Texty: STROTZER, Milan: Zlom vaz po III. ... - Biloxi blues. AS 2003, č. 2

Divadelní soubor Občanského sdružení PrakOta Řetová uzavřel pak v nedělním dopoledni sled představení svou inscenací hry Neila Simona Biloxi blues. Soubor je složený ze studentů posledních ročníků vysokých škol, bývalých spolužáků z Gymnázia Jana Keplera v Praze. Navazuje na existenci někdejšího gymnaziálního souboru Š.O.K., který vedla Markéta Světlíková. Dnes za ní dojíždí studenti do Řetové. Zde s nimi M. Světlíková nastudovala Neilovu hru z prostředí amerického vojenského výcvikového tábora, zasazenou do let 2. světové války. Režisérka krátila hru o jednu postavu, ne však pouhým vypuštěním jednoho z pětice vojenských nováčků, ale tak, aby neochudila hru o to hlavní, co tato postava s sebou nese. Spolehla se na práci s herci, individualizaci při ztvárnění jednotlivých dramatických postav, obešla se bez nákladné výpravy – hrálo se s minimem náznakových scénických objektů. Bylo nalezeno řešení přestaveb prostředí, umožňující plynulý běh hry. Nebýt několika závažných prohřešků v jevištní mluvě u představitelů mužských rolí (zejména Seržanta Toomeye, Wykovského a Epsteina), mohli bychom hovořit o nadprůměrných a vyrovnaných hereckých výkonech. Ale i přesto inscenace sdělila zřetelně hlavní myšlenkové poselství hry a soudě podle reakcí publika zprostředkovala divákům divadelní zážitek. Ten podpořily největší měrou scény, v nichž dominovali Ondřej Ryska v roli Eugena Morrise Jeroma a Jůlie Exnerová v obou ženských rolích, Roweny a zejména Daisy Hanningenové (ceny).
Jsem přesvědčen, že by onen divácký zážitek byl o mnoho hlubší, kdyby se podařilo vytěžit z Neilovy předlohy více. Hru obepíná rámec – cesta vlakem. Na začátku jede do výcvikového tábora skupina oťukávajících se branců, nevyhraněných individualit. Na konci jede do válečné akce táž skupina, leč již vycvičených vojáků, sestávající z jedinečných osobností. Vlastní hru otevírá výchozí dramatická situace ve výcvikovém táboře, v níž v atmosféře zupáctví, strachu, vzájemné nenávisti, šikany, degradace lidské důstojnosti dochází ke ztrátě identity cvičenců. Je to atmosféra bezvýchodnosti na hraně „dobrovolného vzdání se života“. Z takové výchozí situace je důvodný krok – únik do světa snů (co bych dělal, kdybych měl posledních sedm dnů života a mohl cokoli). Tato dusná atmosféra je odrazovým můstkem k dalším scénám: k až šílené situaci, kdy se zdá, že je zmařena možnost poprvé opustit na 48 hodin bránu výcvikového tábora a dostat tzv. opušťák a odtud k dalším, k možnosti stát se mužem po boku ženy, nalézt lásku… Bohužel, ona výchozí dramatická situace není v těchto intencích v inscenaci realizována. Připomíná spíše nepříliš tvrdé prostředí českého vojenského „přijímače“. Je to mj. způsobeno i tím, jak je uchopena postava seržanta Toomeye. Je to v inscenaci víc rozhněvaný strejda, než vojenský veterán, který ví co dělá a proč to dělá. S tím souvisí i oslabení až pominutí vedlejší tematické linie nesené právě Seržantem Toomeyem, tj. připravit své muže na nejhorší, aby měli šanci přežít. Navzdory těmto úvahám nutno zdůraznit, že je inscenace velice dobře založena, že režie i herci mají nadprůměrné dispozice. Právě proto si myslím, že by stálo za to zvážit vznesené námitky a zkusit dílo dovést o hodný kus dál. Soubor byl doporučen k výběru na národní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč na 1. místě (nominován nebyl nikdo) a současně byl doporučen k účasti na národní přehlídce venkovských divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou.