dotýkají, proplétají, přeskupují.
Nejstarší vrstvu našeho divadelního projevu předsatavuje OBŘADNÍ DIVADLO.
Jsou to většinouzlomkovitá reziduadivadelních forem, které svými kořeny sahají ještě do staroslovanského světa. Tvary tohoto divadla jsou různorodé a jen vzácně představují samostatné ucelé hry, jakými jsou např. některé OBCHŮZKY s Turoněm, Chriapou, kozou a pod.
Nejčastěji tvoří součast zvykových obřadů, kolednických obchůzek anebo starší vrstvu novějších her, s kterými ve vývoji splynuly.
Tématicky i realizačně se připínají k cyklům slunovratů a rovnodennosti,
přičemž zimní slunovrat zásahem křesťanství se přenesl ke svátkům vánoc
jarní rovnodennost splynula zase částečně s posledními masopustními dny a se svátky Velké noci.
Podobnou kalendářovou proměnu překonaly i ostatní obřadní cyklické slavnosti a mnohé postavy zas podstoupily názarovou metamorfozu.(661)
K divadelním obřadům magicko-vegetativního rázu patří především různé slavnosti, jako např. vynášení Moreny, Dědka, přinášení léta (letečka), stavění májů, králů, pálení svatojánských ohňů Zvaných vajano), svěcení jary, erotické hry a různá rezidua her obejmujících zem, zabezpečujících úrodu, plodnost, prosperitu.
Druží se k nim i různé kolednické obchůzky s apotropajovými předměte: se zelenou větvičkou, břízou, ocelí, hadem apod.

Dále jsou to hry s antropomorfními postavami (Bacchus, Urban, Mikuláš, Pšocha, Starý, Kubo, Kavbina, Baba).
zoomorfními(Turoň, Koza, Medvěd, Chriapa)
a fantastickými, bytostmi (Lucka, vlkodlaci aj.)
Známé jsou hry s přímou účastí zvířat: stínání kohouta, shazování kozla, nebo s jejich divadelní nápodobou, jako je pálení vola, škopenie Turoňa.
Většina těchtio her se realizuje jako obchůzkové průvody maškar v určité dny roku, převážně v posledních třech masopustních dnech.
Nejen obřady magicko-vegetativních cyklů obsahující divadlo, ale i ZVYKOSLOVÍ, týkající se života člověka, jeho narození a smrti, zná prvky obřadního divadla.
Rozvinutí je v reziduích iniciačních slavností přijímání do mládeneckého nebo dívčího stavu a zejména ve strktuře svatby, v její formě i v divadelní účasti maškar a figur s dávnými falickými kulty.
Repertoár obřadních her slovenského lidového divadla - byť zachovaný pouze zlomkovitě - zaujímá svým rozsahem i divadelními formami významné místo v slovanském světě.
A co je pro divadelní vědu a folkloristiku mimořádně vzácné, nezachoval se jen z archovních zpráv, ale pěstoval se až do 20. století a ocitl se v národopisných zápisech. Ba dokonce mnohé z těch her - byť vzdálené a poznamenané od dob svých prvotních forem dají se ještě dnes zkoumat v živých divadelních podobách.
Další skupinu - tématicky vyhraněnou i svojí genezí - představují VÁNOČNÍ HRY. Jsou foklorním pokračováním tradice středověkého divadla a mají kvantitativně nejbohatší zastoupení v naší lidové divadelní tvorbě. Čerpají i ze starozákonních námětů (Adam a Eva), ale především z novozákonní zvěsti Kristova narození, jako např. Obchůzka belčovnikom , Hvězdonoši, Tři králové, Herodes, Rabín a sedlák, a nejrozličnější betlémské hry, nazvané jesličkáři, betlémčané, šopka a všelijak jinak.
Je zajímavé, že velikonoční hry s tématikou Kristova utrpení a smrti se ze středověké tradice na Slovensku neujaly a nezachovaly. Navzdory tomu, že ve středověku byl motiv Adama a Evy součástí cykické hry úplného procesu spásy, která vrcholila motivem resurekce, v slovenském lidovém divadle se zachovalo raritní spojení Adama a Evy s motivem Kristova narození, představující tak svéráznou formu vánoční hry.
