Texty: STROTZER, Milan: člověk ..., říká František Lorenc. AS 2006, č. 6, s. 52

ČLOVĚK NEMUSÍ VŠECHNO VĚDĚT, ALE MUSÍ VĚDĚT, KDE TO NAJDE,
říká divadelník tělem i duší František Lorenc, který v lednu oslaví 70 let.

Úctyhodných padesát let u divadla oslavil letos pan František Lorenc, divadelník neodmyslitelně spojený se souborem v Žebráku. Sedmdesátiny oslaví zanedlouho, 9. ledna.
Činnost v žebráckém divadle spojuje pan Lorenc ve vzpomínkách s mnoha jmény těch, kteří mu v začátcích pomáhali a zároveň těch, které naopak on k divadelní práci získal. Jeho samotného „přitáhl“ k divadlu dlouholetý režisér žebráckého souboru Josef Junek, který mu v roce 1954 nabídl roli Jana Skalníka ve Šrámkově Létě. V té František Lorenc podnikl své první kroky na divadelních prknech. Divadlu se o něco později, od roku 1956, začal věnovat naplno a věnuje se mu bez přerušení. V 56. roce nastudoval roli Radúze ve hře Radúz a Mahulena, opět v režii Josefa Junka, a u něj pak následovaly další role.
Souběžně s herectvím se pan Lorenc v divadle vždy věnoval i práci výtvarné, která byla podpořena jeho profesí výtvarníka. Od roku 1956 do současnosti vytvořil pro domovský soubor 63 návrhů a realizací scén.
V roce 1962 začal František Lorenc také režírovat. Ke spolupráci jej vyzval právě pan režisér Junek a společně nastudovali Irkutskou historii a Svatbu sňatkového podvodníka. Práce výtvarníka a režiséra pokračovala až do roku 1981. Za tu dobu nastudoval pan Lorenc se svým souborem více než 20 titulů (jmenujme alespoň Hadriána z Římsů, Únos Sabinek, Třetí zvonění, Lucernu, Strýčka Váňu, Léto, Srpnovou neděli, Ženitbu, Evženii Grandetovou aj.). Teprve v osmdesátých letech se na jeviště vrátil znovu i jako herec. „To bylo období, kdy jsem pocítil v divadelní práci dvě možnosti a potřeby. Možnost, že jsem obklopen takovou řadou herců, díky jejichž zkušenosti, schopnosti i spolehlivosti si mohu proto dovolit potřebu znovu si zahrát…!“ A tak se činnost režijní a výtvarná nadále rozšířila o činnost hereckou. Z her, které František Lorenc režíroval a zároveň si v nich zahrál připomeňme Naše furianty (První radní Bušek), Dům na nebesích (Montér Carda), Lumpacivagabundus (Lumpáci – malíř), Ryba ve čtyřech (Sluha Rudolf) aj., celkem bychom napočítali téměř tři desítky titulů.
Ve výčtu bohaté divadelní činnosti nelze opomenout existenci žebráckých přehlídek. V roce 1968 přijali žebráčtí nabídku z krajských kulturních institucí v Praze a přehlídku uspořádali. Zpočátku pod názvem Středočeské divadelní hry, v roce 1970 to pak byla Národní přehlídka vesnických a zemědělských souborů, po prvním ročníku přesunuta do Vysokého nad Jizerou. V sedmdesátých a začátkem osmdesátých let proběhly v Žebráku také tři ročníky Festivalu stoletých a starších divadelních souborů. V současnosti se žebrácký soubor může pochlubit tím, že uspořádal 38 ročníků přehlídky, která do amatérsko-divadelního povědomí vešla jako Erbenův Žebrák. František Lorenc neodmyslitelně patří k jejich nejaktivnějším organizátorům. Jeho snahou zároveň vždy bylo účastnit se se svými inscenacemi přehlídek v jiných místech republiky, a tak se soubor může pochlubit dlouhým výčtem měst, kam se svými představeními zavítal. V roce 1990 se Žebráku podařilo postoupit ze soutěžní přehlídky v Libici nad Cidlinou na Národní přehlídku do Vysokého n.J. s hudební veselohrou Podskalák.
Divadelní práce a účast na přehlídkách umožnily panu Lorencovi za ta dlouhá léta také řadu setkání s významnými hereckými osobnostmi-profesionály. Rád vzpomíná zejména na pány Vojtu, Kemra, Růžka, Menšíka, Podskalského, Filipovského a další. U příležitosti premiéry Domu na nebesích se setkal i s autorem Jiřím Hubačem a herečkou Jiřinou Bohdalovou. Na všechna tato setkání vzpomíná František Lorenc nejen jako na příjemná, ale také přínosná a povzbuzující pro další divadelní práci.
Zmínku si zaslouží i práce pana Františka Lorence s dětským divadelním souborem, se kterým od roku 1998 nastudoval pět inscenací, aby pak fungující soubor předal do rukou jeho současné vedoucí.
A na závěr, z trochu odlehčenějšího soudku, připomeňme, že pan František Lorenc je ve svém okolí znám jako geniální vynálezce tzv. divadelních taháků. Je prý schopen umístit tahák kamkoli – od bočních horizontů přes stropové sufity, okraje ubrusů, vnitřků klobouků až po klávesnici pianina a vlastní zápěstí. „Já ale tvrdím, že tahák v pravý čas a na pravém místě umístěný není nic špatného, ba naopak. Vycházím totiž ze známé pravdy, že člověk nemusí všechno vědět, ale musí vědět, kde to najde.“
Přejeme panu Lorencovi k sedmdesátým narozeninám, aby i v budoucnu vždy věděl, kde najít to co právě hledá, a to nejen na divadle!
/red./