Texty: Olomouc, PROVAZNÍK, Jaroslav: Děti a loutky. Chrudimské kapitoly moderního dětského divadla, Praha, vyd. AMU 2008, s. 75, 85, 97-98

Rok 1967 je pro vývoj dětského loutkového divadla zajímavý také tím, že se na Loutkářské Chrudimi poprvé objevila Milada Mašatová, mladá, třiatřicetiletá učitelka olomoucké LŠU (mimochodem to bylo vůbec první vystoupení loutkářského oddělení LŠU na LCH), která od 70. let ovlivnila rozhodujícím způsobem podobu dramatické výchovy, a zejména loutkového divadla hraného dětmi. Tehdy, v druhé polovině 60. let, byla dětská skupina Milady Mašatové zčásti souborem LŠU, zčásti souborem ZDŠ. (Milada Mašatová byla v té době učitelkou 1. - 5. třídy ZDŠ a členové souboru byli žáky základní školy, jako třída LŠU pracovali v roce 1967 teprve druhým rokem.) Na 16. loutkářské Chrudimi byla inscenace její původní hry S drakem není legrace, využívající principu pohádek naruby, přijata ještě s rozpaky (výhrady kritiky mířily hlavně k textu), ale už tehdy byl oceňován vkus a střídmost v použití jednoduchých tyčových loutek. Skutečný nástup Milady Mašatové se ale datuje až do roku 1972.

s. 84-85
Příznačné je z tohoto hlediska porovnat, které ze svých inscenací prezentovala MILADA MAŠATOVÁ na Loutkářských Chrudimích, a které nikoliv. Pro LCH volila většinou inscenace se staršími, zkušenějšími, divadelně vybavenějšími dětmi nebo ještě častěji se středoškolskými skupinami.
Jak jsem už připomněl, Milada Mašatová se poprvé objevila na Loutkářské Chrudimi v roce 1967 s představením S drakem není legrace. Byl to však teprve prolog její inscenační i autorské tvorby, výsledek prvního mapování terénu. Se vším všudy vstupuje Milada Mašatová na půdu Loutkářské Chrudimi až v roce 1972, a to suverénně, byť drobnou inscenací autorské parafráze na lidovou písničku Klim, klom, klomprdom. Touto drobničkou, hranou vařečkovými loutkami, přibyla do galerie moderní dramatické výchovy další z klíčových osobností oboru, bez nichž je vývoj dětského divadla a dramatické výchovy nepředstavitelný.
Už v této chvíli dokázala kritika rozpoznat, v čem je Milada Mašatová svá, osobitá, neopakovatelná: Miroslav Česal po zhlédnutí sedmiminutové inscenace písničky Klim, klom, klomprdom tehdy ve své recenzi ve Zpravodaji XXI. LCH (1972, č. 3) napsal: ”Milada Mašatová ve spolupráci s dětmi tu ukázala nejen kvality režijní i výtvarné, ale především vzácný smysl pro čistotu tvaru inscenace a nespornou muzikálnost.” Bořivoj Hrnčíř a Miroslav Langášek (”První krok do třetí desítky Loutkářských Chrudimí”; Československý loutkář XXII, 1972, č. 8-9) k tomu dodávají: ”Bylo to sedm minut, kdy na diváky dýchl dětský svět, naplněný prostotou a jednoduchostí výrazu, hudebností dětských hlásků i výtvarným půvabem.” A trefně podotýkají: ”Milada Mašatová není následovnicí Budínské a Oudese, ale ani jejich antipodem. Jde svou cestou, v níž se výsledného tvaru inscenace propracovává dílčími etudami a prací s detailem - neklade si úkoly komplexní estetické výchovy, i když její práce jaksi mimovolně i tuto funkci plní.”
Milada Mašatová je také kvalitní autorkou dramatických textů. Už v následujícím roce uvedla na 1. Čechově Olomouci se svým souborem z LŠU Žerotín původní novinku Čtyři pohádky o jednom drakovi, která se stala jedním z nejfrekventovanějších textů nejen na dětských jevištích. Autor referátu o 1. Čechově Olomouci, podepsaný šifrou VL (”Čechova Olomouc 1973”; Československý loutkář XXIV, 1974, č. 2), ocenil jak vystoupení dětí M. Mašatové (”Dětský soubor LŠU Žerotín v Olomouci… předvedl vzorovou ukázku přirozeného dětského projevu při hře s loutkami…”), tak text jejich vedoucí: ”(…) text, který by neměly přejít bez povšimnutí dětské loutkářské kroužky - Čtyři pohádky o jednom drakovi znamenají v této oblasti dramaturgické aktivum.”
Od tohoto okamžiku bude hrát rozhodující roli v dalším vývoji dramatické výchovy s loutkou především ”silná trojka” - Hana Budínská, Jiří Oudes a Milada Mašatová - a všichni tři budou inscenační praxí, vzdělávací činností (semináře a tvůrčí dílny) a postupně i publikační činností rozvíjet tento obor. Odtud už vede přímá cesta ke Kaplickému divadelnímu létu, k integraci dětského loutkářství do dramatické výchovy a k budování metodiky dramatické výchovy s loutkou.

