Texty: RON, Vojtěch: Divadlo v církvi. Poznámky k divadelní kultuře katolicicmu v Čechách, rkp.

RON, Vojtěch: DIVADLO V CÍRKVI

POZNÁMKY K DIVADELNÍ KULTUŘE KATOLICISMU
V ČECHÁCH
Poznámky k divadelní tvorbě katolicismu
---------------------------------------
v Čechách
---------
nebo
divadlo v českém \"katolickém\" časoprostoru. --------------------------------------------

Boží zjevení je zpřítomňováno a předáváno nejenom prostředictvím liturgie, kérygmatu a dogmatu, ale také - způsobem jemu vlastním - prostřednictvím křesťanského umění.
Hans Urs von Balthasar
*
V každé známe vyšší kultuře lze sledovat, jak v závislosti na bohoslužbě a teologii se vyvíjí hudba, poezie a drama, jakož i architektura a další výtvarná umění. Obdobně náboženství formují filosofii, společenské řády, mravy, obyčeje, vše, co je součástí kultury v širším smyslu.
Karel Groulík, Kultura a český Rushdie, Teologické texty, 1994.č.2.s.68.
*
\"... theatrum ... podle způsobu a obyčeje římského religionu ...\" (1623).\"
Mikuláš Dačický z Heslova, Paměti, Praha 1955, s.597, (234b).
*
\"Ale ta má protiklerikální závislost mne nezbavuje přesvědčení, že český národ je a zůstane převahou katolický. Je-li u nás nějaká lidová kultura, je katolická. Jsou-li u nás ještě nepochybné tradice, jsou katolické. Katolicismus příliš srostl s formami života, než aby mohl býti vyvrácen. Je dokonce otázka, může-li být něčím nahrazen....\"
Karel Čapek, O církvi bojující, Přítomnost, 2.4.1925.
*
\"...církev divadlu přála, patrno z toho, že se udílely i plnomocné odpustky těm, kteří ve hrách účinkovali. R.1437 počil v Metách biskup na oslavu her město osvětliti; někde v postě ani náboženské cvičení se neodbývalo, jen aby se herci k umučení Páně lépe připraviti mohli. Zřídka kdy se biskupové vyslovili proti hrám, a i v tom případě duchovenstvo nižší přijímalo dobrovolně některé úlohy.\"
F. Menčík, Příspěvky k dějinám českého divadla, Praha 1895,s.37.
*
Nejnižší stupeň (systému evropského vzdělání)...v protestantské Evropě byl založen na bibli a katechismu, zatímco v katolické Evropě na liturgii, náboženském umění, dramatu a pantomimě, které dělaly z církve školu pro lid. Ale v obou případech, v katolické i protestantské církvi, zajišťoval tento stupeň systém společné křesťanské víry a mravních norem, stejně jako archetypové vzory světových dějin a posvátného příběhu utvářely pozadí duchovního světa....
Christopher Dawson, Porozumět Evropě, Praha 1995, Jak rozumět naší minulosti, str. 22.
*

Metodické předpoklady a snahy:
Napsat dějiny k přemýšlení,
pestrost možných historických problémů,
otevřená řešení, dvojí i trojí hypotéza, přiznání nevyřešeného problému,
nesnažit se za každou cenu generalizovat.

1) ÚVOD
vyjasnění pojmů, termínu,
co je katolicismus,
viz Ch. DAWSON - katolicismus - liturgie divadlo...
co je \"české\" - ve smyslu böhmisch -
tedy české i německé divadlo
které inscenace, divadelní události, a situace z dochovaného divadelně historického materiálu vybereme do našeho celku. Zásady selekce.
co je divadlo - šíře žánrová (vedle dramatického, průvodové, rituální atd.
divadelní historiografie, závislost obobrazu divadelní tvorby určitého období je závislá na dokladech.
Předpokládat třeba více aktivit, bohatší
divadelní tvorbu, než dovolují zachytit doklady.

