Texty: ZEMANĆÍKOVÁ, Alena: Za 50. ročníkem festivalu poezie Wolkrův Prostějov.

Skromné oslavy velkého významu
Za 50. ročníkem festivalu poezie Wolkrův Prostějov
(Pohled první – na soubory hledící)
Alena Zemančíková
Padesátý Wolkrův Prostějov (19.–22. 6. 2007) oslavili milovníci uměleckého přednesu a divadla poezie skromně, bez řečnění a okázalosti, což bylo milé, i bez pozvání hostů, kteří těch padesát ročníků ovlivnili, což bylo možná škoda. NIPOS-ARTAMA vydal pokračování ročenky Prostě Prostějov, v níž je zdokumentováno vše až do roku 2006. Tedy – vše, co se dá vyčíst z archivní dokumentace. K tomu, aby se řeklo, že v letech normalizace hlavní cenu nesměl z vůle obávaného OV KSČ v Prostějově dostat nikdo, kdo neodpovídal standardnímu typu budovatele socialismu, a tedy že většina těch „zvláštních cen“ a čestných uznání byla vlastně cenami hlavními, protože cenami za nejlepší umělecký výsledek, by bylo třeba výpovědi pamětníků. I ta ovšem našla své místo a čas v programu Wolkrova Prostějova. Miroslav Kovářík poslední festivalové odpoledne přednesl beatnickou prózu Kamila někdejšího prostějovského herce a básníka Miroslava Kubese (tragicky zemřel roku 1975), v níž se atmosféra podivných let normalizace objevila na pozadí touhy po cizí lhostejné ženě. Během padesáti let konání festivalu Wolkrův Prostějov se změnilo snad všechno kromě Kotěrova Národního domu (i když i ten prošel procesem návratu k původnímu). Je důležité si uvědomit, že poezie a její interpretace pozbyly zájmu oficiálních struktur (což je dobře), a neztratily přitom na významu pro čtenáře a publikum (což je tím lepší).
Poezie není tím literárním žánrem, který by v první řadě reagoval na společenskou situaci, letošní WP však ukázal, že možná mimoděk a nepřímo, nicméně prokazatelně se divadla vyslovovala k obecným tématům. Ženský živel i úděl a ženy byly nejvýraznějším motivem festivalu na jevišti i mimo ně.
Studio Divadla Dagmar z Karlových Varů získalo Cenu poroty s nominací na Jiráskův Hronov za inscenaci Kdyby bylo nebe, která je jevištní adaptací autobiografické knihy Fanji Fénélonové Dívčí orchestr. Režisérka Hana Franková a její „dívčí orchestr“ vyprávějí na scéně příběh mimořádně nadané Francouzky Fanji, německé Židovky, a fenomenální houslistky Almy a dalších hudebnic uvězněných v Osvětimi a pak transportovaných do dalších lágrů, aby hrály vězňům i gestapákům a mezitím se snažily přežít a zachovat si lidství i zdravý rozum. Inscenace je impozantní jak přesnou souhrou celého jevištního

32
http://www.bezzaruky.cz/triska/