Texty: Valenta, Jiří: Se jménem Tyl ve štítě - fenomén Tyl a ochotnické divadlo. Referát na konferenci k 200 letům narození JKTyla v Kutné Hoře, 2008

Jiří Valenta: Se jménem Tyl ve štítě - fenomén Tyl a ochotnické divadlo

Pozvánka na dnešní konferenci mě zastihla uprostřed prací na realizaci expozice o divadle národního obrození v Muzeu českého amatérského divadla na zámku v Miletíně. 1/
Pokoušíme se tam spolu s místními ochotníky ve zkratce ukázat široké veřejnosti jaké kořeny a jakou cestou se ubíralo v naší zemi divadlo z libosti, divadlo s láskou tvořené, výraz vlastenectví, prostředek boje o jazyk a zároveň místo lidové zábavy a vzdělávání. Také ale podhoubí pro vytváření podmínek pro rozvoj divadla profesionálního a kolébka nejednoho významného divadelníka.

Při vytváření expozic Muzea se opíráme o bohatý materiál dokladů soustředěných do dvou svazků Místopisu českého amatérského divadla 2/ širokým kolektivem informátorů, za jejichž výrazné pomoci byl položen základ k zachycení podob těchto lidových divadelních aktivit v šesti tisících místech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

A současně budovaná Databáze, najdete ji na adrese www.amaterskedivadlo.cz, ten – zdá se mi - jedinečný jev českého lidového divadelnictví postupně ještě dokresluje podrobnějšími informacemi o práci jednotlivých divadelních souborů. V této chvíli jich je tam zachyceno přes dvacet tisíc.

Z nich si jich vepsalo jméno Tylovo do štítu více než sedm stovek. A nebyly to jen ochotnické soubory, ale i jejich regionální organizace, vzdoroorganizace, jejich časopisy, knihovny a posléze budovy divadel, často realizované právě z iniciativy ochotnických souborů.

Ovšem také hned tak často někdo necitoval známá vybraná hesla z Tyla jako ochotníci. Tylův portrét se ocitl na oponách divadel, na plakátech, jeho busty se objevovaly v sálech i jako odměny v ochotnických soutěžích – a dodnes Zlatý odznak J. K. Tyla je prestižním označením pro zasloužilé ochotníky.

Při zpracovávání materiálů o ochotnickém divadle mě však někdy pronásledují pochybnosti o tom, do jaké míry je – nebo lépe řečeno byl - tento mnohdy halasně proklamovaný, velmi pozitivní vztah k Josefu Kajetánu Tylovi podložen skutečnostmi. Promiňte mi však, že vzhledem k vyměřenému času mi nezbývá než na problémy jen upozornit, místo toho, abych je v této poznámce podrobněji doložil.


Zamýšlím se nejprve nad dramaturgií ochotnických souborů a porovnávám frekvenci Tylových her v jejich repertoáru. V záplavě titulů často velmi pochybné kvality se objevují Tylovy hry – po pravdě řečeno – relativně ne příliš často. Nejčastěji - a to spíše koncem 19. století a na začátku století dvacátého - Strakonický dudák, Paní Marjánka, Paličova dcera, Tvrdohlavá žena a jako slavnostní představení k výjimečným událostem Fidlovačka. Pravda, kutnohorští ochotníci - jak jistě doloží následující příspěvek - ke svému rodákovi byli daleko pozornější, zvláště v souvislosti s opakujícími se jubilei.

Zkoumáme-li však repertoár ostatních ochotnických souborů, setkáváme se s povážlivým jevem. Ochotnický repertoár je ve většině informací pocházejích ze souborů vylepšován a zkreslován. V dobré vůli neopomene uvést žádný informátor uvedení Tyla, (později Šuberta, Stroupežnického, Jiráska, Čapka), ale o výjimečnosti toho počinu většinou pomlčí.

Ale ani zpracovatelé dějin ochotnického divadla od Ladeckého 3/ , Táborského 4/ po příslušné kapitoly akademických dějin – a nevyhnul se tomuto zkreslení ani náš Místopis, který na vymezeném počtu stran se pokusil soustředit základní informace z celé země. V souvislosti se studiem úplných seznamů uváděných her a stovek zachovaných plakátů si však troufám říci, že zaštítění Tylem bylo častějším projevem ochotnických souborů než skutečné opření se o Tylovskou dramaturgii.


