Texty: HOUŠTĚK, M. : Profesionálové a amatéři... AS 2006, č. 6, s.3-4.

PROFESIONÁLOVÉ A AMATÉŘI
HERCI A OCHOTNÍCI

Pominu-li dětská školní představení, začal jsem si s divadlem ve svých sedmnácti letech. Přivedli mě do hronovského spolku divadelních ochotníků, kterému patřilo krásné Jiráskovo divadlo. Začal jsem hrát, rozhlížet se kolem sebe a zajímat se o to, co vlastně to divadlo je a jak se provozuje. Tehdy nebyli profesionálové a amatéři, ale ochotníci a kočovné divadelní společnosti. My v Hronově jsme byli poněkud výjimeční ochotníci, měli jsme divadlo, o jakém si mohli herci kočovných divadelních společností nechat jen zdát. Mé setkání s herci se konalo na konci druhé světové války, kdy si na týden naše divadlo najala Marečkova divadelní společnost. Tehdy jsem zjistil, že se někdo hraním divadla i živí. Na toto poznání jsem aplikoval zkušenost z jiných oborů lidského konání: Jestli se někdo něčím živí, je v tomto oboru vyučen a má určité zkušenosti, aby mohl uspokojit požadavky, které na něho vznášejí zájemci o výsledky jeho práce. Platí toto i v divadelní činnosti? Tehdy to ještě úplně neplatilo. Nebyly herecké školy (jen jedna konzervatoř) a herci kočovných společností získávali své zkušenosti u svých starších a vyzrálejších kolegů, podobně jako učni u mistrů jiných řemesel. Vysoká škola dramatického umění ještě nebyla. Po válce, kdy taková škola vznikla a rozšířil se i počet konzervatoří, se změnil i status profesionálního herce. Stal se jím člověk talentovaný ve svém oboru, vzdělaný a na nejvyšší úrovni dokonce s vysokoškolským diplomem. Vždy jsem pochyboval a pochybuji dodnes, že hercem se může někdo stát absolvováním školy. Myslím si stále, že jakým kdo je nebo bude hercem, závisí v prvé řadě na talentu, který mu byl nadělen odjinud. Odkud? Kdo ví?
Přibližně ve stejné době, kdy vznikaly herecké školy, začali se vzdělávat i ochotníci. Ve válce a na jejím konci začali zajíždět do různých souborů známí, oblíbení a zkušení herci z pražských divadel. V různých kurzech a školeních učili chtivé adepty herectví mluvit, správně dýchat, užívat gest a pohybu. Časem se z toho vyvinula celá soustava různých školení a seminářů, kde se nadaní členové divadelních souborů učili nejen divadlo hrát, ale seznamovali se i s historií divadla a s dramatickou literaturou. Ale stejně jako profesionální herci ve svých školách, ani ochotníci v kurzech a v poslední době v divadelních dílnách se nemohli „vyučit na herce“. Všichni byli vzdělanější, informovanější, lépe ovládali a využívali divadelní techniku. Rozdíl byl a je v tom, že někteří studují celodenně s cílem být jednou členem profesionálního divadla a věnovat se tomuto povolání celý život. Ti druzí se školí proto, aby kvalifikovaněji mohli provozovat svoji zálibu, „hrát divadlo z ochoty a veřejně vystoupit“, řečeno dnešním jazykem provozovat „amatérské divadlo“.
Jaký je v tom tedy rozdíl? Samozřejmě, v prvé řadě v podmínkách, ve kterých se divadelní představení uskutečňuje – sály, výprava, hudba, technické vybavení jeviště, kostýmy, rekvizity a honoráře. Ale to vše není určující pro herecký výkon, i když mu může hodně napomoci. To prvotní vždy byl, je a bude „herecký talent“. Proto jsou výborní herci a průměrní herci a proto jsou i dobří amatérští herci a amatéři méně dobří. Talent je hodnota, kterou nelze ničím získat. Buď je, a nebo není! S tím je nutno se smířit, nezávidět těm šťastným, kterých není zase tak mnoho, a poctivě s mírou svého talentu divadlu sloužit. Je zajímavé, že divadlo se umí odměnit všem, kdo je s láskou a zaujetím provozují.
Tedy závěrem: profesionál je ten, kdo se v nejvyšší možné míře naučí ovládat všechny disciplíny hereckého povolání, které mu umožní naplno rozvinout jeho talent. Rozhodne se věnovat práci v divadle celý svůj život a tato práce ho uspokojuje a živí. Amatérem je ten, kdo ochotně věnuje svůj čas studiu hereckých disciplín v kurzech a dílnách a tráví svůj čas dobrovolně na zkouškách, aby mohl uskutečnit veřejné vystoupení, ze kterého cítí vnitřní uspokojení a radost, ale vyučen je v jiné profesi, která ho živí.
Ing. Miroslav Houštěk