Texty: VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana: Amatérské soubory provokují profesionály. Rozhovor s N. Malíkovou. AS 2006, č. 6, s. 23-24

AMATÉRSKÉ SOUBORY PROVOKUJÍ PROFESIONÁLY
Rozhovor s Ninou Malíkovou, organizátorkou Přeletu nad loutkářským hnízdem

Neměla moc ráda loutky, nevěřila v jejich sílu a poslání. Její otec Jan Malík, významný český loutkář, se jim totiž plně věnoval a mořil tak s nimi bezděčně celou rodinu. Nina Malíková se začala o loutkové divadlo zajímat až po otcově smrti, postupně si vybavovala některé zážitky z dětství, vyhledávala literaturu, zhlédla mnohá představení u nás i v zahraničí, setkávala se s významnými loutkáři a začala se zajímat o možnosti loutkového divadla. Dnes přednáší dějiny loutkového divadla na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU, je odpovědnou redaktorkou časopisu Loutkář a předsedkyní českého střediska UNIMA, mezinárodní loutkářské unie. Právě proto letos už po jedenácté organizovala Přelet nad loutkářským hnízdem. Šestnáctý ročník oborové přehlídky loutkových divadel, která je otevřená širokému spektru skupin, tedy nejen statutárním divadlům, ale i nezávislým skupinám a amatérským souborům, proběhl 3. – 5.11.2006 v pražských divadlech Minor a Studio Ypsilon.

První ročník Přeletu nad loutkářským hnízdem se konal v roce 1991. Jak přehlídka vznikla?
Byl to nápad Luďka Richtera, který byl tehdy předsedou českého střediska UNIMA a chtěl, aby tato organizace nebyla jen formálním spolkem, který se sejde jednou za rok na schůzi. Přelet se prvně konal v Žižkovském divadle, což tehdy umožnila Doubravka Svobodová, a byl takovou podzimní replikou Loutkářské Chrudimi, radostným víkendovým setkáním těch, kteří se tři měsíce od Chrudimi neviděli. V době těsně po revoluci byly podmínky Přeletu „spontánně skautské“, řada účastníků například spala ve spacích pytlích na jevišti… Neříkám, že by umělecká úroveň tehdy nebyla dobrá, ale šlo spíš skutečně o přátelské setkání amatérů a důraz byl kladen především na jejich tvorbu.
Zajímali se profesionálové v začátcích Přeletu o účast na přehlídce?
Program se odvíjel především od toho, že Luděk Richter organizoval také Loutkářskou Chrudim a pohyboval se v oblasti amatérského divadla. Záměrem od začátku sice bylo ukázat jak práci amatérských, tak nezávislých a profesionálních souborů, ale profesionálové byli zprvu nedůvěřiví, měli svou Skupovu Plzeň a libereckou Mateřinku a Přelet nebrali příliš vážně. Spíš pejorativně jako takový amatérský festival… Luďka stálo pět let úsilí než přehlídku vyprofiloval a festival zakotvil. Jeden z povedených Přeletů byl v původním Minoru na Senovážném náměstí, kam přehlídku pozval tehdejší ředitel Karel Makonj. Přelet se uskutečnil jako prolog setkání zemí Visegradské čtyřky, které se v Minoru tenkrát konalo.
Vy osobně organizujete Přelet už deset let, jak jste se k této práci dostala?
Luděk Richter se velmi překvapivě a náhle vzdal vedení české sekce UNIMA. Předsedkyní jsem se stala já a bylo to jako v té pohádce o Plaváčkovi. I když to nebylo nikde psáno, zdálo se, že je povinností předsedy UNIMA organizovat Přelet. Protože se festival v roce 1996 už zcela zařadil mezi české divadelní přehlídky, měla jsem pocit, že jeho organizování musím skutečně vzít na sebe. S Kateřinou Knappovou jsme tehdy připravily první Přelet v nové podobě v divadle Minor.
Dnes je přehlídka spjatá s divadlem Minor, ale nebylo tomu tak vždycky, kudy Přelet v předcházejících letech prošel?