2) ANTECEDENCE A PŘEDPOKLADY KE GENEZI DI
-----------------------------------------
VADLA V KATOLICKÉM PROSTŘEDÍ
----------------------------
idea zpřítomnění, návracování k původnímu,
mimetické representatio v liturgii,
4Ŕ \"liturgické zpřítomňování\"
divadlo v katolických obcích vzniká v době, kdy církev ostře vystupuje proti
divadlu, rodí se nepozorovaně
------------------
\"Odtud z doby pokleslosti římské, přešel do církve názor o divadle a soud její za různých fází divadla mírnil se a přiostřoval, ale zůstává v podstatě týž do našich dob. Neboť církev nehledí tak k teorii, jako se domáhá praktických výsledků, kterými divadlo spíše odstrašuje než povzbuzuje přivozujíc místo mravního ušlechtění pohromu duševního etického života. Proto varovala věřící před hrami a herci, zvláště kleru přikazovala se zdržovati světských her, které
\"mravům jsou nebezpečny\".
[3.sněm turonský, can 7. (r.813), conc. Tride Mediol I. 1668 Coloniense 1860 aj.]
Spisovatelé vidí v komediích zásadní zhoubu mravní
[Bossuet: Morum depravatio ad certam regulam firmumque principium in comediis redacta est\".]
a nebezpečnou návnadu \"ke smyslovosti, která jako jedovatý kořen plíží se všemi smysly\".- [Caimet].
Přesto nelze vytýkati církvi, že nechápala průniku estetického, etického významu divadla....
Záhy dopřála z intencí mravních divadlu místo ve chrámech, kde věřícím znázorňovaly se pravdy víry a nevzdávala se dohledu divadla, když se zesvětšťovala představeními poutníků palestinských, kteří takto diváctvu vysvětlovali, co zažili na svých cestách.\"
in: Vítězný, \"Divadlo\"
Hlídka literární iv..1883.
--------------------------------------------
stopy jsou i na východě v Byzanci
především na západě v klášteřích - tehdy ještě benediktinských
specifika středověké divadelní kultury

3) STŘEDOVĚKÉ DIVADLO
-------------------
v cizině a v českých zemích, vlivy
specifika českého vývoje,
církevní vlivy
velikonoční okruh
vánoční okruh
jiné projevy a formy divadelního žánru procesí, sporty, atd.
Liturgické divadlo

Lucemburská doba
Přehled o divadla v přemyslovské době a kontinuita s dobou následující
Ludus - mysterie
Plankty
jiné projevy divadelního rázu, procesí, bohoslužby, aj.
ohlasy ve světské tvorbě
husitství a divadlo
divadelní projevy a inscenace mysterií v Chebu
konce středověkých divadelních žánrů ve středověkém životě v Čechách.

4) PŘEDBĚLOHORSKĚ DIVADLO
----------------------
mezi husitstvím (Lipany) a počátkem katolické reformace
i utrakvuisté pěstují divadlo v katolickém duchu či stylu, slohu.

5) POBĚLOHORSKÉ DIVADLO
--------------------
jesuitské divadlo
kapucíni
piaristé
ostatní řády
městské divadlo
sousedské divadlo
barokní gotika?
---------------------------------------------
Nejpozději se objevil zájem o lidové divadlo a lidové hry, až v období, kdy o ostatních slovesných rodech foklóru byly vydávány zásadní práce (Feifalik). Dříve se objevily zápisy obřadových her (Krolmus), které s projevy lidového divadla úzce souvisí a které, , jak se zdá, se prvním sběratelům s pojmy lidového divadla překrývaly.
Libuše Benešová, Systém žánrů čekého slovesného fokloru 19. století v pojetí jeho sběratelů, in: Čsl. slavistika, Literatura - folklor, 1988, s. 265-273, str.271.
------------------------
Josefinismus
proti divadlu v kultu
reakce na osvícenské antidivadelní byrokratické postupy
zejména v lidovém a městské prostředí

