Texty: ŠRÁMKOVÁ, V.: ... aneb rebelka Majka K. AS 2006, č. 6, s. 50

PAK DOPROSTŘED POVĚSILI SPLACHOVADLO
ANEB REBELKA MAJKA K.

Majka Kotisová, členka a posléze vedoucí celé řady malých karlovarských scének, členka odborné rady ARTAMA pro amatérské divadlo a nejrůznějších divadelních porot, lektorka mnoha seminářů, včetně dílen Klubu (nejen) mladých divadelníků na Jiráskově Hronovu, oslaví v druhé polovině ledna 2007 kulaté jubileum, které nevyzývá pouze ke gratulacím a darům, ale také k ohlédnutí za tím, čemu se říká „života běh“.

Poznala jsem ji v dávnověku poloviny 60. let jako středoškolačku, která hrála v karlovarské Kapse. Majku Koudelovou nebylo možno přehlédnout: byla talentovaná, sebevědomá a taky vzpurná a osobitá. Pak se objevila v kabaretní skupině Známí neznámí, a když ta se rozdělila na dva soubory – kabaretní Kočku a poetičtější Existenci -, volila sobě bližší Existenci. Po pár letech jsem se o ní dovídala od recitátora a rozhlasového redaktora Mirka Kováříka, s nímž spolupracovala na nejednom pořadu. Byli si blízcí nejen vztahem ke stejným autorům, které v tu chvíli pro většinu posluchačů objevovali (od Hraběte, přes beatníky, Whitmana, Eliota, až po autory domácí, jejichž básnické sbírky do té doby nemohly vyjít tiskem - např. Zahradníčka), ale i expresívním, naléhavým stylem projevu.
Kde se v Majce to rebelantství vzalo? Sama o tom říká:
„Začala jsem recitovat asi v devíti letech a na svou první soutěž jsem přišla s Erbenovou Polednicí. Připadala jsem si strašně důležitá a asi jsem byla hrozně afektovaná, když jsem tak plandala po pódiu a strašila lidi. Všimly si mě z poroty Věra Šmakalová a Soňa Pavelková a v přesvědčení, že objevily talent, mě začaly učit. Zvláště Věra. Vydřela mě tak, že jsem nosila ceny ze všech soutěží, takže se ze mě stal prominentní fracek: škola mě všude posílala a vystrkovala dopředu. Pochopitelně to byl dobrý důvod, aby mě ostatní děti nesnášely. Když jsem to pochopila, tak aby mě měly rády, začala jsem se vzpouzet, dokonce jsem na čas přestala recitovat. Vrátila jsem se k tomu až v Kapse u Vráti Bartůňka. Vzdorovitost mě ovšem ani tehdy neopustila. Ale už jsem chtěla dělat divadlo. Na DAMU jsem se po maturitě dostala celkem bez problémů. A kvůli divadlu jsem se i tvrdě pohádala se svým otcem. Když řekl: „Buď toho necháš, nebo půjdeš z domu,“ tak jsem samozřejmě odešla z domova a myslela si, že to nějak zvládnu. No, nezvládla jsem to, navíc přišel osmašedesátý rok a zdálo se, že jsou důležitější věci než dokončit školu. Nedokončila jsem ji. A můžu si za to.“
Byla pak nějaký čas v angažmá v karlovarském divadle…
V roce 1969 založila divadlo poezie Riziko, které se vyznačovalo značnou dramaturgickou i názorovou otevřeností a mladistvou rozhořčeností, což v době počátků normalizace nemohlo zůstat bez odvety. Na Wolkrově Prostějově 1970 Riziko zabrnkalo na nervy okresním stranickým dohlížitelům inscenací T. S. Eliota Kázání ohně, ale členům poroty se ještě podařilo situaci „uhrát“ tak, že nedošlo k dalším „postihům“, byť jimi papaláši hrozili. Ale Riziko a Koudelová už byly podezřelé veličiny. A tak když měl soubor o rok později přijet s pořadem ze sbírky Pootevřený anděl sice „povoleného“ angažovaného autora Karla Síse, která se ovšem vyznačovala erotickou odvážností textů, tak si ještě před přehlídkou pečlivě pročetli scénář a Koudelové a Riziku zakázali účast na přehlídce z mravnostních důvodů. A honem to oznámili do Varů.
Tam se ovšem „věci“ děly v opačném gardu. Důvodem k zákazu činnosti souboru se přece jen stalo politikum, tedy inscenace Eliota. Stojí zato (už kvůli šťastným nepamětníkům normalizace) ocitovat kousek z oficiálního zdůvodnění: „…T. S. Eliot, anglický básník, patří k představitelům moderní reakční poezie. Dvojí stránka Eliotovy poezie – problémové meditace a vytváření imaginárních charakterů – spojily se u něho v moralitu o mučednické smrti canterburského arcibiskupa Tomáše Becketa, který v mocenském sporu mezi monarchií a církví byl na královu výzvu zabit. Eliot v dramatu smlčuje skutečný předmět sporu a oslavuje Becketa jako muže, který neustoupí od duševní povinnosti ani za cenu života. Mezi meditace o zásadních duchovních principech vkládá autor satirický výpad proti politikům středověku i dneška. Navíc poslání divadelní činnosti má být vyjádřením vztahu kolektivů i jednotlivců ke KSČ, zejména k jejímu 50. výročí založení. Z těchto hledisek není vhodné Vás a Vaši činnost ve městě nadále podporovat.“
