Texty: Pyšely, o ochotnících 1900 - 1945 (Zd. Srnská)

O pyšelských ochotnících napsala Zd. Srnská, podle vyprávění MUDr. Vladimíra Rádla, Jos. Procházky a Jiřiny Pařízkové. (2007)

V naší obci Pyšely má ochotnické divadlo prastarou tradici. Žije zde ještě několik pamětníků a přímých účastníků ochotnických divadelních představení.
Už před rokem 1900, působil v Pyšelích ochotnický spolek „Havlíček“.
V archivu v Benešově je uložena kniha (účetní) tohoto spolku.Na tyto časy vzpomíná v Pyšelské kronice (od roku 1908) starosta a kronikář František Vondráček.
„Na počátku dvacátého století se společenský život utěšeně v naší obci počal rozvíjet,
při Besedě Havlíček“ je zařazeno ochotnické divadlo, které účinkujícím i obecenstvu mnoho ušlechtilé zábavy skýtalo. Dobročinným i kulturním účelům, pak zdrojem příjmů bylo. Též humánní účely na sta korun z divadla a jiných zábav, Bohužel v roce 1907 vše to vzalo za své. Našli se lidé, kterým toto zařízení, kterému účinkující přinášeli hmotné i mravní oběti, bylo trnem v oku a všemožně se činili až se jim to podařilo! Divadelní
spolky se rozpadly. Karban a pitky jsou jim milejší a zdají se jim ušlechtilejší. V roce 1910 bylo pak divadlo obnoveno k radosti, pokroku a ušlechtilé zábavy milujících. V době první světové války byla činnost divadelních spolků zastavena.“
Tolik napsal o této době kronikář František Vondráček.

Jak na tuto dobu vzpomíná jeden z přímých účastníků ochotnických představení Dr.Vladimír Rádl, synovec slavného vědeckého pracovníka, filosofa a pyšelského rodáka Emanuela Rádla.
„Z vyprávění mého otce, který byl nadšeným ochotníkem vím, že před I.světovou válkou se scházela hrstka pyšelských občanů v bytě obvodního lékaře Dr.Dlabala a nacvičovala krátké scény divadelní a potom je hrála bez účasti veřejnosti. Na jiných schůzkách četli krásnou literaturu, ruské klasiky (Turgeněva,Dostojevského, Tolstého aj. jak vycházely knihy v nakladatelství OTTO).“
V roce 1912, kdy byla založena TJ.Sokol v Pyšelích a nebyla ještě sokolovna, hrála se ochotnická představení v hospodě na „Radnici“. Zde také sehrálo svá představení Sdružení katolické mládeže. Jejich ochotnický spolek se jmenoval „Orel“.
Sbor dobrovolných hasičů měl také svůj divadelní spolek, který svá představení sehrával v hostinci u Jenšovských. Byl také velmi aktivní a představení byla hojně navštěvována.
Když byla v roce 1928 postavena sokolovna, hrála se ochotnická představení převážně zde. Bylo to neuvěřitelné množství sehraných představení od autorů našich i cizích.
Jak dále vzpomínal Vlad. Rádl „K oslavám 81. narozenin prezidenta T.G.Masaryka, nacvičili hru, kterou režíroval bratr Pařízek Josef „Psohlavci“. Na zachované fotografii je vidět pyšelské ochotníky, kterých bylo asi 30, v historických (krojích) kostýmech, včetně Kozinových dětí, které jsme tehdy hráli s kamarády.
Podobnou úlohu nám svěřili ve hře bratří Mrštíků, Maryša. Třetí dětské úlohy jsme měli v Tylově hře Strakonickém dudáku. Tyto tři hry se uskutečnily kolem roku 1930.“
U dalších her byly režisérkami také ženy, sestry Ludmila Pařízková a paní Hurtíková.
