Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: Děti a loutky. Chrudimské kapitoly moderního dětského divadla. (O R. Zezulovi.) Praha, vyd. AMU 2008, s. 34-36, 46-47.

Jak už bylo řečeno, rok 1961 je pro vývoj dětského loutkového divadla rokem zlomovým, i když to tak na 10. loutkářské Chrudimi nevypadalo. V hlavním programu se tu poprvé představil RUDOLF ZEZULA se svým souborem MESPACE (Maňáskový a Estrádní Soubor PÁté CÉ) z Prahy 7 s vlastní úpravou loutkářské ”klasiky”, s hrou Marie Záhořové-Němcové Princezna Čárypíše.
První pokusy Rudolfa Zezuly s dětským souborem - včetně Princezny Čárypíše - byly přijímány spíše s rozpaky. Nicméně porotci a recenzenti nemohli přehlédnout, že se objevila osobnost, která vybočuje z řady. Už rok předtím se Zezulův soubor objevil se svou první inscenací Vyberte si, prosím!, estrádou poskládanou z drobných maňáskových scének, v krajském kole STM v Praze. Tehdy poznamenala přímo prorocky Milada Trčková (”Krajské kolo STM v Praze”, Československý loutkář X, č. 5, str. 110), že Zezulova ”kumštýřská ruka” jde dobře dohromady s projevem celého souboru, a ocenila, jak vedoucí dokáže dobře vystihnout síly dětí. Vystoupení Zezulova souboru na II. národní přehlídce loutkářských souborů v Opavě v září téhož roku s toutéž inscenací sice nevzbudilo v B. Hrnčířovi, který tuto akci recenzoval (”Poopavské zamyšlení”, Československý loutkář X, 1960, č. 11, s. 253-254), velké nadšení; dokonce upozornil na nebezpečí vnějšího efektu, který může zabřednout i do nevkusu, navzdory tomu však ocenil, že vedoucí souboru dokázal dětem nabídnout vhodný typ loutek, maňásky, které jim lépe vyhovují než tehdy obvyklé, stále převažující marionety. Ostatně členka tohoto souboru dostala tehdy cenu za ”loutkovodičský výkon” a soubor údajně (podle Jana Malíka, 1961: 177) obdržel v STM vítězný odznak.
S Princeznou Čárypíše, textem upraveným s recesistickým nádechem na agitku propagující sběr papíru, vystoupil soubor MESPACE na jaře roku 1961 v rámci ústředního kola STM a byl s ní vyslán na 10. loutkářskou Chrudim. (Spolu s Princeznou Čárypíše předvedl MESPACE v Praze ještě druhou agitku, Tittelbachové hříčku Opičko, pozor!) Jak Vladimír Leština, autor článku o ústředním kole STM (”Z ústředního kola STM”, Československý loutkář XI, č. 7, s. 146), tak autoři dalších ohlasů na chrudimské představení Princezny Čárypíše (recenzent JL ve Zpravodaji X. loutkářské Chrudimě a Jan Malík, autor souhrnné zprávy o 10. LCH v Československém loutkáři) na jedné straně oceňují osobitý výtvarný rukopis Rudolfa Zezuly, režijní nápady, volbu dvouručních maňásků a také přirozené mluvičské a vodičské výkony dětí, ale také se nemohou ubránit jistým rozpakům: ”Prozatím se nám zdá, že instruktážní metoda uplatňovaná v holešovickém školním kroužku dostává se do vnitřních rozporů - na jedné straně (v přednesu textu) vychází z podmínek dětského projevu, v režii a výtvarné složce však z instruktora.” (Kubeš, vl. Malík, 1961: 178).