7) OCHOTNICKÉ DIVADLO 19. STOLETÍ
------------------------------
Na scéně se objevili čeští svatí v běžném ochotnickém a obrozeneckém repertoáru.
Divadlo ani neřešilo náboženské problémy ale ani nezobrazovalo či nepřipomínalo svaté děje.
O Bohu a církvi se mluvilo, do jisté míry se v morálce křesťanské žilo. Ale vše tohlo katolicko náboženské bylo příliš vzdálené a nedostupné.
I hra, které se ve sféře katolicismu angažovaly nebyly schopné oslovit širší veřejnost. Poutavé byly jen pro místní publikum, které zajímalo kromě toho i to, jak ten a ten známý bude svým výkonem důvěryhodný a pochopitelný.
A potom, co zajímalo pořadatele, finanční otázka, příjem, aby stačil k zaplaceí výloh a k nějakému dobočinnému účelu.
katolická restaurace
Ani katolícká restaurace nic pro divadlo v církvi nepřineslo. Snahy, ochota, ale nic víc. Divadlo bylo společenskou příležitostí záležitostí. Divadlo se církvi příliš vzdálilo. Jen vzácné náhody i v divadelním životě. Nic víc.
Katolická moderna
obnovení středověkých liturgických her
Nehledejme příčiny, proč v evropské dynamické divadelní kultuře se fixovaly a byly pěstovány od nejstarších dob až po současnost staré jevištní formy a projevy. Konstatujme jen, že tomu tak není, jako třeba v orientálních divadelních kulturách, jak o tom svědčí divadelní tvorba Japonska, Indie, Číny a dalších útvarů v buddhistickém či na jeho základě modifikovanémn světě. Evropa nepěstuje své staré divadelní projevy, jako třeba ve jmenovaných kulturách. Nezná ani mysterie. Snad jen modifikace, rekonstrukce, restaurace, ale ne restituce, znovu zavedení. Zpravidla jde o jediné představení, nebo náhodnou inscenaci.
Takovým případem je liturgická hra, která se tu a tam ve světě objeví. Liturgické divadlo se objevilo znovu, ale jen jednorázově, byť ma jedno desetiletí v pražských Emauzích napřelom,u století.

8) DIVADELNÍ PRODUKCE 20. STOLETÍ
------------------------------
pokračování minulého století
po l. světové válce
vývoj v Čechách, na Moravě a na území obydlením Němci.
po 2. světové válce
vztah k profesionálnímu divadlu
polistopadová republika a divadlo katolíků

9) ZÁVĚR
-----
zhodnocení
výhled do budoucnosti
výchova kněží

1a

Ze všech konfesí, které v Čechách působily, ze všech z nich se jediný katolicismus podílel na rozvoji divadelní tvorby nejdéle, nejdůstojněji, nejpodstatněji, nejpilněji a nejhlouběji, nejšířeji.
Lze tvrdit, že nejdelší érou českého divadla je pravě divadlo, které bylo vytvářeno v časoprostoru ovlivněném, oslovovaném katolicismem
Ještě staroutrakvismus,luteranism a Jednota bratrská se rovněž svým způsobem, podle danných konfesionálních možností a norem podílela na divadelní tvorbě, ale zejména v českém prostředí v míře daleko menší. Do kultového prostředí však reformační církve divadlo vůbec nepřipouštěli. Snad jedině téměř na katolických liturgických pozicích se ocitající staroutrakvismus dovoloval v některých kostelích uvádět v kostelích velikonoční latinsko česká visitatia sepulchri, nebo jiné produkce, které měli divadelní či dramatickou tvářnost.
Produkce českých Němců se shoduje v tvarech i v duchu a v ideologii s produkcí českou. Jen ve dvou případech časových údolí byla tvorba odlišná v 15. a 16. století vykazuje české prostředí velice chudou divadelní tvorbu oproti německé.
Německé prezentuje se především chebským ludem s polovinou pašijové.
Pak zase je třeba poukázat na jiný rozdíl, když mluvíme o divadle duchovního protředí katolicismu, o jeho duchovní tvorbě. V době, kdy se proti němu vyjadřovala osvícenská, především germanisující ideologie. Nvzdory tomu si vedlo lidové divadlo, tzv. sousedské velice tvořivě v některých enklávách, zatím co čeští Němci s ímto divadle, postavenýám na středověkých tradicách se velmi rázně rozešli.
Příčinou toho bylo důraznější přijetí osvícenských myšlenek prostřednictvím josefinismu, který lépe kotvil v německém prostředí i lidovém.
Jinak velké rozdíly mezi oběma kmenovými divadly se nevyskytují. Jedině snad ještě nutno připomenout fakt, že je víéce památek českých něž německých.
Všechny ostatní konfese užívaly divadla jen mimo kultovou sféru místa a času.Luterárnské divadlo veskrze patřilo škole. Luther doporučoval biblická témata inscenovat. Jen velmi málo novozákonních dějů proniklo na reformační jeviště. Luteránská konfese se bránila divadlu z biblického principu. Divadlo bylo využíváno z pedagogických poptřeb.
J.A.Komenský se pokoušel v Jednotě bratrsté prosazovat divadelní školskou tvorbu, ale neprosadil tuto snahu. Poukazoval na moudrost jesuitů, že pořádají s mládeží divadelní představení.
*
V dějinách divadelní kultury v Čechách lze nalézt velké množství divadelně dramatických děl, které jsou úzce spojeny s katolicismem, zejména s jeho kultovou sférou, nebo jsou v jiných případech a v některých dobách úzce vázána na kolektivy účinkujících i diváků, kteří se v různé míře ztotožňují s katolickou konfesí. Nikoli ve jménu církve, ale místní katolické duchovní obce, půsoví na tu část lokální veřejnosti, která se chce na jejich působení participovat.
*

1b
Pojem - termín KATOLICISMUS - užíváme v tom smyslu v jakém jej používal Dominik Pecka (České katolictví 20. stol. v evropském kontextu, Katolická ročenka, Praha 1960 s.60.
Nezdál se mu tento termín šťastný, neboť v sobě skrývá nekatolické, konfesní zúžení, nominalistickou zálibu v tříšti, kusosti a zlomkovitosti. Je to způsob, jak se katolicita v životě lidí a národů projevuje\".
Český katolicismus způsob jak katolíci v Čechách, Češi i Němci prožívají a vyjadřují vztah k Bohu a k církvi katolické a komnečně jak ten vztah uplatňují ve svém životě.
(Katolicita jednota Boha a člověk sestupem a vzestupem.)


1C
Na tvorbě divadelní produkce v katolických obcích Čech podíleli se jak Čechové tak čeští Němci. V některých případech nejen ve svém rodném jazyce, ale v druhém, nebo, třeba na jesuitských školách ve třetím - latinském jazyku. Příkladem za všechny může být inscenace táborské mládeže Zrcadlo masopustu, \"představené\" na tamější radnici, v roce 1690. Prolog tohoto interludia prozrazuje národnost autora velmi vtipně a nápadně:
\"To vše v rychlosti složil nám náš veršovec, ten z jiných krajů k nám sem přišlý český Němec Německý Čech nám upřímný ve všem jest všem.\"
(Kalista ve své válečné edici hry vylučuje, že by autorem byl Němec. Představuje se ve své díle \"formálně jako příliš zručný ovladatel české frazeologie, českého verše a vůbec českého jazyka, než abychom u něho předpokládat jiný jazyk mateřský než český, že i obsahově dává najevo (zejména v závěru svého skládání) tak silné národní cítění a uvědomění české, že bychom nemohli vystačit s nějakým výkladem jakési \"captatio benevolentiae\" (získání si přízně, shovívavosti).\" Je to třeba vyložit \"především jako hru slovní\"....\"chtělo prostě učinit narážku na známé publikum německé jméno autora Čecha - nebo snad přímo říci, že autor se jmenoval Němec.\" Autor neznámý, z jeho postoje dovozuje, \"že byl sám duchovním nebo stál aspoň blízko představitelům současného kléru jako příbuzný nějakého kněze či jeho přítel.\" Měl vzdělání, nebyl rodem z Tábora, znal prostředí šlechtické - commedii dell\' arte... viz Z. Kalista, Selské čili sousedské hry českého baroka, Praha 1940, str. 211; ještě: týž: Století andělů 1994)
na str.25: není vázána nijakž nějakým liturgickým původem, má sice náboženský základ a cíl, kompozice svébytná.
Jistě je to výjimka. ale je tomu opravdu tak, jak problém řeší Kalista?
Produkce českých Němců se shoduje v tvarech i v duchu a ideologii s produkcí českou. Jen ve dvou časových údobích lze pozorovat odlišné divadelní poměry. Je to jednak 15. a 16. století, tedy doba, kde především český katolicismus byl vážně ochromen následky a důsledky jednak husitskou zbožností, ideologií a válkami a jednak luterskou reformací, která si získávala stále silnější pozice. Doklady dovolují tvrdit, že v některých obcích divadelní činnost katolíků neustala, třebaže je to činnost velmi střídmá (krommě chebského případu). Druhý případ se týká zásahu josefinismu a osvícenství. Osvícenská byrokratické zásahy proti starému postbaroknímu a postpozdněgotickému divadlu vlastně naprosto zlikvidovaly a uzavřely jeho starou vývojovou linii. Výjimkou byly postosvícenské pokusy o obnovu starých her. Jen v Hielgersdorfu - Severní vlastně pokračovalo toto divadlo v různých proměnách až do konce k samému prahu 2. světové války.