Ale ani prezentace Tylova vztahu k ochotníkům, jak ji známe ze statí Miroslava Kačera k vydání spisů v Knihovně klasiků 5/, a obraz Tyla jako podporovatele a organizátora divadelního ruchu na venkově ve 30. a 40. letech - mě nenechává na pokoji. Z Tylovy publicistiky, korespondence vyplývá, že přečasto se ten vztah vytvářel účelově, že vycházel z potřeb kruté osobní hospodářské situace, že idea stálého profesionálního českého divadla a Tylovo místo v její realizaci byly hlavními motivy jeho jednání.

Již v roce 1833 Tyl v článku O našem divadle v časopise Jindy a nyní vidí ochotníky, ten neuvěřitelný proud vzmáhajícího se kulturního života venkova, takto:
Cokoliv se slyšeti nebo viděti udá o hře diletantů venkovských – buď i někdy, že přirozeností k zdařilému vedeni bývají – soudnou světnicí býti nemohou. Ústavu hereckému sestávati dlužno z jiných sil a mohútností, nežli jaké kratochvíl a ochota prostosrdečných měšťanů nebo horlivých studentů svádí; oni mohou sice býti osady ozdoba, učitelů rozkoš, na lešení ale, kde se představuje svět, v báseň dramatickou oživující jiskru vdechnouti, aby se vzňala v takový plamen, z jakového se básníkův plod povznesl, (nemohou), to přesahuje míru slušných žádostí.

O svém základním pozitivním vztahu k ochotnickému divadlu nás však nenechává na pochybách. Ve Vlastimilu roku 1840 píše:
Dle radostných zpráv, ježto nás říkaje týdně z krajů českých docházejí, budí se v mládeži a vůbec veškerém lidu našem vždy větší a větší náklonnost k vlastenskému divadlu; a jeť se věru čemu diviti, na jak mnohých místech již, byť i sebeskrovnější, chrámek Thálie zasvěcen stojí.

Jednu z osobních zkušeností s ochotnickým divadlem na venkově Tyl získal v roce 1845, když měsíc po premiéře Paní Marjánky hostoval v roli Sekáčka s ochotníky v Kutné Hoře a v srpnu téhož roku, když se vydal spolu s Kaškou a několika přáteli na odpočinek u přítele Josefa Ambrože Gabriela do Loučové u Sušice. V Sušici sehráli s ochotníky Paní Marjánku, matku pluku a opakovali ji dvakrát v Klatovech. Tyl hrál Sekáčka, Kaška Kiliána.
Známý je Kaškův akvarel pořízený do památníčku Otylie Moserové ze Sušice s nápisem Což nejsem tvůj amant? , dokládající jevištní podobu jím ztvárňované postavy. Dějiny českého divadla obrázek uvádějí jako jeden z prvních obrazových dokladů, které vznikly jako záznam konkrétního jevištního díla.6/

Tato zkušenost vedla Tyla k často citovanému prohlášení, že bychme jedinou dobrou hrou více u veřejnosti zmohli nežli desíti knihami, které se nikam nedostanou.

Musím se vám ale svěřit s tím, co mě nenechává na pokoji. Publikovaná Tylova korespondence 7/ ve čtyřicátých letech je plná proseb o distribuci a prodej vydávaných knih, proseb o finanční podporu v tíživé finanční situaci. Tyl oslovuje postupně jednoho přítele za druhým v celé zemi.
Tak píše do Turnova 1844 P. Antonínu Markovi, žádá o prodej, o podporu, ale zájem o divadlo v Turnově neprojeví ani slovem. Tam zatím v těch letech měli trápení, když “z chrámu dramatické Musy ziskuchtivá důmyslnost pachtýřova prostrannou sýpku a příhodný senník utvořila!” 8/

Téhož roku píše prosebný list iniciátoru ochotnického divadla v Rakovníku doktoru Matěji Dobroslavu Štemberovi. Jako by problémy divadla v Rakovníku Tyla nezajímaly. Tam právě založili stálou ochotnickou společnost.

A tak podobně v dopisech do Příbrami, do Netolic Josefu Stanislavu Kudrnovi kam odesílá šest výtisků s tím srdečným přáním, aby i tyto sirotečky cestu k dobrým lidem našly. Tam alesoň utrousil jedinou poznámku o divadle obecněji naž o prodeji svých publikací. Měšťané zadali k stavům žádost o přepuštění druhého privilegia k stavení vlastního českého divadla. Jsme žádostivi, jak to vypadne; doufáme ale, že dobře. 9/
Však o divadle v Netolicích opět ani slovo.