s. 97-98:
.. Sama (Mašatová, pozn. red.) se o své koncepci, o svém vidění práce speciálně v loutkářském oddělení LŠU vyjádřila takto: ”Domnívám se…, že cílem práce v LŠU je, aby byla konkrétním přínosem pro rozvoj osobnosti každého jednotlivého dítěte, aby zapůsobila např. v oblasti kultivace mluvního projevu každého žáka, v oblasti kultury pohybu, jeho smyslu pro rytmus a řád, v oblasti pěstování vkusu a citu pro hodnoty literární, rozšíření znalostí z oblasti literatury, zejména literatury pro děti, z oblasti divadla - zase zejména divadla pro děti a divadla hraného dětmi, pěstování jeho schopnosti vnímat obsah i formu přístupných uměleckých děl, schopnosti poznávat a cítit základní výtvarné hodnoty a zejména schopnosti optimálním způsobem interpretovat přiměřené texty básnické i dramatické. A v neposlední řadě - i to jmenuji jako jeden z cílů loutkářské práce na LŠU - být přínosem v oblasti citového života každého jednotlivého žáka a působit kladně i na jeho charakter. A pro dosahování těchto cílů je loutka - podle mého názoru - ideálním prostředkem.” (”Není to málo, ale není to dost”; Československý loutkář XXV, 1975, č. 8-9)
Proces, kterým prošel jeden kolektiv dětí Milady Mašatové od přípravky po 4. ročník LŠU, popsala M. Mašatová ve zpravodaji Kaplického divadelního léta, v Kaplické čítance 1986, č. 6: V přípravce a v 1. ročníku (děti z 2. a 3. tříd ZŠ) byl hlavním tématem ”svět kolem nás v říkadlech a pohádkách (obsah rytmus říkadla pohyb radost)”. Inscenačním výsledkem bylo pásmo Hrubínových pohádek. Ve 2. ročníku - podle formulace M. Mašatové - se olomoucké děti zabývaly ”vztahy mezi lidmi - pomocí menším (písnička a pohyb - předmět a jeho vlastnosti přenesený význam)”. Tehdy, v roce 1984, vznikla inscenace Jak jsme spravovali bačkůrky, s níž olomoucké děti přijely do Kaplice. Ve 3. ročníku si M. Mašatová formulovala témata své práce takto: ”vztahy mezi lidmi - laskavé žertování - (cítění kolektivního rytmu rytmus loutkového ´fóru´)” a ”metafora, vnímání poezie”. Ideálním materiálem se M. Mašatové pro tyto cíle stala poezie Jana Vodňanského (pásmo Pojďte, něco vám povím, které vzniklo v roce 1985 a hrálo se v Kaplici o rok později). Pro 4. ročník, v němž děti připravily jednu z nejpůsobivějších inscenací Milady Mašatové a dětského loutkového divadla vůbec Stojí hruška, si témata a cíle stanovila M. Mašatová následovně: ”člověk jako součást přírody, vztah člověka k přírodě v různých dobách (symbol - znak na jevišti); poezie - čtení - přednes”.