Texty: Benešov nad Černou, Deutsch Beneschau, němečtí studenti, Josef Gangl

Josef Gangl je rodák z Benešova nad Černou, dříve Německého Benešova. U říčky Černé tam najdeme ve Stifterově údolí památník hornoplánského klasika šumavské německé literatury. I Gangl, který se narodil 25. srpna 1868 hostinskému v městečku, mířícím už spíše k Novohradským horám, se však sám považoval rovněž za spisovatele šumavského. Stvrdil to i svým osudem i tvorbou, v níž dominuje právě šumavská povídka: sama jeho literární prvotina nese ostatně název Geschichten aus dem Böhmerwald (1895). Začínal však jako básník - už v šestnácti letech otiskl časopisecky své první verše. Z domova ho do světa vyhnala bída. Po smrti otcově museli s matkou prodat svůj rodinný hostinec a odstěhovali se roku 1903 do Vídně. Gangl se tam zprvu živil jako výpomocný herec, pak už byl živ jen z autorských honorářů. Osud své rodiny i svůj vlastní vylíčil v románě Der letzte Baum, který vyšel v Praze roku 1908. Časná smrt 6. září 1916 ve Vídni jako by věštila i budoucí osudy celého jeho národního kmene, kterému po zániku monarchie byl souzen domov už jen téměř stejně krátce jako kdysi Ganglovi rodná končina.

Vzpomínky na Josefa Gangla

Nejprve jeden z někdejších spolurodáků:
Původně byl Ganglův hostinec v Německém Benešově (dnes Benešov nad Černou - pozn. překl.) z nejpřednějších v městečku, rok od roku však to s ním spělo k horšímu, poněvadž Pepi, na něhož po smrti otcově živnost přešla, žil víc svému psaní a reálným potřebám rodného domu věnoval příliš malou pozornost.
Místní obyvatelé se tu stavěli tak jednou dvakrát do týdne, zato v létě to u Ganglů ožilo toulavou chasou. Studenti, malíři a různí jiní ptáci nebeští se tu potkávali a vraceli jsme se sem na prázdninové měsíce i my ze vzdálených mnohdy městských studií, která Pepi právě pro to své hostinské dědictví musil kdysi a natrvalo přerušit. Přes věkový rozdíl zející už mezi námi a ním jsme bývali s Ganglem vždy velcí kamarádi.
Tak jsme se jednou o prázdninách rozhodli, že budeme hrát divadlo. Probírali jsme kusy, které by přicházely pro ten případ v úvahu, ale nemohli jsme se za Pepiho předsednictví na žádném z nich shodnout. Jednou vadil kus sám, jinde nevyhovovalo jeho obsazení. Když už jsme byli docela bezradní, vytasil se někdo z nás s nápadem, že by snad bylo vůbec nejlepší sehrát něco od Pepiho samotného. On že by nakonec dokázal něco pro nás i nového napsat. Zpočátku se ovšem notně ježil, že by nám měl tak lehce zaprodat svou múzu, ale jak se neodvratně blížil s koncem prázdnin i dohodnutý termín představení, týden předtím podlehl posléze našemu bouřlivému naléhání a pustil se rovnou do spisovatelské práce. Hostinské místnosti se jemu i nám zdály pro tu věc náhle příliš těsné a tak jsme se vydali vespolek do luk za městečkem a tam na hrázi rybníka Bejčáku (v originále Stierteich - pozn. překl.) napsal před našima očima za jediné odpoledne celou hru o několika jednáních. Pro každého z nás v ní byla role šitá tak říkajíc "přímo na tělo". Večer jsme táhli s hotovým rukopisem domů, rozepisovali jednotlivé úlohy, hotovili a zkoušeli kostýmy a už následující neděli se hrála Pepiho prvá a pokud vím i poslední divadelní hra s názvem "Boj o boudu" na jevišti, které jsme k tomu účelu sami zbudovali v prázdné prostorné kolně benešovského Dvorského mlýna.
Obsahem hry byl spor dvou buršáckých studentských spolků o hospodský lokál s humornými bitkami, řadou studentských písní a milostným příběhem k tomu, vedoucím ovšem celý děj až k dobrému konci v posledním jednání. Představení se setkalo s jednoznačným úspěchem. Dali jsme se všichni společně fotografovat - ten obrázek ostatně ještě mám na památku. Jen na autora hry jsme tenkrát v našem mladistvém sobectví jaksi pozapomněli. Nebo snad on sám nechtěl být na tom snímku spolu s námi? Už to asi nikdy nezjistím. Rukopis našeho divadelního kusu se ztratil nenávratně v proudu času a Ganglovo jediná hra nebude tak nikdy ani vystavena soudu potomků.

(c) Jihočeská vědecká knihovna 2001-2014
Ex: http://kohoutikriz.org/
Kohoutí kříž, autor překladů a českých textů Jan Mareš, elektronická verze Ivo Kareš, podléhá licenci
Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko