Texty: Císař, J.: Rakovnická radost. AS 2006, č. 6

RAKOVNICKÁ RADOST

Do Rakovníka na Popelku jsem jel proto, abych s panem Šotkovským udělal pro AS rozhovor. Protože jsme nenašli jindy čas, tak jsme se dohodli, že přijedu na dva dny na Popelku do Rakovníka a tam to provedeme. Moc se mně nechtělo, neboť se bojím národní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti. Kdysi jsem se účastnil takové přehlídky ve Stráži pod Ralskem, vedl jsem tam jakýsi dramaturgický seminář a měl jsem pocit, že se čas posunul zpátky, že jsem tak někde v českém amatérském divadle třicátých let 19. století. Napsal jsem tam o tom článek do místního zpravodaje, který se jmenoval Divadelní skanzen. Nicméně jsem do Rakovníka na Popelku – kde jak ze svrchu řečeného vyplývá – nikdy nebyl, vyrazil. A dobře jsem učinil.
Už sama budova rakovnického divadla a celé prostředí přehlídky bylo pro mne milým překvapením. Včetně času věnovaného seminářům, což na žádné národní přehlídce, jichž se jako porotce účastním, nezažívám. V Rakovníku nebyl žádný spěch, žádná časová tíseň, o všem se dalo hovořit zevrubně. Jenže těch, kteří by mohli přispět se svou troškou do mlýna, řekněme odborné divadelní veřejnosti, na těch diskuzích zase tak moc nebylo. Rozhodně jich bylo v době hodnocení více v přilehlých kuloárech, kde se dobře bavili. Vypadalo to, že je ta přehlídka především příležitostí k tomu, aby se amatéři sešli. Nedivím se, to příjemné prostředí přímo k takovému společnému a společenskému posezení láká. Jenže je to také pro mě potvrzením toho, co říkám v rozhovoru s panem Šotkovským, který, doufám, vyjde v tomtéž čísle AS jako tato glosa: že nevím jestli má smysl dnes porotovat amatérské divadlo - a když ano, tak se asi dříve nebo později bude muset položit otázka jak.
Ale: tohle není v této glose prvořadé. Nejpodstatnější je, že jsem viděl 3 – slovy tři – představení, která mne potěšila a zaujala. Aby bylo jasno: nebyla bez problémů, také se o nich na seminářích hodně mluvilo. Ale mně se zařadila do toho proudu, který mne dnes v amatérském divadle zajímá nejvíce. Proudu, který se trápí s tím jak to divadlo dělat, přemýšlí o tom jak dokázat, aby bylo současné a něco říkalo divákům. Nacházím tohle divadlo na Šrámkově Písku, jistá část tvořila program předposlední Loutkářské Chrudimi – a najednou se s takovými představeními sejdu na národní přehlídce amatérského činoherního divadla pro děti. Dvě byla – řekněme to tak – z rodu autorského divadla: Pověsti pro štěstí DS Ty-já-tr a Něco o Edovi DS Dodo, třetí bylo vskutku „velkým“ činoherním divadlem DS Masarykova gymnázia ze Vsetína, které se pokoušelo interpretovat text Pavla Trtílka a Marka Mojžíška Átreovci. V každém případě, při vší rozdílnosti a při všech jejich problémech, v těchto představeních šlo o jakési myšlení divadlem a myšlení o divadle, nejen o méně nebo více obratnou snahu udělat divadlo pro děti. O to je to pro mne cennější, že se tento trend objevil právě v tomto typu divadla.
Vím, že ta tři představení jsou jenom třetina soutěžních vystoupení, že v těch zbývajících šesti mohla některá být velmi, velmi nízké úrovně. Ale ta třetina mi způsobila největší rakovnickou radost. Takže mně Rakovník způsobil řadu příjemných zážitků všeho druhu. A za to děkuji.
Jan Císař