Texty: RODRIGUEZOVÁ, Veronika: Divadelní přehlídka Stříbro. Deník dětské scény 2007, č. 0.

DIVADELNÍ PŘEHLÍDKA STŘÍBRO 13. – 15. 4.
Stojíte-li ve Stříbře na autobusovém nádraží, leží pod vámi malebné jádro starobylého městečka s kostelem. Okolo však nejsou paneláky, jak jste na to zvyklí, ale les. Máte tedy jedinečnou možnost vidět městečko, jako ho viděli lidé odpradávna. Kousek od nádraží je budova kina, kde se přehlídka konala.

Organizátoři – Eva Ichová a Roman Černík z centra pro kulturní a sociální projekty Johan, spolu se studenty Západočeské univerzity a členy souborů přehlídku zahájili pouličním průvodem. Program byl doplněn i tvůrčími dílnami pro členy souborů, zaměřené na rytmus, pohyb a tajemné legendy města Stříbra.

V lektorském sboru se sešli Jirka Pokorný, Jana Procházková a Veronika Rodriguezová.

Přehlídky se letos zúčastnilo šest souborů, tři inscenace lektoři doporučili do
širšího výběru.

Páteční odpolední blok představení zahájil soubor HOP HOP ze ZUŠ Ostrov nad Ohří inscenací nazvanou Myšmaš pohádek. Skupina dětí kolem deseti let, vedená Jonášem a Irenou Konývkovými pracovala s pěti pohádkami Olgy Hejné - Sněhulák, Vodník, Jak si bratři brouci koupili bordó klobouky, Klobouček a Kluci buci kaktusáci. Každá pohádka byla do jisté míry izolovanou studií malé skupinky dětí, dohromady spojených písní a strachem z myší. Děti si pod vedením svých vedoucích zkoušely na malém prostoru pohádek divadelní práci s předměty. Inscenace sice působila poněkud nesourodě, především kvůli nesourodé práci s předměty a jednoduchými loutkami. Ale tam, kde se děti mohly opřít o své výjimečné dovednosti hlasové, mluvní a pohybové, působilo představenísvěže a vyzrále. Lektorský sbor proto navrhl inscenaci do širšího výběru.

Druhým kusem přehlídky byl autorský pokus jiné, starší skupiny ze ZUŠ v Ostrově, která se jmenuje Na poslední chvíli, vedené Lucií Veličkovou, nazvané O nás. Dvoje hliníkové štafl e, polepené plakáty a odloženými svršky, skupina puberťáků, vybavených polštářky, to vše evokovalo obvyklý nepořádek v pokojíčku náctiletých. Herci nás však poněkud nečekaně zavedli do zvláštní země, kde je vše velmi zpomalené – k ilustraci pomalého vodopádu, sopky či letících ptáků jim sloužila vlastní těla, polštáře a dva střídající se komentátoři na štafl ích. Pak přišel zvrat: budeme zkoumat tvora, který v této zemi žije, Adolescenta lenochoda. Následovaly žánrové obrázky ze života tohoto tvora – situace doma s rodiči, ve škole, zkrátka běžný den puberťáka. Náznak napětí vznikl, když si rodiče a puberťáci vyměnili role a skutečným osvěžením byla skupinová improvizace, která aktivně zapojila diváky. Poměrně očekávatelný běh děje na konci přerušilo vysvětlení, že vše byl horečnatý sen nemocného adolescenta. I tato inscenace byla doporučena k širšímu výběru.