1d
Za těch nejméně 700 let nabídlo divadlo neuvěřitelné množství různých divadelní forem a žánrů, různě sestavených a strukturovaných výrazových prostředků, nejrozmanitějších tvarů, žánrů. Bude dobře, když na ně upozorníme.
=============================================

UMĚNÍ se jako slovo odvozuje z \"umět a znamená `zručnost, znalost, moudrost`, tedy nikoli obvyklé, nýbrž význačné umět. (Také lat. ars ve svém kořeniudává vedle `spojování` již `vymýšlení`.) Umění a řemeslo se setkávají v tom, že obojí přináší nějaké smyslově vnímatelné dílo. Řemeslo je však cíleno na upotřebitelné, užitečné, zatím co umění je věnováno krásnému. Přirozeně krásné je tedy dáno, pokud věci podávají svou vnitřní ideu ozařujícím způsobem. Umělecky krásné není pouze jeho opakováním nebo věrnou reprodukcí: umění je spíše dopřáno ozářit ideje se zcela novou hloubkou a silou, dokonce ve svých dílech znovu osvítit poslední tajemství existence; proto je jeho hlavním úkolem nikoli vytváření věcí, ale představování idejí, což právě současné umění v jeho jednotlivých proudech zvláště povznáší (konceptuálůní umění, objektové umění). Umělec je divák, který proniká až k nejniternějším základům všeho jsoucího, až k tvůrčí ideji Boha. A je také tvůrcem, jenž je schopen svému vidění propůjčit výraz v díle; vidění a tvoření jsou u něho jedno. Tak umělec přes všechny časové a osobně podmíněné hranice přerůstá sebe sama a stojí mezi lidmi jako prorok a vykladač existence; v jewho pravé podobě je mu vlastní něco kněžského.
Umění vyžaduje bytostně smyslové nazírání, jehož formami jsou řeči smyslů, zatím co ke ` kráse o sobě nutně nepatří smnyslový výraz. V protikladu k Umění element pojmové vědy, která má kromě uměleckého vidění svůj nezastupitelný význam. Přesto je umění schopno mluvit krásou pronikavěji, než věda pojmy. Ovšem ani umělec, ani vnímající člověk se nesměji zahledět do smyslově krásného tvaru samotného; kdo nepronikne k zjevovanému tajemství, munul to, co je na umění svérázné. Co se týče druhů umění, mohou být podány ve vnitřním sledu podle rostoucího od-věcnění: architektuira, plastika, mimika (nejdříve tanec), malířství, literatura (umění slova naplněné nejprve v slovu mluveném), hudba (píseň, absolutní hudba). Rozlišuje se také prostorové umění ,od umění časového; první tvoří něco setrvávajícho v prostoru (tzv. výtvarná umění: architektura, plastika, malířství); druhé utváří vždy něco nově naplňovaného v čase (ostatní umění). Druhy umění jsou dány růzností substrátu, který tvarují, a proto jsou stále stejné, pokud s nějakým novým druhem umění nepřichází film. V protikladu k tomu mají umělecké styly dějinně podmíněný způsob tvarování, který v jedné epoše prochází všemi druhy umění; s novými situacemi povstávají vždy nové jiné styly v nepřehlédnutelné rozmanitosti. (Lotz)

D I V A D L O
Z řeckého theátron - místo odkud vidíme. Stejné slovo označuje současně budovu a umění, které se v ní provozuje. Jazyk takto prozrazuje existenci organických vazeb, které je pojí. Např. mezi architekturou antických divadel divadel a tragédii řeckou, mezi alžbětinskými sály a dramaturgií doby, jsou ve skutečnosti velké shody. Např. divadlo NÓ je ve velké míře závislé na scénické architektuře.
1 DIVADLO JAKO UMĚNÍ
Skutečnost, která dělá divadlo divadlem, je reálná a aktuální presentace herce či skupiny herců, kteří hrají pro diváka, pro publikum. Mezi dvěma světy - jevištěm a hledištěm - musí existovat vzájemná vazba, specofická komunikace a spoluúčast, která je pochopitelně ovlivněna celou řadou subjektivních i objektivních faktorů. Divadlo je umění komunikace a účasti v jednotě.
Divák přichází, aby byl přítomen představení, to je činností, kterou je hra. Umění slova i herecká akce se projevuje vždy prostřednictvím živého a přítomného interpreta. Analogicky spojujeme s divadlem představení bez herců, kde se postavy objevují pouze jako vyobrazení (černé divadlo, loutkové divadlo.) Avšak hlas a ruka manipulátora jsou reálně přítomné a divák si je toho vědom.
Divadlo chce být výrazem komplikovaného vztahu člověka ke světu v obrovské různosti dramatických situací. Tento ambiciozní program je doprovázen nezbytným rozlišením žánrů a druhů (tragedie, komedie, drama, fraška...opera, balet, pantomima...) a nutně použitím nejrůznějších výrazových prostředků. Z tohoto hlediska je syntézou umění. Je dílem dramatického básníka. herce režiséra..., kteří jsou nezastupitelní, dále výtvarníka, hudebníého skladatele atd. Ideálně se jedná o syntézu, někdy jednoduše o symbiózu řady uměleckých druhů, z nichž jeden může být dominantní. Někdy je toi složka literární, jindy herecká akce či práce režiséra.
drama, dramatická situace, dramaturgie, herec
A.V., Encyklopedie estetiky. 6
=============================================

