Texty: Přívlaka, Hájek Tomáš, Divadlo na Přívlace (1825-1952)

Ex: Dvě století ponikelských Thaliiných chrámů, 2007

Divadlo na Přívlace (1825 – 1952)
O počátcích ponikelského ochotničení se nám dochovaly jen poměrně kusé zprávy. Víme, že první doložená projekce se uskutečnila roku 1825 na Přívlace a dalších šest doložených her je z roku 1833. Jednalo se o hry velikonoční, biblické i světské. Další dochované zprávy pocházejí z let 1842 a 1850. Zvlášť zajímavá je pro nás informace, že divadlo bylo hráno v přírodě, nebo „ve stodole ve vikýři pro skládání sena“. Právě originální umístění jeviště do vikýře si podrobněji popíšeme:

Je třeba si uvědomit, že přívlačtí herci byli při úvahách nad podobou svého divadla zcela odkázáni na stavby již existující. Pomýšlet na výstavbu zvláštní budovy pro divadelní produkce mohl na počátku 19. století na Přívlace asi jen snílek bez špetky soudnosti. Nebyl – li tedy k dispozici vhodný krytý sál (stávající přívlacké budovy svojí stísněností zřejmě nevyhovovaly), bylo nutno nalézt jiné příhodné místo. Oproti běžné praxi umístit hlediště i jeviště do venkovních prostor se jeví přívlacká kombinace stodoly a přilehlé stráně jako velmi elegantní nápad. Stodola totiž mohla poskytnout hercům potřebné kryté zázemí – šatny i sklad rekvizit a garderoby. Svažitá stráň nad stodolou pak dobře plnila svoji funkci hlediště a díky svému sklonu zajistila jistě dobrou viditelnost scény. Jistým vykoupením výše zmíněných výhod byl ovšem omezený jevištní prostor. Pokud bychom uvažovali o přítomnosti lávky, pomocí které bylo do patra stodoly naváženo seno, dostali bychom velmi neobvyklý tvar jeviště. Lávka by vytvořila jakési molo – několik metrů hlubokou forbínu vybíhající před portály představované zárubněmi dveří vikýře. Vzniká nám tedy hrací prostor, který by svojí nedostačující šířkou (max. 1,5 metru) umožnil postavit vedle sebe nanejvýš dva herce. Jakékoliv řešení mizanscény by bylo pro tento prostor kromobyčejně obtížným úkolem. Režisér by se v takovém případě musel nejspíše spoléhat zejména na deklamační styl představení. Proto se nabízí myšlenka, že krom samotného vikýře a případně lávky mohlo být představení rozehráváno v celém nejbližším okolí stodoly. Tím by bylo možné dosáhnou zajímavých prostorových uspořádání scény s jejím horizontálním i vertikálním členěním. Debaty o vlastním hereckém stylu jsou však jen spekulací vycházející nepřímo z poznatků o produkcích okolních divadelních spolků. Bylo-li ku příkladu ve Vrchlabí jevištěm celé město, omezili se na Přívlace jen na vikýř poskytující hrací prostor pouze dvěma postavám?

Přívlacký divadelní spolek existoval až do roku 1952 (od 1895 pod hlavičkou místního Sokola). Venkovní představení se časem přestěhovali do sálu Hostince U Enklerů. O jeho parametrech si ale budeme povídat až v souvislosti s pozdějšími událostmi.