V sobotu přehlídka pokračovala inscenací Sněhová královna souboru Traple z 1. ZŠ v Plzni. Také zde šlo o autorskou výpověď, hledající paralelu mezi současným tématem drog a příběhem Hanse Christiana Andersena. Mladý hoch a dívka, čtenářka Andersenovy Sněhové královny, se setkávají v parku. Jsou zde i jiní mladí lidé a nakonec přichází dívka, zvaná Sněhová královna, která mladíkovi nabídne drogu v nápoji a odvede si ho. Jeho kamarádka ho hledá a přitom se setkává s různými situacemi, odpovídajícími původní předloze, ale přenesenými do dnešního světa. Dívka nakonec svého kamaráda potká a přinese mu kytaru, kterou on na počátku vyměnil za elektrickou kytaru od královny. Bohužel převedení pohádkového příběhu do světa vzniku drogové závislosti působilo násilně a někdy i šlo vyloženě proti významu – např. elektrická kytara jako svět drog a zla, akustická jako svět dobra... Nedomyšlená práce s předlohou se projevila zejména v závěru, kdy dívka dává chlapci jeho kytaru (akustickou!), zatímco v původním příběhu Gerda přináší Kajovi sama sebe, dává mu svou lásku. Také jevištní ztvárnění některých, především záporných postav působilo povrchně (dívka závislá na drogách má černé oblečení, propíchané spínacími špendlíky). Porota ocenila práci se světly, která pomáhala posunovat děj a jednoduchým způsobem vytvářet prostředí.

Ze stejné dílny vyšlo i představení Líný strakapoud souboru Divadýlko Strašidýlko z 1. ZŠ Plzeň. Skupina prvňáčků a druháků se pokusila vypořádat se známou a často hranou anekdotkou Hany Doskočilové o líném strakapoudovi, kterého chytrá strakapoudice dokáže přivést k práci a péči o mláďata. Výrazným kladem bylo scénografi cké řešení – černé kostýmy dětí, doplněné bílými zástěrkami a náprsenkami a červenými šátky a čepicemi, dokreslené zvuky Orffových nástrojů sice evokovaly spíše datla, ale jinak působily přirozeně a budily i zdání mírné nadsázky. Šťastné také bylo řešení stavby hnízd – roztažení dek na zemi, kde se dvojice dětí usadily. Bylo škoda, že děti, vlivem okolností (některé rodiče přivezli těsně před představením) i malých divadelních zkušeností působily nejistě, což se projevilo v absenci komunikace a jednání na scéně, jednotlivé repliky byly spíše odříkávané než aby sloužily jako výpověď dětí – datlostrakapoudů.

Předposledním kusem přehlídky bylo loutková inscenace souboru ZŠ Dlouhá Ves, Obušku z pytle ven! Jednalo se o ztvárnění klasické pohádky „klasickými“ prostředky. Na scéně bylo loutkové divadlo s oponou, v popředí stála dívka – vypravěčka, předříkávající děj pohádky, který se potom odehrával na scéně. Ostatní herci byli ukryti za závěsem, který celé divadlo rámoval, takže divák mohl spatřit dětské protagonisty až na konci kusu. Lektorský sbor ocenil vstřícnost vedoucích souboru při diskuzi i ochotu a chuť přijímat nové podněty a zkoušet nové postupy.

Poslední vystoupil soubor Hyjta ze ZUŠ Domažlice, vedený Danou Žákovou, který
Přivezl recitační pásmo Japonská pětiverší. Původně se jednalo o doprovodný program k vernisáži, což se projevilo ve vyznění pásma. Pěti dívkám, v kostýmu, účesu a líčení lehce stylizovaným do japonského stylu, sloužily k interpretaci veršů Orffovy nástroje, stínohra a modrá stuha jako zástupná rekvizita. Tyto úsporné prostředky a způsob jejich využití na scéně však nestačily k vytvoření vztahů mezi protagonistkami, nepodpořily možnost různorodého výkladu veršů a gradaci inscenace, která plynula ve stejném pomalém a melancholickém tempu, což ostře korespondovalo s věkem dívek. Pětiverší byla jednotlivými protagonistkami recitována jakoby izolovaně, chyběly zde vztahy, které by napomohly významům nejednoznačných veršů. Přestože porota i tuto inscenaci navrhla k širšímu výběru, doporučila dále pracovat s charaktery dívek ve vztahu k řazení a významům veršů.

Stojíte-li ve Stříbře a díváte-li se na malebné jádro starobylého městečka, je to hezký pohled, zvláště svítí-li slunce, je teplo, všechno se zelená a kvete. A pak jdete do kina, které šikovní technici přeměnili na divadlo a díváte se, přemýšlíte a mluvíte s lidmi. Na jarně divadelní Stříbro v dubnu 2007 nezapomenu a děkuji, že jsem tam mohla se všemi pobýt.
Veronika Rodriguezová