Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: Děti a loutky. (Část o X. ŠP.) Praha, vyd. AMU 2008, s. 64-65.

Po čtyřleté pauze se v roce 1966 konal opět ”dětský” Šrámkův Písek, byť to byla oficiálně jen ”krajská přehlídka dětské tvořivosti a mládežnického divadla”. I když byl Šrámkův Písek v tomto roce svou koncepcí dosti nejasný, nevyhraněný (vedle dětských a mladých souborů z Jihočeského kraje tu vystoupily také soubory dospělé a soubor z NDR), byla to svým způsobem přehlídka výjimečná. Po delší době to byla první přehlídka, na které se mohly sjet dětské a mladé soubory, a navíc byla zajímavá také tím, že tu poprvé vystupovaly i dětské a mladé loutkářské soubory. (Vedle ”pracovního předsednictva”, tedy lektorského sboru či poroty pro činoherní divadlo, v němž působil mj. Miloslav Disman, tu tedy působilo také ”předsednictvo” pro loutkové divadlo, jehož členy byli Jan Malík, který na 10. ŠP vedl mimochodem seminář o práci dětských divadelních souborů ”Dítě a loutka”, a Bořivoj Hrnčíř z pražského ÚDLUT.)
Ze Zpravodaje X. Šrámkova Písku i z krátké zprávy v Československém loutkáři (-ev-: ”Šrámkův Písek”, Československý loutkář XVI, 1966, č. 7-8, s. 186) bychom mohli získat dojem, že šlo o akci veskrze úspěšnou. Pro Evu Machkovou, obeznámenou tehdy mj. i s britským konceptem dramatické výchovy (pro Divadelní výchovu tou dobou už překládala ukázky z knihy Teaching Drama P. N. Pembertona a J. D. Clegga), to však byla nevyužitá příležitost: Otevřeně píše: ”Letošní Písek zklamal…” (”X. Šrámkův Písek…”, Divadelní výchova III, 1966, č. 3, s. 26), protože nejen nedal odpovědi na podstatné otázky týkající se smyslu dětského divadla, ale dokonce ani ”nedal příležitost k jejich položení!”
Jaké otázky si v roce 1966 kladla Eva Machková nad 10. ročníkem Šrámkova Písku? Především: ”(…) je nutno si s největší seriózností a objektivitou položit otázku, jaký je vlastně cíl dětského divadla a jakými metodami a postupy může být splněn.” (tamtéž, s. 23) A takto pokračuje: ”Je obecně uznávanou devízou, že dětské divadlo má velký výchovný význam - bohužel jen málokdy a zpravidla jen v obecné rovině se hovoří o tom jaký.” S odkazem na přednášku M. Dismana na Šrámkově Písku pak Eva Machková konkretizuje: Jde o pěstování techniky mluveného slova, o kulturu chování (vč. kultury pohybu, ale i společenského chování), o navozování estetických zážitků z poslechu uměleckých děl a představení, o rozvíjení dramatické tvořivosti a o úroveň veřejného vystoupení. U většiny dětských souborů (s výjimkou Mlejnkova souboru, který uvedl původní hru svého vedoucího Hon na lišku) byla tato kritéria naplněna na 10. ŠP podle Evy Machkové neuspokojujícím způsobem. Není proto překvapením, že v závěru článku už čteme dosti konkrétní náznak toho, co tento obor podle ní potřebuje (a co se díky ní stane brzo skutečností): ”Nebylo by účelnější vynaložit prostředky na seminární setkání těch, kteří se zabývají divadelní výchovou dětí nad výsledky - třeba nehotovými - práce, která usiluje právě o to nejdůležitější, o rozvíjení psychiky dítěte?”