Na repertoáru byly hry: Revizor, Tvrdohlavá žena, Závěť, U Bílého koníčka, Kolébka, Lucerna, Paličova dcera, Na letním bytě, Pan Johanes, Strakonický dudák, Za života do nebe, Její systém, Kouzelné střevíce, Gazdina roba, Přes padesát, Liják, Vojnarka, Jiříkovy housle, Emigrant, Vina, Terna a mnoho dalších.
V sokolovně se hrály také operetky. Ty nacvičoval s velkým úspěchem bratr Emil Dauth: Na tý louce zelený, U sv.Antoníčka, Perly panny Serafinky, Na sv.Annu, Na svatém Kopečku.Doprovodný orchestr byl také místní. Byla to slavná a mnohočetná Brůnova kapela, která také ozvučovala němé filmy při promítání v místním biografu.
Z dochovaných fotografií je patrné, že v romantickém lesním prostředí se hrálo divadlo,
Říkalo se tu „v Zátiší“. Jak vzpomíná MUDr. Vlad. Rádl, hrály se zde hry: Jan Výrava, jejíž součástí byli i herci na koních. Dále Lešetínský kovář, tuto hru jsem viděl jako chlapec a dosud mi zní jak za zvuku zvonu tehdy nad lesy zněla píseň Zasviť mi ty slunko zlaté, dále ještě Naši furianti atd. Prostředí přírodního divadla bylo velmi dobře vybrané. Na jedné straně byl mírný luční svah pod lesem, sloužil jako hlediště a na protější straně, téměř plochá louka, ta byla jevištěm. Uprostřed (jako rampa) byl malý rybníček, z něhož vytékal potok. Snad posledním provedením divadla v přírodě byla hra o trampském životě,“ Grandhotel Nevada „, režírovaná čechoameričanem panem Dvořákem.
Kdy se přestalo hrát v divadle v „Zátiší“ není známo. Zřízením „Protektorátu,“ nástupem Německa, byla zavřena sokolovna a zakázán Sokol od roku 1942 až do roku 1945. V této době se hrálo dál ochotnické divadlo v hostinci u Jenšovských pod patronátem Hasičského sboru. Ze vzpomínek doktora Rádla, hrála se hra od P.Vandembergha, Hoši,
dívky a psi. Hru jsme tehdy okoukali v Národním divadle, ale jako mladí jsme představovali sami sebe. Brzy po tom jsme hráli aktovky J.Nerudy Trojúhelník. Třetí hra byla Mraky na nebesích od J. Faltyse o vynálezci hromosvodu Prokopu Divišovi. Poslední představení, na které s radostí a také hrdostí vzpomínám, byla hra K.Čapka, Matka. Viděli jsme tehdy skvělé výkony pí. Dostálové a pana Nedbala i jiných a dle jejich vzoru jsme pilovali tak, že jsme úlohy znali bez nápovědy nazpaměť. Hru jsme hráli v době, kdy před pár měsíci skončila válka a také pražské povstání a tak herci i diváci prožívali hru s živou účastí.“
Dochovalo se několik plakátů z dvacátých a třicátých let min.století, ze kterých se dá vyčíst ta dlouhá řada jmen ochotnických herců.
Pan Ant. Rádl, Vlad. Rádl, Frant. Urbánek, Josef Procházka, Karel, Josef, Vlastimil a František Pařízkové, J. Páša, V.Šebek, A.Hruška, G.Wolf, Vykoukalové, R.Kratochvíl, Vondráčková, Jeřábková M., Fr. Smutný, J.Novák, J. Dlabal, Fr. Bouša, M. Boušová, Jiř. Boušová, M. Hemerová,Hurtíková, Nacházelovi, J.Jenšovský, l.Papírníková, J.Čáp, J. Brunner, R.Lebedová, B.Pelíšková, Kačírková, St.Vnouček a další, byla by jich ještě dlouhá řada, V Pyšelech skoro každý hrál ochotnické divadlo, nebo účinkoval v operetách.
