Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: Děti a loutky. Chrudimské kapitoly moderního dětského divadla. (O D. Pražákové.) Praha, vyd. AMU 2008, s. 76-77.

V polovině 60. let se začaly objevovat inscenace dětského loutkářského souboru Drápek. Jak už jsem se zmínil, v roce 1966 se stala Ztracená písnička tohoto dětského souboru jedním z nejúspěšnějších představení Loutkářské Chrudimi - byla tehdy přivítána jako další ”výhonek” moderního dětského loutkového divadla, jako inscenace navazující na aktivity Hany Budínské. Nikoliv náhodou. Když v roce 1963 založila DRAHOMÍRA PRAŽÁKOVÁ svůj dětský soubor (nejdřív začal pracovat pod III. ZDŠ v Ústí nad Labem a záhy přešel pod Dům kultury), neměla s divadelní prací s dětmi žádné zkušenosti, a tak se obrátila právě na Hanu Budínskou. D. Pražáková zpočátku také zdůrazňovala, že je pro ni důležitá práce ”dovnitř” souboru, že se nezaměřuje výhradně na tzv. talenty nebo nadané děti. Jisté styčné body s H. Budínskou lze najít zčásti také v dramaturgii, především v zájmu o moderní pohádkové příběhy. Avšak zatímco Hanu Budínskou od počátku přitahovaly moderní pohádkové prózy pro jejich hravost a humor, dramatizace, ale hlavně původní texty Drahomíry Pražákové byly často zatěžkány naučnou tendencí a autorskou těžkopádností. Inscenační tvorba D. Pražákové, kterou bylo možné sledovat od poloviny 60. let do konce 70. let (naposled vystupovala na národní přehlídce v Kaplici v roce 1978), patřila sice k solidnímu průměru, ale nepřinesla výraznější podněty k vývoji dětského loutkového divadla. D. Pražáková měla jako dramaturg šťastnější ruku tehdy, když neinscenovala vlastní, autorské texty. Ztracená písnička Drahomíry Pražákové z roku 1966 byla sice hodnocena jak na Šrámkově Pisku, tak na Loutkářské Chrudimi jako svěží inscenace, ale její text nebyl ani tehdy přijat bez výhrad. U dalších původních novinek vedoucí Drápku - u Hadráčka z roku 1968 a Kulihráškových dobrodružství z roku 1971 - recenzenti Loutkářských Chrudimí už otevřeně upozorňovali na závažné problémy textu, které znesnadňují práci režisérce a vedoucí souboru v jedné osobě: ”Rozpačitý dojem, kterým tato inscenace na publikum zapůsobila,” píše Miroslav Česal ve zpravodaji 17. loutkářské Chrudimi, ”je (…) výsledkem (…) i jisté nestřídmosti při používání různých prostředků (např. opakované nácviky písní, inflace slov atd.) vzhledem k samotné fabuli pásma. Tady byla režisérka Pražáková málo přísná na autorku Pražákovou a naopak.” (-mč-: ”Dva dětské soubory”; 17. loutkářská Chrudim, č. 2) O tři roky později tyto výtky nabyly na intenzitě, když Drahomíra Pražákova přivezla do Chrudimi výběr ze samoobslužného pohádkového seriálu o Kulihráškovi připravovaného pro pravidelný provoz na domácí scéně. V hodnocení inscenace Kulihráškova dobrodružství publikovaném ve 4. čísle Zpravodaje XX. loutkářské Chrudimi čteme už doslova: ”Text hry nemá vyrovnanou literární úroveň. Porota chápe nutnost ´samoobsluhy´ v podmínkách stálého provozu, ale přece jen nelze slevovat ze základních norem kvality.” Lepší inscenační výsledky měla D. Pražáková tehdy, když sáhla buď po hotovém textu (Káčátko, 1970), nebo po předloze, o niž se mohla jako dramatizátorka opřít (Pohádaná písmenka z roku 1978). V těchto případech se ukázalo, že D. Pražáková dokáže odhadnout možnosti dětí, s nimiž pracuje. Nicméně v čase, který jí byl vyměřen (Drahomíra Pražáková zemřela v roce 1981), se nedopracovala k takové metodice práce, která by přinesla ve všem všudy přesvědčivé divadelní výsledky.