Za Luďka to bylo Žižkovské divadlo, Divadlo Na zábradlí a Dejvické divadlo. Pak se konal třikrát v Minoru a na přelomu století začal skutečně přelétávat z místa na místo. Krušná léta v tomto směru zažila Kateřina Čejková, která se spolu se mnou ujala organizace přehlídky. Vystřídali jsme Divadlo v Dlouhé, pak se hrálo v Alfrédovi ve dvoře, ale některá představení byla i v Pidivadle a Komedii, další rok jsme byli v Kulturním centru Novodvorská… Nakonec se přehlídka v roce 2002 zase vrátila do Minoru. Loni jsme vytvořili k jubilejnímu 15. ročníku mapu Přeletu, která skutečně vypadala jako nějaká orientační hra. V Minoru jsme se zprvu setkali s určitou nedůvěrou… Atmosféra se změnila, když tamní soubor dostal cenu Erika, kterou si vystavil, a byl na ni pyšný. Divadlo vzalo Přelet za svůj a otevřelo nám velkoryse všechny své prostory Zároveň s Minorem jsme začali využívat Ypsilonku, protože nám chyběl další sál. Teď, když vznikla Malá scéna Minoru, může být všechno na jednom místě a mám pocit, že Přelet do Minoru už patří.
Cenu Erika obestírá trochu tajemství, od kdy se udílí?
Je to putovní cena, kterou vymyslel Karel Šefrna ze souboru C Svitavy, protože mu vadilo, že loutkářství nemá žádného Oscara ani cenu Thálie. Vymýšleli jsme, jak by měl takový loutkový Oscar vypadat a nakonec jsme se shodli, že by měl být podobný významnému českému loutkáři, kritikovi, teoretikovi a pedagogovi Eriku Kolárovi. Zeptali jsme se paní Kolárové, jestli ji taková věc neurazí, a když jsme se dozvěděli, že bude naopak potěšena, vytvořil výtvarník a řezbář Jaroslav Doležal sošku šroubovacího rozkládacího ptáčka s výrazným nosem, který připomíná nos Erika Kolára. Od roku 1997 ji uděluje předsednictvo českého střediska UNIMA na základě ankety o nejpodnětnější, nejzajímavější a nejinspirativnější inscenaci.
Ovšem Erik je cenou putovní, co to znamená?
Ano, je to opravdu taková partizánská skupinová hra… Chtěli jsme mít jen jednoho Erika, ne rozdělovat nespočet Oscarů. Zpočátku se uvažovalo také o tom, že by se vítězným souborům udělovala zlatá vajíčka, někdo navrhoval připevňovat na Erika štítky se jmény výherců a tak podobně. Nakonec je tedy soška jenom jedna, je unikátní, protože nemá žádnou kopii. Vítězné soubory si ji předávají a jsou to vždycky šílené nervy, protože se často na poslední chvíli neví, jestli ji soubor přinese nebo ne. Letos jsme trnuli obzvlášť, protože DNO z Hradce Králové, které mělo Erika a dokonce s ním hrálo, dva dny před začátkem Přeletu oznámilo, že jim cenu někdo ukradl… Nakonec se soška našla a šťastně se dostala do rukou Tomáše Froydy, ředitele plzeňského divadla Alfa.
Kdo má právo v anketě o cenu Erika udělit hlas?
Původně to byli jen členové UNIMA, ale řekli jsme si, že je to málo a oslovili jsme 30 vytipovaných odborníků, kteří měli tvořit jakousi „akademii“. Jenže někteří nám anketní lístky vraceli nevyplněné, protože toho mnoho neviděli. Dnes tedy mohou hlasovat lidé, kteří mají vztah k loutkovému divadlu a pohybují se v této oblasti.
Jaká je dnes celková podoba festivalu po všech různých peripetiích, které jste popsala?
I když je dost momentů, kdy mě bolí žaludek a mám obavu, co se přihodí, musím říct, že mě Přelet pořád ještě baví. K prestiži festivalu přispělo, že jsme mohli pozvat zahraniční hosty a to především jako pozorovatele, kteří na Přeletu objevili, že u nás máme ještě jiné soubory než jen Naivní divadlo a Drak, takže některá představení i nakoupili. Díky tomu se dostalo do zahraničí třeba divadlo Líšeň nebo Teátr Víti Marčíka. S poměrně značným úspěchem se setkala také loňská diskuze o stavu současného loutkového divadla, kterou bychom chtěli ještě někdy uspořádat, budeme-li na to mít síly.
Jaký je v současnosti podíl amatérských souborů na Přeletu?
Letos jich bylo kupodivu méně než jich zpravidla bývá. Potýkáme se hodně s tím, že soubory nemohou přijet v daném termínu, členové mnohých skupin se po prázdninách rozprchnou na různé školy po celé republice a u dětských souborů se zase stává, že herci vyjdou z dané školičky. Druhá věc je, že nemůžeme moc zvát tvůrce z Moravy, protože nemáme peníze na ubytování. Jinak v posledních letech bývaly amatérské soubory určitou provokací a motivací pro profesionály, protože jejich práce byly v mnohém inspirativnější. Letos se ovšem nějakou zvláštní shodou náhod podařilo udělat dost dobrých inscenací v profesionálním divadle, takže jich byla převaha. Mám pocit, že se profesionální loutkové divadlo trochu probudilo.
