Texty: GREGAR, Saša: Lesk a bída Vysokého. AS 2006, č. 6

LESK A BÍDA VYSOKÉHO

V uplynulém roce se hodně vášní rozhořelo kolem pořádání národní přehlídky venkovských divadel ve Vysokém nad Jizerou. Když mě Pavlína, dnes Schejbalová, po svém vynikajícím ochotnickém otci a guru vysockého Krakonoše Morávková, požádala, abych o letošním Vysokém napsal, neboť jsem přijal pozvání k účasti v porotě tamtéž, neváhal jsem ni vteřinu. Už proto, že s Vysokým mám nějaké dávné účty, které bych chtěl vyrovnat.
Osobně nepatřím k těm, kteří fenomén venkovského divadla považují za národní poklad, jež by měl navíc mít svou vrcholovou přehlídku. Kdysi jsem téměř potupně musel tuto přehlídku opustit, protože, coby redaktor Větrníku, jsem podle mého názoru „vtipně“ navrhoval, že usnesou-li se zastánci národních přehlídek venkovských (dříve vesnických a zemědělských) souborů na tom, že je to soutěž pro ansámbly žijící převážně venkovským způsobem života a v sídlech do 5 tisíc obyvatel, že tedy já furiantsky navrhuji soutěž souborů obyvatel sídlišťního charakteru, a to pro obyvatele z činžáků žijících od třetího patra výše, ochotníci z přízemí že budou vyloučeni. Myslel jsem to z legrace, ale mnozí to vzali smrtelně vážně, dokonce jako urážku. Ale ruku na srdce, kdo dnes vlastně žije venkovským způsobem života a co je sídlo do 5 tisíc obyvatel? To je dnes, přátelé, městečko, pořádná obec, v české krajině téměř zglobalizovaná, už má i supermarket. Navíc je ta velikost trochu mimo rámec teoretické regionalistiky (ta za vesnické osídlení pokládá aglomeraci s max. třemi tisíci obyvatel, nespojenou v jeden urbanistický řád). Chceme si snad namlouvat, že Horšovský Týn je vesnice? Že ořechovský soubor žije venkovským způsobem života? Že legendární Bednárikův soubor ze Zelenče byl skvělý svým venkovským původem?
Ale proč vlastně tento úvod o věcech, které jsou dávno projednány a prodiskutovány (a zapomenuty)? Dušan Zakopal mi na to téma vždycky říká, nevracej se! Milý Dušane, milá Artamo, musím se vrátit. Protože bitva o Vysoké není dobojována. Je-li vůbec jaká, vlastně se neví, kdo s kým a o co bojuje. Do Vysokého nad Jizerou jezdí tradiční soubory, tradiční společnost, občas se vloupá nějaká nová tvář (a je okouzlena, viz letošní Geisslers Hofkomedianten). Výběr na přehlídku má svůj standard, existují zavedené regionální přehlídky venkovských divadel, dostávají i granty MK ČR. A to i bez ohledu na loňské a letošní nedorozumění, co je to vlastně postupová a nepostupová přehlídka a má-li přehlídka, exponující ve své preambuli postup na Vysoké, právo na standardní grant (tehdy 10 tis. Kč), nebo nic.
Nikdy jsem na poslání vysocké přehlídky nezměnil názor – byla skutečně výtečná a výjimečná v době, kdy se všelijak se soubory zacházelo. Pán bůh zaplať přírodě, v tomto případě totalitnímu ministerstvu zemědělství, tehdejšímu vyhlašovateli, které chtělo mít tuto přehlídku coby povzbuzovatele a výkladní skříň kulturní úrovně naší socialistické vesnice. Že se tento „ďábelský“ záměr bolševikům vymkl už v zárodku, za to mohou osvícení divadelníci, Láďa Lhota, Petr Pešek a další. Vysocká přehlídka poté zrodila jak zmíněné Ořechovské divadlo, tak Láďu Valeše, Ludvíka Němce a další, i Vobsokočák, kde se to hemží Pražáky, Karlovaráky, Brňáky, Hradečáky, jakož i dalšími vesničany, Sejkorák se možná už dostal do Encyklopedie Brittanica.
Za ta léta (Krakonošův divadelní podzim bude mít za chvíli 40leté výročí !) víme, že se tady na „národní úrovni“ hraje především činoherní divadlo jistého okruhu souborů. Má často i hudební složku, ale o muzikálu bych se neodvážil mluvit, to jsou jen zbožná přání těch, co si tento žánr stále pletou s operetou či hrou se zpěvy. Ovšem, takoví Furianti z Boleradic, to je lahůdka! Jde tu o druhově přesně vymezené divadlo, což samozřejmě nebrání tomu, aby tu občas nebylo něco, co jako výjimka potvrdí pravidlo. Vysoké vzpomíná i na výtečné a špičkové soubory vybavené talentovanými herci a kumštovními režiséry - zbytek by zřejmě neobstál na žádné regionální přehlídce tzv. nevesnického(!) amatérského divadla, vůbec ne už v Třebíči nebo Poděbradech. To by bylo lomení rukama - „kdo to sem proboha poslal!“ I úroveň porot soutěží venkovských souborů v regionech nebývá valná. To je pochvalých slov a pozitivních recenzí, těch floskulí a „odborných“ přívlastků… Stačí ocitovat z letošních posudků regionálních porot, ani se neodvážím jmenovat jména souborů, natož posuzovatelů. Čteme tu např. – „půvab nastudování spočívá v uvolněné divadelnosti, která nabízí osobitý zážitek diváků a zkušenost v novém rejstříku výrazových prostředků členů souboru…“ nebo „…nejen obětavý oponář, ale i herci by měli projevit lepší smysl pro návaznost a spád jednání…“ nebo „…toto představení porota hodnotila jako HOTOVÉ představení, kterému, mimo několika drobných detailů nelze mnoho dodat. Hodnocení poroty bylo velmi kladné, počínaje scénou, která je vymyšlená, funkční, propracovaná, přes hudební nastudování a provedení, ozvučení, kostýmy, hereckou práci, hudební doprovod …“ nebo „právě především herectví, výsostné herectví je silnou stránkou … souboru. Tento večer se pro mě (píše porotce, pozn. aut.) stal malou divadelní slavností, ne že by nešlo souboru něco vytknout, zvláště v první aktovce by se nějaké chybičky na lopatku nametly, ale jistá dávka herecké suverenity mě brala dech…, ale přicházejícím postavám na jevišti by bylo jistě možné dopřát z pohledu paní režisérky… více akčního prostoru nebo případné rekvizity, které by vytvořily další potřebnou atmosféru… nebo „…(XY) dovede svoji postavu namíchat z okázalého smutku, ženské rozhodnosti a vzplanuvšího milostného citu a tuto ingredienci nám podává s přirozeným půvabem a notnou dávkou talentu. Jen více těchto vdov! Bude více zamilovaných mužů…“ nebo z jiné doporučující recenze: „… brzy jsme nabyli dojmu, že se herci na jevišti dokáží vzájemně poslouchat a vytváří potřebné situace, které pak poslouží potřebnému tempu. Ke škodě je však, že někdy padá v tempu řemen, a to při změně prostředí, ale ve srovnání s nespornými kvalitami tohoto představení je to pouze kosmetická vada, která je lehce odoperovatelná…“ A už toho nechme!
Tak, co s tím vápnem, pane Werich? Letošní Vysoké přineslo dvě zajímavé inscenace. Jedna je ze skutečného amatérského prostředí, a to autorsky, tématicky, herecky a režijně – totiž autorské dílko Jaromíra Břehového Rejžák z Prahy. Žlutičtí si vtipně zahráli sami sebe, přiblížili tématicky prostředí ochotnického divadla a diváky pobavili báječným svébytným humorem ochotnických divadelních šaten. Nic tu nebylo přes čáru ani pod ní – především byli Žlutičtí tou výjimkou, která potvrzuje pravidlo, že totiž české „masové“ amatérské divadlo současnosti nemusí být jen opakováním profesionálních bulvárních hitů.