Z počátku divadelní tvorba v protředí katolickém, přesněji v katolickém kultu bylo realizováno s výhradní vazbou na průběh církevního roku, zejména na velikonoční čas, na Svatý týden přesněji a Hod velikonoční. Později je to vánoční čas, který dával příležitost dokonce k několika tématům od vánočního hodu až do svátku Theofanie - Sv. tří králů.
=========================================
\"Sen je fantazií, která se stala vnímatelná smysly.
Tentýž vztah je mezi mýtem a jevištním dramatem.
Leon Kaplan, Grundzüge der Psychoanalyse, Leipzig-Wien,1914.187
============================================
Alfred Winterstein se pokusil prokázat, jak hluboce jsou kořeny evropského divadla zapuštěny v ritu a především v iniciačních obřadech.
Der Ursprung der Tragödie,
Leipzig-Wien-Zürich,1925
===========================================
Leon Moussinac je názoru, že
\"živé počátky divadla třeba bezpochyby hledat v animismu a v magii. Animismus, pasivní prvek rodícího se náboženství, a magie, jeho aktivní prvek, charakterizují jistou část činností skupin primitivních lidí. Možno říci, že prvé skutečné formy divadla vznikají a rozvíjejí se v tomtéž čase jako náboženské obřady, ceremonie a kulty...\"
\"Tehdy použije člověk svoje tělo, aby se dostal do dorozumívajícího styku se skupinou. Jeho pohyby vytvářejí první řeč. Tato pohybová hra je už projev divadelní: tím, že se druzí na tuto hry dívají, stává se čloěvk hercem\"
Divadlo od počiatku po naše dni, Bratislava 1965
============================================
F. Nietzsche - účinky dramatického zasvěcení v řecké tragedii:
\"Tento proces tragického chóru, toť dramatický projev:
je to schopnost vidět se úpřed sebou změněna a nyní jednati tak, jakoby se opravdu bylo událo převtělení do jiného těla, do jiné povahy. Temnto proces stojí na prahu dramatgického vývoje. Zde neběží o RAPSODA, jenž se svými obrazy nesplývá, nýbrž podoben malíři, vidí je pozorujícím okem někdy vně. Zde běží už o to, že individuum zmizelo, byvší pohlceno cizí bytostí. Šíří se pak tento úkaz jako nákaza: celé množství cítí se takto očarováno\".
Prazáklad tragedie mu vyjadřuje dramatickou vizi, jež je \"venkoncem snovým zjevem\" a znázorňuje splynutí s prvotním bytím\".....
Zrození tragedie, Pha,1923,s.50n.
============================================
Podklad jednání
Kruhu českých duchovních tradic
Tradice:
1) cyrilometodějská
2) svatováclavská
3) svatovojtěšská
4) svatoprokopská
5) svatoanežská
6) karlovská
7) husovská
8) české reformace (husitství,Jednota bratrs)
9) J.A.Komenského
10) doby pobělohorské
11) národního obrození
12) masarykovská
In:TT 3, 7/1996, s.99.
WWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW
I v pohnutých náboženských dějinách, v katolicismu, jak se projevoval v našem prostoru české církve, v níž se nedopdílel jenom česky mluvící člověk, lze poměrně snadno, po sedm set let, až do naší současnosti, sledovat rozvoj a existenci divadelní tvořivosti bezprostředně svázané s kultem katolické církve a jeho cyklickým organizovaným časem (církevním rokem) v podobě osobitých paraliturgických nebo lidových pobožnostech, nebo zvláštních akcích, jakýchsi nábožensky motivovaných slavnostech, které realizovala duchovní obec (farnost nebo městská instituce), představeních, které se bezprostředně angažují v náboženském životě obce.
Není místo na to, abychom se zde zabávali pojmenováním takové divadelní tvořivosti, spíše však, bude lépe, když si předmět naší skici vyznačíme názvem ZBOŽNÉ DIVADLO ČESKÉHO KATOLICISMU, než obsáhlým a složitým pojmem \"divadlo náboženské\", který obsahuje daleko širší záběr v české divadelní kultuře. ZBOŽNÉ DIVADLO, je pak jednou větví \"náboženského divadla. Podobně ale nikoliv identicky, mopžno tento problém zkoumat, na základě hudební kultury, jako hudba \"náboženská\" - \"duchovní\" a hudba \"sakrální\".
Třebaže český katolicismus, a jeden z jeho projevů, divadelní tvorba, je velice osobitý ve svém gestu i ve svém výrazu, i přesto jeho divadlo kráčí více méně v kontextu rozvoje náboženského divadla západního katolicismu s tou výhradou, že - a zejména v divadelůním představení není nikdy epigonství zcela stoprocentně možné - i tu nacházíme velice osobité a specifické útvary. Je však, a to je pro divadelní historiografii velmi typické, velice těžké, tyto osobité rysy vyhlůedat. Jsou zaniklé v onom čase, ve kterém se zrodily.