Je tedy stále z čeho vybírat, tvoří se pořád dobré loutkové divadlo?
Je to každý rok jiné, dokonce jsem už začala být hrozně skeptická a měla jsem pocit, že se vybírat nic moc nedá, že se bude na Přeletu hrát, co se kde posbírá. Ve světě si loutkové divadlo hledá víc nové a jiné cesty než se o to snažíme my. Jsme jaksi opatrnější. A taky stále žijeme dojmem, že naše loutkové divadlo mělo před lety úžasnou úroveň. Zdá se mi, jako by nová ekonomická situace stávající divadla strašně zaskočila, najednou nemají tolik možností experimentovat, protože je potřeba sázet na jistotu, aby přišli diváci a bylo vyprodáno. K tomu mám pocit, že studentské a amatérské soubory, které nemusejí tolik myslet na ekonomickou stránku, si ještě neuvědomily, že by mohly více experimentovat a zkusit udělat nějaký nezvyklý jednorázový projekt. Myslím, že tady jsou určité rezervy. Rozhodně bychom se neměli uzavírat světu a třeba i na Chrudim by bylo dobré přizvat zajímavé zahraniční soubory. Studenti by zase měli mít možnost víc vyjíždět ven, abychom tu neseděli pořád v tom našem loutkářském hnízdě, které si tak štěbetá to, co umí, a nic jiného nepřijímá…
Na Přelet zvete v posledních letech zahraniční loutkáře, jaké hosty vybíráte?
Snažíme se na každý ročník přivést zahraničního hosta, bohužel z finančních důvodů si nemůžeme dovolit pozvat velký ansámbl, a tak vybíráme kvalitní sólisty, aby se ukázalo, že práce s loutkou může být pro současné tvůrce zajímavá a má všelijaké možnosti. Často se jedná o inscenace i filozoficky laděné. Na Přeletu hrál například Ivan Martinka ze Slovenska, Michael Vogel z Německa, Maďar András Lénárt a letos Eric Bass, který přiletěl z USA. Jeho představení je sice 25 let staré a některým se zdálo, že už takovou produkci dávno viděli, ale je to jedno z jeho prvních představení, na kterém si pořád vnitřně trvá, protože vyjadřuje jeho určité krédo. Řeší v něm velmi osobní problémy, střet kultur v návaznosti na to, že odešel z Německa do Ameriky, využívá hodně prvků židovské kultury a podobně. Velmi pěkně pracuje s loutkou – manekýnem, v mnohém se nechal inspirovat orientálním divadlem.
Co kromě představení Erica Basse letos lákalo diváky?
Z těch dvanácti inscenací, které se v listopadu v rámci Přeletu odehrály, měla úspěch marionetářská hra z rytířského středověku Jan za chrta dán, kterou s příjemným nadhledem připravilo Divadlo v Boudě z Plzně. Kdo neznal práci Hanky Voříškové, toho zaujala její loutkářská miniatura, a dále se jak mladí, tak starší diváci nasmáli při Třech mušketýrech divadla Afla z Plzně, které získalo letos Erika. A vyprodán byl i Tajný deník Adriana Molea divadla Drak z Hradce Králové.
V rámci Přeletu byla pokřtěna anglicky psaná publikace Czech Puppet Theatre, která představuje české loutkové divadlo, z jakého popudu vznikla a co se v ní lze dočíst?
Připravujeme encyklopedii loutkového divadla, kterou má vydat UNIMA, ovšem publikace stále nevychází a my máme spoustu materiálů. Jelikož se lidé v zahraničí neustále ptají na tytéž věci, které se týkají našeho loutkového divadla, a traduje se spousta mýtů a nepřesností, rozhodli jsme představit naše loutkářství jako celek, rozšířit některá připravovaná hesla a využít je jako základ nové knihy. Výběr osobností byl tedy daný zájmem zvnějšku, není to žádná encyklopedie nejvýznamnějších českých loutkářů v abecedním pořádku ani vyčerpávající seznam nezávislých skupin a představení současného loutkářského spektra. Zařadili jsme do knihy spoustu barevných fotografií a vytvořili jakéhosi průvodce historií a současností loutkového divadla, přehled institucí, které se mu věnují, muzeí, sbírek, webových stránek a podobně.
Takže po všech svých zkušenostech můžete dnes říct, že věříte v loutkové divadlo?
Překvapují mě stále jeho možnosti, ale protože mě teď pohlcuje opravdu od rána do večera, už vlastně ani o vztahu k němu nemám čas přemýšlet.… Mám ráda dobré divadlo a není pro mě zase tak úplně rozhodující, čím a kým je hrané.
Zuzana Vojtíšková