Druhé představení, které se povedlo a ozdobilo Krakonoše, přivezli Geisslers Hofcomoedianten z malé zapomenuté vesnice, o níž dnes intelektuálnější lidé ví, že se na protilehlém svahu rozkládá známý sporckovský Hospital, Braunovy sochy atd. Hofkomedianti kolem režiséra Petra Haška a hudebního vědce Stanislava Bohadla přivezli rekonstrukci barokní hry, hráli ji venku před Krakonošem v obrovském nasazení spoře oblečených chlapců i dívek na čerstvém vysockém povětří… Prostě venkovský ochotnický soubor, který se schází povětšinou u příležitostí festivalu barokního divadla Kuks. Tvoří ho dílem mladí profesionálové (herci, hrající režisér), dílem divadelní a hudební vědci a pouze zlomek dělá divadlo pro osobní „volnočasovou“ zábavu. Ovšem podstata je amatérská, a to přístupem i formou, tedy další z výjimek! Půvab jejich Amora Tyrana, který tak výrazně oslovil letošní Vysoké, je zřejmě i v tom, že ostatní představení by na jiné národní přehlídce byla skutečně pouhým „béčkem“.
Bohužel i očekávaný boleradický opus Zvonokosy postrádal dávnější invenci specifických zvláštností spolku, který diriguje organizačně schopná a talentovaná režisérka, paní Chalupová. Trochu podlehli představě, že škádlení na francouzské návsi musí být „stylově“ jiné než je před jejich boleradickým kostelíkem. A taky sokolské představení Malované na skle od Pyšelského souboru bylo zábavné – bohužel neuvěřitelnou insitností a nechtěnou „poetikou“ vyplývající z totální neznalosti principů dnes už legendární předlohy Bryla a Gärtnerové, byť by se v inscenaci našly i pěkné herecké a pěvecké výkony. Ale samba a kankán v beskydských (či tatranských) hvozdech, pokud nejde o groteskní žert, jako že nešlo, není ani kouzlem nechtěného, spíš je to „jinakost“ psána s tvrdým „y“!
Zaujal i Krvavý román, původně zábavná „show“ Ladislava Horáčka z litomyšlského nakladatelství Paseka, propagátora díla Josefa Váchala. Soubor z Poniklé jej nastudoval v rámci svých možností vtipně a možná lépe než původní litomyšlský Filigrán, tedy v duchu typického sousedského divadla, kterému více rozumí spřízněné duše. Filigrán oproti ponikelským byl více „intelektuálně“ neohrabaný. Musíme vzít v úvahu, že ani Horáčkova, ani ponikelská inscenace nemá za cíl „dramatizaci“ Krvavého románu, tedy jeho podstatu a příběhy, je sice napájena z jeho předlohy a v duchu „kramářských písní – na známou notu“, ale předváděna pro zábavu svou a bližních…
A to je vlastně vše. Ale není to málo, když si prohlédneme vysocký program, který do soutěže povolal pouhých osm představení. Z nich by na celostátní úrovni, tedy třebas na Hronově, mohl být s klidem přijat, byť s řadou výhrad, Rejžák z Prahy a určitě Amor Tyran. Nad ostatním, jak to v České kotlině bývá zvykem, by hronovští šakali ohrnuli nos. Říkám to při vší úctě k nasazení souborů a jejich úpřimné snaze vytvořit divadelní inscenaci.
A tady jsem u bídy Vysokého, která je, samozřejmě, velmi relativní - to co pobaví vysocké publikum, tvořené převážně místními diváky a diváky z širokého okolí od Jilemnice, Poniklé a snad i ze Semil, tedy diváky zvyklými na vysockou přehlídku jako na svátek divadla a bouřlivě aplaudující každému výkonu - to nemusí být zajímavé z hlediska rozvoje amatérského divadla. Povaha vysockého publika je skutečně mimořádná, žádná přehlídka podobného druhu není tvořena převážně místním publikem, které vysoko převažuje nad skalními a notorickými „divadelními turisty“ putujícími za ochotnickou formulí 1, o zahraničních nemluvě.