Pašijová hra mohla být přeložena třeba z němčiny, ale její realizace doznala dalšími tvůrci podstatné změny, ale ty jsou nenávratně obsaženy či ukotveny v přítomné chvíli realizace.
I přes to, lze na mnohé osobité rysy poukázat, vystoupé však daleko lépe v monografickém studiu, na které česká divadelní historiofie teprve čeká, když už udělalal veliký pokrok syntetizujícím pohledem na českou divadelní kulturu v Dějinách českého divadla.
Kořeny takového divadla jsou velmi staré a možno je sledovat už od starokřesťanských. dob. Nebude je zkoumat, ale nemůžeme přece pominout některá důležitá fakta, která si zejména kultická shromáždění nesou neustále sebou až do naší přítomnosti ale i do budoucnosti, a tvoří tak potencionální základy divadelní tvořivosti byť už dnes stojící na okraji divadelní kultury, kterou representuje profesionalismus a institucionalizované divadlo.
Tyto potencionální základy jaký si trs mnoha elementů, souvisejících s antroppologickým aspektem kultických shromáždění, jsou právě tak elementy divadelní děl.
Je to především shromáždění, kolektivní úkon s řadou \"akcí - rolí\", v něm přítomná interakce, sdělování a komunikování. J. Honzl velice přesně definoval společné vlastnosti divadla a kultické akce - obřadu: jsou akcí a akcí vyznačující, symbolickou. Nutno tu však připomenout, že divadlo a liturgie se velice podstně liší, tak jako se liší skutečnost a fikce, jako \"est\" a \"quasi est\".
Netřeba zdůrazňovat že liturgii jmenujeme bohoslužbou a pro divadelní tvorbu, která bohoslužbě (Gottesdienst) následuje nebo doprovází či jaksi obtáčí, jako velice specifickou POBOŽNOST (Andacht).
Už R. Guardini a po něm J. Huizinga připomenuli důležitý ludický prvek v liturgii s celou řadou důsledků, kterými jsou mentální stavy v podstatě podobné při realizaci kultického i divadelního: je to radost, vzrušení, tedy jakási zvláštní situace, nevšednost, v rovině kolektivní, která pchopitelně předpokládá jakousi zbožnou spontaneitu, abychom tak charakterizovaly křesťanský dionýsský živel, který se zejména nejplněji realizuje ve společném zpěvu, alelujovém zejména.
Za nejdůležitější potencionální elementy geneze divadelní tvorby ve vlastním náboženském prostoru nutno označit mimesi mysterijních dějů, zpřítomňování svaté historie, nebo přesněji slavené historie, slavené přítomnosti těchto dějů, svátostností obnovených.
V případě divadelní historiografie a estetiky v tomto druhu divadelní tvorby, je třeba zdůrazňovat, že liturgie nezpřítomňuje svatý děj, ale že je svatý děj přítomný ve své svátostné formě. Nebo označit rozlišení obou druhů zpřítomňování, jako SVÁTOSTNÉ ZPŘÍTOMŇOVÁNÍ a DIVADELNÍ ZPŘÍTOMŇOVÁNÍ (svátostná skutečnost a fikce).
Další křesťanskou základnou pro genezi divadelních děl v bezpostřední blízkosti liturgi, je praxe velice stará, o které vypravují nejranější poletniční děje v rozlišování \"eucharistických hodů a hodů lásky - agapé, jako náboženských institucí nerovnomocných. Tato nepochybně potřeba koexitence svátostného shromáždění a shromáždění analogického, nazveme ho snad nepřesně jako kulturně náboženského, je právě patrná v naší oblasti zkoumání. Proto je tato akcidentální vrst va expresivní, mysthisující, mysteriální, labilní, fakultativní, lokální, ludická, smyslovější a emotivnější, schopná proměny, nárůstu a revize. Je jakýmsi přístupem \"kulury\" k svátostným dějům, jejich reflexí, a nikoliv liturgickým ale kulturním výrazem nábožensky motivovaným. Je to prostor lidové pobožnostio.. V katolickém církvi se náboženský život věřících neomezoval výlučně na formy a obřady přísně liturgiké. Vznikaly vedle nic mnoho cvičení a zbožných praktik, které jsou v liturgických dokumentech vymezeny jako \"Pia exertitia\". A v tomto uvolněném a v koexistenci s liturgií žijící praxí se rodí divadelní či polodivadelní tvary.
Už sám prostor ve kterém se liturgie realizuje je v mnoha elementech podobný divadlu syntetickému dílu, které se nejvíce podobá lidskému a vůbec kosmického světu.
Takovým typickým příkladem geneze divadla v uvolněném nesvátostrném prostoru jervůbecv geneze západního liturgického. Text, který se proměnil v divadelní tvar, nemohl se realizovat do této podoby, když byl tropem intriotu, ale teprve, když byl přenesen mimo svátostmnou, kanonickou liturgii.
Tedy všechny ty vigilie a slavnosti obklopující Mši, stacionární pobožnosti, to všechno je úrodnou půdou ke genzo divadla.