Když se však po čtyřech letech objevil Rudolf Zezula se souborem MESPACE na Loutkářské Chrudimi znovu, bylo všechno jinak. Tentokrát byl na programu LCH komponovaný pořad opatřený dvojtitulkem Zakopaný pes a Sunar-revue, který by bylo s trochou nadsázky možné nazvat ”The Best of MESPACE”, protože shrnoval inscenace posledních sezón této už ”stárnoucí” dětské skupiny (však byla také jedna část chrudimského programu, Sunar-revue, v programové brožuře opatřena výmluvným podtitulem ”vzpomínkové pásmo k pátému výročí založení MESPACE”). Pásmo obsahovalo s gustem a lehkostí zinscenovanou starou parafrázi na shakespearovský motiv Pyramus a Thisbé (text Josefa Šebka byl vydán na počátku 20. století), pantomimu Cihlu aneb Zakopaného psa, další loutkářskou klasiku, Tesařové Zlou princeznu Rozalindu, a Sunar-revue. V roce 1965, po čtyřleté pauze, bylo na první pohled zřejmé, že se Rudolfu Zezulovi podařilo najít styl, který výborně konvenuje teenagerům a který jim umožňuje vyslovit jejich osobní témata loutkářskými prostředky. Hodnocení jejich inscenací z tohoto roku nešetří superlativy: ”Vzácně vyrovnaný příklad kolektivní tvorby dokumentoval v Chrudimi soubor MESPACE, jehož vedení výtvarníkem Rudolfem Zezulou je přímo vzorové,” píší Zdeněk Hartman a Miroslav Langášek, autoři referátu o 14. loutkářské Chrudimi (”Tvořivost, podstata každé činnosti”, Československý loutkář XV, 1965, č. 9). A dále přesně charakterizují podstatu činnosti Rudolfa Zezuly, která je podle nich ”ze stejného kadlubu jako u kolektivů Ústředního domu pionýrů a mládeže, vedených Hanou Budínskou - podněcování iniciativy, nápaditosti a tvůrčí fantazie všech členů…” Podstatná je však skutečnost, kterou v recenzi neopomenou zdůraznit, že úspěšné zezulovské pásmo se na Chrudimi neobjevilo souhrou náhod, ale že je to výsledek systematické práce, dlouhodobé, šestileté činnosti souboru, ovlivňované tvořivým divadelníkem a výtvarníkem a citlivým pedagogem. Když píše Alice Dubská (1997) v 90. letech medailonek MESPACE pro Divadelní revui, popisuje práci Rudolfa Zezuly těmito slovy: ”(…) důraz na vzájemnou důvěru, respektování možností a zájmu dětí, využívání jejich přirozené hravosti a podněcování představivosti. Děti se od počátku podílely na přípravě celé inscenace: od výroby jednoduchých loutek, kostýmů a rekvizit, odpovídajících jejich možnostem výtvarným i finančním, až ke kolektivní improvizaci nad konečnou podobou textů. Tato metoda, v podstatě preferující proces přípravy inscenace před inscenací samou, rozvíjela tvořivost celého souboru a postupně se projevila i ve výsledcích.”
Styl, kterým soubor MESPACE a jeho vedoucí Rudolf Zezula ovlivnili podobu loutkářství v první polovině 60. let a který rozvíjeli i v dalších letech, kdy soubor překročil dětský věk (1966 - Dlouhý, Široký a Bystrozraký, 1967 - Velrybí domov, 1968 - Kocour v botách), se vyznačoval razantní divadelní zkratkou, jíž udával tón Zezulův výtvarný rukopis, groteskním a někdy i recesním přístupem k textu a k herectví, schopnost pracovat s rytmem a pointou a osobitý humor, který se inspiroval dobovou poetikou malých divadel a potěšením ze hry jako podstatného principu divadla. Dokonce i nepříliš nosný text Zlé princezny Rozalindy získal tímto přístupem na zajímavosti. O tom, jak citlivě dokázal Zezulův soubor reagovat na proměny divadelního stylu a témat v průběhu 60. let, svědčí výjimečná inscenace Velrybí domov z roku 1967, která svou nostalgií a poetičností, mimochodem příznačnou pro druhou polovinu 60. let, zaskočila mnohé diváky Loutkářské Chrudimi, očekávající novou dávku zezulovského humoru a grotesky. Tehdy, jak se vyjádřil Rudolf Zezula v posledním rozhovoru o souboru MESPACE (”Směr ŽIVOT aneb MESACE se loučí”, Československý loutkář XIX, 1969, č. 1, s. 10), ”jsme se docela vědomě odchýlili od té groteskní linie k závažnějšímu žánru…”
Rudolf Zezula má zvláštní postavení v dějinách dětského loutkového divadla. Objevil se na počátku 60. let jako meteor, oslnil svým uměleckým a pedagogickým talentem, založeným spíše na intuici než na vědomém budování metodiky, a ve chvíli, kdy se jeho soubor MESPACE rozešel, jako vedoucí a režisér dětských souborů se odmlčel. Zůstala po něm jen série článků v Československém loutkáři, v níž shrnuje svoje zkušenosti, ale na rozdíl od Hany Budínské se v ní nedostal k formulování propracovaného metodického systému. A jediné dvě jeho publikace - Receptář amatérského loutkáře (pod ní je podepsán spolu s Miladou Trčkovou) a na Slovensku vydané Zvukové doplnky v bábkovom divadle - jsou jen souborem praktických rad a návodů. To však nijak neoslabuje roli, kterou Rudolf Zezula ve vývoji dětského loutkového divadla sehrál. Stopu, kterou zanechal v loutkovém divadle hraném dětmi a v loutkářství obecně, nelze přehlédnout a obraz loutkářství (a nejen toho dětského) 60. let by bez ní byl neúplný.