Tradované formy folklorní tohoto svérázného spojení mají na našem teritoriu i svoje zázemí v historických pramenechm počínajíc tzv. HUSITSKÝM KANCIONÁLEM asi z r. 1580.
Pro období 16.- 18. stol. jsou dosud známé asi z 20 záznamů v různých variantách. Dle výzkumů dr.J.M.Terrayové k chystané Antologii dejin slovenské hudby.
Svým slohem mají k předcházejícímu typu her blízko - SCHOLARSKÉ OBCHŮZKY na Blažeje, Řehoře, Tomáše, Matěje, Mikuláše. Některé získaly i tvar masopustních obchůzek jako jsou Šabliavi, ale společný scholarský základ - hlavně v slovesné složce - zůstává zjevný.
Hrdinské MARTIROLOGICKÉ HRY zpracovávají, sice středověké legendy, ale divadelní podobu získávají zvláštní v barokní době. Jako v elém Slovanstvu, tak i u nás se už z tohoto typu zachovalo především HRA O SV. DOROTĚ. Z ostatních témat, vyskytujících se v evropském divadle (Zuznana, Teofil, Kateřina, Barbora, Jenovéfa, jiří aj.) některé zasáhly do zpívaných legend, ale o jejich divadelních zpráv.
Hry se světskou tématikou, známé v Čechách jako novější vývojová firma lidového divadla (Salička, Hra o rturecký vojně aj.) se na Slovensku nevyvinuly.
Hry se světskou tématikou v Čechách jsou autorskými produkty vzdělanců, písmáků v období 16. - 19. stol. a představují vlastně hry, které zlidověly.
Na Slovensku v důsledku národnostních a sociálních daností tehdejšího Uherská nemohlo vzniknout domácí vzdělanecká vrstva a tím byly vyloučené předpoklady analogického procesu. Podobné pokusy - hlavně na přelomu 19. a 20. století jsou sice zajímavými podněty, ale v období, kdy už začínal ústup od tradičního divadla a přihlásilo se ke slovu OCHOTNICKÁ DIVADELNÍ KULTURA, nemohly se už stát součástí folklorní divadelní tardice. Můžeme je považovta pouze za POLOLIDOVÉHO DIVADLA.
V porovnání např. s českým divadlem (662) ve slovenském lidovém divadle převládají struktury archaističtější.
Novější formozu jsou toliko ŽERTOVNÁ INTERLUDIA, vyskytující se nejčastěji na svatbách - podkurivanie žien, hoklenie mužov, prodavanie nevestinej party překupníkovi atd. nebo kudelnej chyži - převlekání za pána a žebráky i různé erotické hry. Jsou sice i konglomerátem tradičního divadelního cítění a výrazu, ale zůstávají produktem monumentální chvíle, situace, atmosféry.
Ke komplexu slovenského lidového divadla třeba připočítat i TVORIVÉ ČINY, které se snažily navázat na tradici a staly se pololidovými anebo mohly získat formy pololidové.
Autorské pokusy jsou známe od doby osvícenství, význačnými činy jsou především starší CZAMBALOVY a mladší SLOVENSKÉ PAŠIJOVÉ HRY NA SIHLE. Tyto podniky oscilují svým rázem mezi lidovým a ochotnickým divadlem.
Repertoár slovenského lidového divadla i jeho tématické a žánrové rozvrstvení je dosti široké a pestré.
Na jeho vzniku a formování se zúčastňovaly religiozní, etnické, historické, sociologické, psychologické, estetické a jiné faktory.
Lidové divadlo je virtuální součástí kolektivního života společenství a mělo svůj významný podíl v komplexu jeho kultury.
Jestliže bylo u nás lidová kultura především nositelkou národních tradicí, zákonitě i jediným vskutku národním divadle bylo jen lidové divadlo.(663)