Databáze českého amatérského divadla

Texty: Čermák, Bedřich: ...O čem vypovídaly reakce dětského publika. AS 2006, č. 6

SIGNÁLY Z POPELKY 2006
aneb O ČEM VYPOVÍDALY
REFLEXE DĚTSKÉHO PUBLIKA

V roce 2001 jsem byl poprvé účastníkem národní přehlídky amatérského divadla pro děti – Popelky v Rakovníku. Tehdy slavila přehlídka své dvacetiny. Na přehlídce jsem pracoval jako arteterapeut se členy „dětské poroty“, dětmi ve věku od 13 do 15 let. Tehdy jsem zaznamenal, že děti byly s problematikou divadelních postupů velmi dobře seznámení. Byly dokonce schopné mluvit režisérům, dramaturgům, zvukařům, osvětlovačům i hercům do jejich výkonů a jejich poznámky byly formulovány až profesionálně kritickým žargonem. Pozastavil jsem se tehdy nad tím, jak tyto „poučené“ děti mnohdy neoslovily vztahy jednotlivých postav na jevišti, příběh který se před nimi odehrával, ale dávaly přednost jednotlivým symbolům, rekvizitám, věcem. K předváděné hře, iluzi reálného světa, se chovaly jako k dalšímu novému supermarketu, „obchoďáku“, který nabízí nové a nové výrobky, předměty a ony si jen vybraly ten, který je zaujal.
Věková skupina dětí, které absolvují poslední ročníky ZŠ, má samozřejmě jiný přístup k iluzivnímu světu nežli mladší ročníky. Tzv. „iluzivní období“ (Piaget) opouští a snaží se porozumět světu konkrétních operací, situací, věcí. Souvisí to s bořením iluzí, zlehčováním, ironií a výsměchem, pohrdáním, nadsázkou, a nedůvěrou. Zvláště herci tzv. „školních představení“ mají s tímto přístupem starších dětí nejednu nepříjemnou zkušenost. Tím více vystupuje do popředí odpovědnost práce dramaturga, tím větší by měl být kladen důraz na vymezení cílové skupiny inscenace.
Mladší skupiny dětí se k předváděným inscenacím zachovaly vstřícněji, malovaly postavy a také jejich vzájemné vztahy, barevnost kostýmů, scénu na které se pohybovaly, vyjadřovaly zážitek z hudby. Jejich výpovědi o vlivu inscenace na dětského diváka byly podnětné a autoři, inscenátoři, herci i režiséři mohli (pokud chtěli) z jejich reakcí čerpat.
Problematikou cíleného zaměření inscenace pro určité publikum se lze zabývat (pokud nám jde o emoční, morální či edukativní dopad), nebo na tento fenomén rezignovat. Může nás uspokojit naplněné hlediště, množství repríz, ohlasy v médiích. Bez ohledu na to, jestli část diváků neměla šanci porozumět našemu sdělení, a je jedno zda chyba je na straně jeviště, či hlediště.
Před pěti lety jsem se v diskuzi s realizátory jedné inscenace podivil nad pragmatičností, se kterou jednoznačně preferovali počet repríz, potlesky a ocenění a výběr diváka, adresáta jejich sdělení nechávali zcela na starosti obchodnímu oddělení divadla. Primárním cílem byl ÚSPĚCH.

Letošní Popelka byla již dvacátá pátá. Podle vyjádření PhDr. Milana Strotzera se amatérské divadlo po určitém propadu a stagnaci opět rozjíždí. Dokládá to řádově na 800 inscenací v krajských kolech přehlídek pro Jiráskův Hronov. Dá se tedy odvodit, že se Popelka dožije nejméně třicítky. A to je věk dospělosti. Amatérské divadlo odráží bezesporu situaci na společensko-politické scéně. A to jak v kladném, tak i v záporném slova smyslu. Pokud naše společnost stagnuje, projeví se to na amatérské scéně sice se zpožděním několika let, ale o to zřetelněji. Pokud společnost prosperuje, stabilizují se nově utvořené normy, i to se odrazí na divadle. Také s několikaletým zpožděním.