O druhé světové válce se opět začalo hrát ochotnické divadlo a to hlavně u Jenšovských v hostinci. Kolem padesátých let byla opět veškerá sokolská činnost zastavena a vytržena ze života lidí téměř na 40 let, jak vzpomíná bratr Josef Procházka.
V hostinci u Jenšovských v roce 1946 se hrály hry: Brandejsští dragouni, Princezna Pampeliška, M.D.Rettigová, Ženitba, Na potoce za mlýnicí, Buď a nebo, Oblaka, Lucerna,. Divadlo se zde hrálo ještě v roce 1955 jak vzpomíná paní Jiřina Pařízková, která zde hrála ve hře, Paní Marjánka matka pluku, hlavní úlohu.
Pak pomalu ustávala činnost ochotnických spolků. Nahrazovaly je zájezdy do měst, do divadel na estrády a pak přišla pasivní konsumace televize.
S velkou radostí vyslechli všichni příznivci divadelní kultury zprávu, že po dlouhých letech se roku 2003 sešlo několik nadšenců divadelního žánru, aby se v Pyšelích obnovila činnost ochotnických divadelních spolků. TJ.Sokol Pyšely je opět hlavním zřizovatelem ochotnického spolku. Do dnešních dnů sehráli již s úspěchem množství her, v Pyšelech i v jiných místech Republiky a získali řadu ocenění na soutěžích divadelních ochotnických spolků. Zkušeným režisérem je Bohumil Gondík. Ať se jim daří pro nás diváky připravovat krásné zážitky.
Ještě ze vzpomínek Dr. Vlad. Rádla na zákulisí ochotnických představení.
„Scénu uměl dobře vybavit Vlasta Pařízek, zvukové efekty obstaral Jirka Volf včetně osvětlení.
Hráli jsme holandskou hru Hoši, dívky a psi, pokračovali jsme ještě Nerudovým Trojúhelníkem. Na zkoušky jeden z nás dojížděl večer z Prahy do Pyšel na kole a brzy ráno se vracel, aby byl včas v práci v šest hodin ráno. Rádcem, vlastně režisérem nám byl Vláďa Smrčka,syn zdejšího pošmistra. Vláďa už tehdy hrál poloprofesionálně-také se Zdeňkem Štěpánkem. Připravoval se učením řečtiny (vždyť základ divadla jsou řecké tragedie). Než se otevřely vysoké školy, zemřel Vláďa na souchotiny.
V roce 1941 hráli benešovští herci s našimi herci v pyšelské sokolovně Princeznu Pampelišku (Věra Vyskočilová) a Honzu Zdeněk Zíka z Pyšel.
Výpravu dělal akad.malíř z Benešova Vlad. Antušek. Zdeněk Zíka byl talentovaný herec, pěkně zpíval, jeho recitovaná poesie byla hluboká radost, zvláště Wolkerovy básně. Když Němci zakázali a musili jsme vyškrtat učebnic všechno, co se příčilo hitlerovskému nacizmu, scházeli jsme se tajně v gymnasiu a probírali jsme právě to co bylo zakázané.
Připravovali jsme rozbory z české a světové literatury. Se Zdeňkem jsme se pustili do Shakespeara, Ibsena, K.Čapka.
Zdeňka pak upálili v krematoriu v Osvětimi. Jeho prach je rozptýlen na rozsáhlé louce, nad níž jsou vztyčeny vysoké bílé kříže a židovské hvězdy. V životě jsem se nesetkal s tak všestranně nadaným chlapcem, který se vlastně učil jen málo „šlo mu to samo sebou,“ neulpíval na povrchu. Ve čtrnácti napsal jen tak pro sebe úvahu o demokracii v naší republice. Nemusel by se za ni stydět vystudovaný politolog.
Píšu o Vláďovi Smrčkovi a Zdeňku Zíkovi, jak mě ovlivnili svým přátelstvím, svým umem a také proto, že ve zmařených životech mladých se odráží tragedie života republiky, nemoci a krize dvacátého století.