s. 46-47:
Také Rudolf Zezula (1966a, 1966b) se vyslovil k některým aspektům metodiky práce s dětským loutkářským souborem. Na rozdíl od Hany Budínské se Rudolf Zezula zaměřil jen na některé rysy, zásady a také okolnosti práce s dětmi, které dokládal vlastními zkušenostmi. Ostatně úvodní část jeho cyklu se jmenuje příznačně ”Zkušenosti z práce s dětským souborem” (1966b: 17) S Hanou Budínskou se shoduje v tom, že pro vstup do zájmového kroužku by měl být rozhodující zájem dětí, nikoliv ”talent” (tzv. talentové zkoušky zcela odmítá). Obdobnými slovy charakterizuje i charakter této práce: podle R. Zezuly jde o ”výchovu komplexně eticko-estetickou, v nejširším a nejlepším slova smyslu, se stálým zřetelem k současnému dění vůbec” (1966b: 17) Na rozdíl od Hany Budínské má u něj inscenace, resp. představení, tedy vystupování na veřejnosti důležité místo. Pro Rudolfa Zezulu ”konečným cílem je hrát představení”, jenže jako divadelník s přirozeným pedagogickým citem jedním dechem dodává: ”vyhovující jak těm před paravánem, tak těm za ním, má ovšem mnoho dalších dílčích složek, které vyplývají z této činnosti, má-li být prováděna hodnotně.” (1966b: 17) Příznačné je, že na několika místech svého cyklu zdůrazňuje R. Zezula, že by se práce v loutkářském kroužku/souboru měla diametrálně lišit od jednostranně zaměřené a málo tvořivé práce, kterou děti poznávají denně ve škole. Konkrétní zásady fungování dětského loutkářského souboru zformuloval do ”desatera”, které vycházelo v Československém loutkáři na pokračování v roce 1966 od č. 2 do č. 5. Najdeme tu obecné pedagogické zásady nebo pravidla důležitá pro zdravé fungování kooperující skupiny (dochvilnost, dobrá pohoda a ”represálie”), postřehy týkající se koncepce a metodiky práce (pojetí loutkářské práce jako komplexní estetické výchovy, důslednost a trpělivost, způsoby jak udržovat zájem dětí, jak předcházet stagnaci souboru a v souvislosti s tím poznámky o dramaturgii a provokování k autorskému podílu všech členů na společné práci, význam kritiky), ale také a především pro R. Zezulu typické zásady týkající se etiky práce s dětmi, svědčící o tom, jak významné místo má etická a společenská výchova v jeho konceptu divadelní práce s dětmi (dodržování daného slova a slibu, smysl pro kolektiv). V závěru svého cyklu to říká explicitně: vedoucí ”nemá na zřeteli jen a jen představení nebo soutěž, ale snaží se nenápadně (…) naučit své svěřence tomu, čemu se (…) říká ´savoir vivre´” (1966a: 114).