Tentokrát bylo k vidění na XXV. Popelce 12 inscenací, z toho dvě inspirativní a jedno pohostinné. Dětská porota byla rozdělena do dvou skupin, seminářů. První, mladší, tvořilo10 dětí ve věku od 7 do 11 let, 6 dívek a 4 chlapci. Druhou skupinu pak 8 dětí ve věku 11 – 15 let, 5 dívek a tři chlapci. Měl jsem možnost pracovat s oběma skupinami. Děti verbálně reagovaly na viděné, ale také malovaly, stejně jako před pěti léty. Opět bylo záměrem organizátorů přehlídky zaznamenat autentické reflexe dětského diváka na inscenace, které mu realizátoři předkládali.
Starší seminář se k předvedeným inscenacím zachoval prakticky stejně jako jejich předchůdci před pěti léty. Do výtvarného zpracování se děti sice vrhly z nadšením, ale zaujetí jim nevydrželo dlouho, postupně jejich zájem o neverbální reflexi vyprchával. Závěrem jim stačilo abstraktní vyjádření, často únikového obsahu, bez konkrétních reálií, bez vztahů, rekvizit, osob. Zvláště problematické se zdálo přijetí/nepřijetí nadsázky, ironie, nonsensu. Týkalo se to jak inspirativní inscenace „Krásný nadhasič aneb Požár Národního divadla“, hrané profesionály z naivního divadla z Liberce, tak „Kocourkovské radnice aneb S Kocourkovem se roztrhl pytel“, předváděné divadelním souborem J.K. Tyl z Českých Budějovic, „Pověstí pro štěstí“ divadelního souboru Ty-já-tr Praha, a zvláště pak „Něco o Edovi“ divadelního souboru DODO z Prahy.
Realizátoři obhajovali své vidění inscenace, šířku cílové skupiny pro kterou je určena. Bagatelizovali její nepochopení určitou věkovou skupinou a hledali a jmenovali viníky široko-daleko. Diskuze akcelerovala natolik, že se hovořilo o tak vážných věcech jako národ, vlastenectví, bytí-nebytí, lidská malost, vláda a podobně. A to vše v souvislosti se schopností divadelníků taková témata smysluplně inscenovat a schopnostech diváka je srozumitelně přečíst, vnímat tak, jak byly míněny.
Výtvarné reflexe dávaly zcela zřetelně najevo, že dětský divák z takovýchto „umocněných“ témat (zazněl tam hezký příměr: ironie, nonsens = téma na druhou, na třetí) zaznamená v určitém věku pouze takové podněty, které odpovídají jeho stupni poznání. Ostatní, pro něj nesrozumitelné, pomine, nebo je zařadí do své vlastní kategorie, nezávislé na přání a záměru autora.
Největším překvapením pro mne, arteterapeuta, byly reflexe mladší skupiny. Věkově odpovídala dvěma skupinám dětské poroty z prvního stupně ZŠ před pěti léty. Rozdíl byl v tom, co z inscenací děti považovaly za významné, co potřebovaly prostřednictvím malby sdělit. Před pěti léty reflektovaly děti různé aspekty sledovaných inscenací. Jak jsem se již zmínil výše: kostýmy, zvukovou stránku, scénu, zážitek z hudby, jednotlivé postavy, jejich vzájemné vztahy, rekvizity, dokonce i příběh jako takový. Letošní dětští diváci jsou už „jiného ražení“. Jejich reflexe se týkají převážně vlastní osoby. Ať se jednalo o klasickou pohádku, grotesku či zábavnou šou, děti malovaly s velkou převahou jednu jedinou figuru, se kterou se mohly (chtěly) ztotožnit. Zcela pomíjely ostatní figury, neakceptovaly ani minimální náznak vzájemných vztahů, nepotřebovaly jeviště, nepotřebovaly symboly. Stačila jim vlastní osoba. Potřebovaly k takové sebeprezentaci dokonce větší formát (A0) a ve svém úsilí nepolevily až do konce přehlídky, do posledního představení. Toto zviditelňování vlastní osoby (možná projekce?) považuji za významný signál a odvozuji z něj, že nastupuje generace na sebeprosazení zaměřená. Spoléhající jen na vlastní schopnosti, vrhající se do konkurenčního prostředí s úsilím dát o sobě vědět, být viděn i slyšen a nenechat se odstrčit.
Je to na jednu stranu optimální posun, vítaná změna, děti jsou samostatnější, osobitější, více si důvěřují, na stranu druhou narůstá nebezpečí bezohledných, prospěchářských a pragmatických řešení. Tyto děti se dívají na svět kolem sebe jinak, nežli si jejich rodiče představují, nežli si přejí. Patrně se dívají i na témata, hodnoty a „posvátné krávy“ z jiného úhlu, nežli ti, kteří jim je (byť s dobrým úmyslem) předkládají. Zopakuji, těm dětem letos bylo 7 – 11 let. Před pěti léty jejich vrstevníci na obrázky umístily ještě ostatní postavy. Letos je děti už nepotřebovaly. Na jevišti.
Shodou okolností píši tento článek v den výročí „sametové“ revoluce, 17. listopadu 2006.
Bedřich Čermák
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':