Asi rok po zrušení Rizika Majka připravila pořad z poezie Ladislava Nováka nazvaný dle jedné z jeho básní Pocta Jacksonu Pollockovi. Na generálku se přišel podívat sám krajský inspektor pro kulturu, který ho zakázal poté, co zkoušku zastavil pro nemravnost po verších: „Ó, ano, ó, ano, má čtenářko panno, i když jsi panna, i když cudně kolínka svíráš, přece pronikám do tebe, přece se spolu milujeme.“ „A od toho okamžiku jsem si už ve Varech ani nebrnkla,“ říká po letech Majka Kotisová.
Podobné příhody Majčin život lemovaly vskutku bohatě, když pak ještě jezdila po vlastech českých a slovem provázela kapelu dlouholetého kamaráda (také bývalého člena Kapsy) Ládi Gerendáše, měli dokonce na sebe nasazeného „hlídače“.
Ale také se vdala a narodily se jí dvojčata Sandra a Linda.
V druhé polovině 80. let se jí podařilo sehnat práci v Kulturním středisku v nedalekém Chodově, kde dostala za úkol založit učňovský soubor. Tak vznikl soubor Jen tak, s nímž několikrát za sebou získala ocenění na celostátní rezortní přehlídce SOU strojírenského průmyslu. Což jí bylo málo platné, když po 90. roce do střediska místo tehdejšího slušného ředitele, který navíc ani nebyl komunista, odložili bývalého normalizátora, „aby neškodil“. Navzájem o své minulosti věděli, tak musela jít. I s divadýlkem.
Šla zpět do Varů, kde získala zpátky bývalou Kapsu, sálek, který počátkem 70. let přeměnili na agitační středisko. Zdevastovaný prostor spolu s mladými brzy zrenovovali a vybavili kvalitní technikou, dokonce vybudovali jeviště zapuštěné do podlahy a elevaci hlediště. S dvěma kolegy, herečkou Dášou Pošovou a se svým bývalým učitelem a vedoucím Kapsy Vráťou Bartůňkem, tu otevřela dramatickou školičku, v níž působila skupina dětí, jedna skupina teenagerů a soubor, který nesl název Znovu jen tak a Znovu jen tak v Kapse. Když se ředitelem karlovarského divadla stal filmový producent Čestmír Kopecký, získal Kapsu pro divadlo jako malou scénu (od karlovarské knihovny, která ji do té doby spravovala). Asi by se nic nedělo, ale rozhodl se dosavadní, rok staré a těžce vybudované zařízení vyházet, zlikvidovat a vybudovat to nově a lépe. V té chvíli měl peníze a nedal si to vymluvit. Věčný „protestant“ Kotisová se rozhodla, že už je toho dost, a úplně všechno se členy souboru odvezla a zlikvidovala sama. Pak už jen jako výraz svých citů doprostřed prázdného sálu pověsili splachovadlo…
Ne, neskoncovala se vším, jak si v tu chvíli předsevzala. Mladí si ji znovu našli, pracovala s nimi v bývalých kasárnách… A když přede dvěma lety vedla s Vladimírem Zajícem v Klubu (nejen) mladých divadelníků na Jiráskově Hronově seminář Od slova k jevištnímu tvaru, sešli se v něm frekventanti, kteří měli strašnou chuť pokračovat v práci i po skončení festivalu, aby se to „načaté“ dodělalo. Přesvědčili lektory a díky společné práci o víkendových soustředěních, která si sami platí a organizují, dovedli k inscenaci Gogolovu Ženitbu a chystají další…
Protože jde o ohlédnutí, ptám se Majky Kotisové, co jí amatérské divadlo dalo a co vzalo.
„To věčné divadelní kodrcání mi vzalo čas, a proto samozřejmě manželství, rozvedla jsem se. Možná jsem mohla být někde v pohodě zaměstnaná, ale abych mohla dělat divadlo, byla jsem vždycky všude tak na půl nohy, finančně jsem si tedy život moc nezajistila, to je pravda. Ale dalo mi to, co mi dává pořád: sílu do života. Taky přátelství, spoustu kamarádství. A s těmi mladými, kteří se sjíždějí z nadšení pro společnou divadelní práci, zažívám znovu entuziasmus a radost. V mládí jsem je taky intenzivně prožívala a teď ve svém věku mohu obdobné pocity trošku jinak, z jiné strany prožívat znovu. A protože se obě mé dcery ´pomamily´ a studují divadelní vědu, tak si s nimi i kvůli tomu divadlu pořád skvěle rozumím.“

Vítězslava Šrámková