Soubory tohoto „vysockého“ typu tedy nejsou povětšině inspirativní na hladině národního významu. Jsou samozřejmě součástí typicky českého amatérského divadla, vzorkem jeho tradiční běžnosti (např. na rozdíl od slovenského usilování, kde soubory mají svou národní přehlídku her s „dědinskou tématikou“ a velmi pilně a často úspěšně se věnují slovenské hře z konce 19. a z první poloviny 20. století - zažil jsem to již několikrát jako člen poroty na Martinské divadelní žatvě). Stačí analyzovat dramaturgii Krakonošova podzimu 2006 – nehrála se tu žádná česká nebo slovenská nebo světová klasika, jen jeden tradičně amatérsky exploatovaný Čechov (Výročí a Medvěd), jedna předloha z bulvárního profesionálního divadla (Moje přítelkyně slečna Flintová), dva původně profesionální muzikály (Malované na skle a „první český“ muzikál Zvonokosy), taky dvě vlastní autorské předlohy (Rejžák z Prahy a Ve mlejně), jeden svébytný a mimořádný projekt (Amor Tyran) a jedna přenesená amatérská práce (Krvavý román). Na první pohled by to bída nemusela být, ale jak jsem již poznamenal, kromě Rejžáku z Prahy a Amora, by ostatní inscenace na jiné regionální přehlídce činoherního divadla těžko obstály - pokud by se tam vůbec dostaly. To říkám se vší vážnosti a přesto, že si výkonů všech ostatních cením a obdivuji je v různých složkách. Ovšem obrozenské cítění u mě nehledejte, sousedské divadlo mám rád jako fenomén a užívám si ho především přímo v domácím prostředí souboru, kdy slyším a vidím ty úžasné reakce místního publika - ne nepodobného publiku vysockému, které každý soubor bere za vlastní. V tom je dnes převážný smysl ochotnického pinožení a existence amatérského divadla bez ohledu na současný mediální svět!
Bída je ale v tom, že se stále snažíme vysockou přehlídku stavět na jakýsi piedestal divadla určitého typu! Těžko potom hledáme šuplíčky a kritéria a domnívám se, že je to cesta zhoubná. České amatérské divadlo, které se např. „nepáře“ se starými texty jako to slovenské, má dnes stejný smysl jako v minulosti. Je stále, kromě výjimek, divadlem sousedským - v moderních sousedských vztazích, ale často strašně nemoderní a dokonce nesoučasné v chápání současné divadelnosti, pokud není programově skanzenem či muzeální instalací. A že je buď činoherní, včetně jeho hudebních odnoží, nebo, s odpuštěním, experimentující s vůní Šrámkova Písku, tedy činoherní jinak… Kritici jistě namítnou, že zjednodušuji, ale to je na jinou diskuzi.
Prostě a stručně – vysocká přehlídka svým téměř čtyřicátým ročníkem patří do rejstříku významných českých aktivit neprofesionálního divadla. Je neopakovatelná historickými konotacemi, tedy divadlem na Vysocku a jeho tradičním diváckým ohlasem. Měli by se tu scházet přátelé a třeba si i rozdávat ceny za nejrůznější výkony (letos jich porota a pořadatelé rozdali skoro třicet!). Ale neměli bychom z Vysocké přehlídky dělat něco, co ovlivňuje chápání českého ochotnického divadla, inspirující zdroj pro Jiráskův Hronov. Protože k tomu Krakonošův divadelní podzim není. Samozřejmě lze nějakou zajímavost „poslat“ i na Hronov, stejně jako třeba něco poutavého, co přinesou přehlídky typu Každý jsme Afričanem nebo next wave nebo neslyšících divadelníků. Konečně, rád se příští rok pojedu podívat i na národní přehlídku sokolských divadel…
Saša Gregar