Tak jediným projevem Tylova zájmu o divadlo v místech, kam směřovaly jeho dochované a publikované dopisy, je skromný dotaz do místa, kde zřejmě styk s ochotníky byl nejdůvěrnější - do Sušice, když se zeptal svého přítele Gabriela: Budete o sv. Václavu hrát? Dej bůh mnoho zdaření. 10/

To spíše již najdeme v Tylově publikační činnosti na adresu ochotníků zřejmě oprávněné výtky a opakující se kritiku, na svou dobu velmi otevřené hodnocení ochotnických snah. V poznámkách k dopisu z Chrudimi v Květech 1841 píše: Hry ochotníků na venkově dají se z většího dílu jenom jako výpuky probuzeného vlastenectví, nikoliv ale jako pokusy umělecké posuzovati. 11/

V článku Do Hory - a třeba ještě dál, otištěném v Květech 1844, 12/ všechny ty výtky shrnuje:
- jazyka mateřského ani dosti mocni nejsou.
- s p. ochotníky bývá těžké řízení. Kolik hlav, tolik smyslů
- nestačí krásný a blahoplodný úmysl, obětování času, podporování dobročinných ústavů,
- nestačí pěkná a příkladná vůle, že namáháním sil svých k probuzení jazyka našeho přispívají.
Připomíná, že obecenstvo
- se snadno uspokojí, jen když medové zvuky jazyka našeho uslyší,
A pokládá k tomu velmi ostře formulovanou a jistě nepříjemnou otázku:
Kdoví, jestli to našim ochotníkům kdy napadlo, že by mohli svou roztomilou ochotou věci tak dobře škoditi jako prospěti?
Ovšem to varování také hned doplní radou:
Vímtě předobře, že se i slabými hereckými silami věc tak provésti dá, že na ni také přísnější člověk spokojeně hleděti může. Jen se musí těchto sil náležitě použíti, všechny se musejí jedinou hlavní myšlénkou a vůlí říditi, musejí dobrého navedení dostati a častým zkoušením se otužiti.
A toto své kázání pak vyvrcholí výzvou:
Především kladu všem našim ochotníkům na srdce, aby nevolili k provozování kusy, k nimžto jich síly nestačí…..Aby jeden jako druhý (je to arci trochu mnoho požadováno!) myslil, že nic anebo aspoň mnoho neumí - a posléze aby hojné a řádné zkoušky drželi.
A také varuje:
Nevěřte vychvalujícícm kmotříčkům anebo referentům, kteří se bojí, aby vás neurazili, kdyby pořád kadidlo netrousili

Marně se snažím najít důkazy pro tvrzení, že rozmach ochotnického divadla 30. a 40. let devatenáctého století byl plodem Tylova veřejného působení, a že Tyl byl organizátorem českého národního života na venkově.

Při vší úctě a obdivu k Tylově dramatickému dílu vidím Tyla spíše jako odvážného přísného kritika působení ochotníků a jako profesionála, který se vůči bohaté jejich činnosti spíše vymezoval.

A ochotníci? Leckteří moudří se do jeho her zamilovali a předvedli výjimečně jejich půvabné inscenace, jiní, četnější, se raději Tylem zaštiťovali, Tyla oslavovali jako miláčka národa, raději zaplakali za pomoci Šamberkovy tklivé hry nad jeho osudy, než by si brali k srdci Tylova moudrá poučení. A bojím se, že mladí se dnes ve svých průbojných divadelních skupinách už nad Tylem jen pousmějí.



1/ Viz http:// miletin.amaterskedivadlo.cz
2/ Místopis českého amatérského divadla. Praha, NIPOS-Artama, I.díl, 2001, 520 s.,678 obr.; II.díl, 2002, 784 s., 993 obr.
3/ Ladecký, Jan: Příspěvky k dějinám českého divadla. Praha 1895.
4/ Táborský, Vojtěch: Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva československého. Praha, ÚMDOČ 1931.
5/ Kačer, Miroslav: Tylova divadelní publicistika. In: Spisy Josefa Kajetána Tyla. Sv.15, s. 239 - 257.
6/ Dějiny českého divadla. Sv.II. Praha, Academia1969. Frontispis a s. 396.
7/ Spisy Josefa Kajetána Tyla. Sv.16. Paralipomena - Korespondence. Praha. Odeon 1989.
8/ situaci v jednotlivých místech charakterizuji dle Místopisu českého amatérského divadla, viz výše.
9/ Korespondence, s. 293.
10/ -„- s. 301.
11/ Hry ochotníků na venkově. Spisy JKT. Sv.15, s.98.
12/ J. K. Tyl: O umění. Praha, Čs. spisovatel 1951, s. 93 - 95.