-------------------------------------------

Náboženství, katolicismus, baroko

Petr Kolář,
český katolicismus je zakořeněn v baroku
Studie 102,557
WWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW
Zeyer
\"Tam nám vypravovali všechny ty místní staré a barokní legendy...\"
J. Voborníkovi, dopis z Vodňan 20.6.1897
in: Listy třem přátelům. str. 78.
WWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW
J.L.Hromádka, Křesťanská revue 1936, stanovisko k Španělsku:
po Bílé Hoře zvítězilo v Čechách katolictví španělským duchem přetavené...nezmocnilo se jen povrchu, nýbrž skutečné duše českého lidu. Vysoké ocenění španělského katolického baroku. dle Dr.A.F., Od Pražského jezulátka 2, č. 123.
WWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW
Všechny formy činnosti katolické církve se na přelomu 17. a 18. století staly v jižních Čechách součástí každodenního života venkovské společnosti.
V souvislosti s důrazem na vnitřmní přijetí víry je od 2. poloviny 17. století zjevné sepětí čistě náboženské s kulturní a společenskou stránkou rekatolizace, jejíž formy (poutě, procesí, zbožná bratrstva, pobožnosti, uplatnění hudby a výtvarné umění odpovídají potřebám poddaného obyvatelstva. Církevní požadavek zbožnosti splňovala valná většina orlíkovských poddaných, přesto je ale třeba předpokládat, že pod jejími vnějšími úkony se skrývaly rozmanité a individuální náboženské představy. Protireformace jako významný a dlouhodobý zásah do života pobělohorského venkova umožňuje poznat nejen je, ale i celý komplex myšlení poddaného lidu.

Církev představovala na venkově v 17. a 18. století do značné míry kulturní instituci, poskytující člověku vnitřní jistotu, možnost zamyšlení, ale i prostředkující a duchovní zážitky, umožňující mu cestování (poutě, procesí), setkávání a sociální kontakt.
(Mohu-li dodat: i kulturní nebo umělecký zážitek)
literatuře je nadřazena kultura mluvená.

Povšiml si toho i J. Mikulec, Pia confraternitas, s.301
Pavel Himl \"Ta kniha falešná a nespravedlná jest\" in: Jihočeský sborník historický 62,1963, 124.
MMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMMM

KULTOVÁ PŘEDSTAVENĺ
ve kterých historické a společenské téma jsou vybírána z nejrůznějších pramenů a zkracují se epicky nebo deklamačně v první části hry
v PROTASIS
a v druhé APODASIS na ně navazují velmi svobodně, s detaily narození, učení Krista a pašijemi.
Týká se asi jesuitského divadla. Lewaňski?
WWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW