Texty: GREGAR, Saša: POHÁREK SČDO 2005. Divadelní HROMADA 2005 - jaro.

POHÁREK SČDO
Soutěž monologů, dialogů a individuálních výstupů s loutkou
Hradec Králové, Divadlo Jesličky 15. ledna
Lektorský sbor: Alexandr Gregar, Rudolf Faltejsek, Zdeněk Tesař
Počet výstupů: 21

Pohárek SČDO plný po okraj
O historicky největší (dosud) účast soutěžících na regionálním kole Pohárku SČDO, který pro naši sesterskou organizaci produkuje naše sdružení, Impuls a Divadlo Jesličky, se postarali především pardubičtí Exilové a královéhradecké Jesličky. Jak jinak, produkce těchto divadelních organismů je nevídaně rozsáhlá a pestrá. U pardubických převažují repertoárová čísla vybraná z her uváděných v jejich divadle Exil, u hradeckých pak různé práce frekventantů literárně dramatického oboru ZUŠ Na Střezině, který v Jesličkách, kde se také regionální kolo tradičně konalo, má svůj domicil.
Přesto nejvýraznější počin letošního lednového klání v oboru ženského a mužského monologu, divadla jednoho herce, jevištního dialogu a vystoupení s loutkou, z těchto líhní nevzešel. Největší pozornost plného sálu i lektorů vzbudilo skvělé vystoupení Jarky Holasové z Václavic, jinak učitelky LDO v Jaroměři. Známe ji z prací s dětmi, které dosud nepřešly regionálními Dětskými scénami či loutkářskými přehlídkami, a hle – její divadelní převyprávění pohádky Hrnečku vař! nám přineslo nesmírně potěšení: z Jarčina hereckého výkonu, z výtečných scénografických nápadů, skvělého loutkoherectví v žánru maňáskové „rakvičkárny“ a konečně i z dramaturgické jistoty srozumitelného jasného příběhu, s řadou nečekaných bonmotů a přesně mířených point s humorným nadhledem chytrého a mnohovrstevnatého herectví. Prostě – bavili jsme se náramně.
Propozice Pohárku říkají, že vystupování s loutkou nesmí přesáhnout 10 minut a protože Jarka Holasová hraje se svými loutkami trochu déle, museli jsme ji nechat vyhrát v kategorii Divadla jednoho herce a coby ne! Jarka je na jevišti vidět, a celá. Tak to snad na „národním Pohárku“ vezmou. Pro jistotu jsme však Hrneček doporučili i k účasti na loutkářských přehlídkách, této inscenaci by určitě slušela i Loutkářská Chrudim.
Ženský monolog byl hojně zastoupen pardubickými Vaginami od Eve Ensler, žánrově přesně naplňujícími soutěžní kriteria. Leč, podobně jako v minulosti, by soutěžní „monologické“ exhibici slušelo i režijní osamostatnění z původních celovečerních zařazení, režiséři by měli najít interpretkám pevnější jevištní zakotvení, aby nutné vztahy (např. k psycholožce), které se nezbytně musejí v případě monologu hrát, nemusely nešikovně předstírat nebo je naopak hrát jen v rovině verbální. Nejvíc však zaujala, jako konečně vždycky svým osobitým prožitým herectvím - Olinka Vetešníkové - v monologu Staré ženy. Proto bychom ji také rádi viděli na národním Pohárku. A kdyby to šlo, tak ještě Magdu Vokurkovou z hradeckých Jesliček, která se svou pedagožkou Jolanou Brannyovou si připravila monolog Ofélie z Hamleta, profláknutý kousek, avšak nastudovaný barvitě, dramaticky, zajímavě a pravdivě. Monolog Ofelie měl – literárně řečeno – začátek, stať a závěr, prostě byl jakousi divadelní miniinscenací, která tomuto žánru sluší.
S mužskými monology to bylo špatné, byl v podstatě jeden, ale spíše šlo o číslo vhodné na recitační přehlídku. K této disciplině směřoval i David Polách z Pardubic (konečně něco jiného než Vagíny, oživení v sále!), ale tento monolog měl rozměr divadla jednoho herce, protože souboj Davida s imaginární postavou trval déle než proponovaných deset minut. Vystoupení, jakkoliv sympatické, by potřebovalo režiséra, jenž by Davidovi zastoupil druhé oko, nutné pro orientaci diváka v činnostech herce vytvářejících situace…
V divadle jednoho herce, kromě Jarky Holasové, vystoupila i Lenka Kaplanová z Ústí nad Orlicí, herečka velmi příjemná a oku publika přitažlivá, ale nic naplat, s inscenací zatím dramaturgicky, herecky, výtvarně i dramaturgicky poněkud zmatenou. A pak mladičká Darina Prudičová z Vysokého Mýty, s hříčkou O bílé košilce. Půvabně animovala trička a kalhotky na prádelní šňůře, aby děti poučila, že se nikdo nesmí vytahovat a že pýcha předchází pád, nadějný výkon…
Dialogické vystupování je letitý problém. Herecká dua většinou vytáhnou výřez z nastudované hry (Exil!) a předloží ho bezelstně publiku. To často tápe, kde je začátek a konec, a co tím chtěl básník říci. Víc než ucelený dojem z výstupu pak zaujme herecká potence.
Toto klání bylo vlastně memoriálem Lucie Haškové, výborné herečky. Ve třech „klipech“ měla tři různé spoluhráče, které většinou přehrála. A tak výsledek byl trochu matnější než dílko jejích kolegů z Exilu, Věry Pojmanové a Petra Kouby, kteří za výstup ze hry Kdo se bojí Virginie Wolfové byli nominování na národní Pohárek. Jitka Kubínová a Kateřina Šmehlíková z Jesliček předvedly velmi pěkné herecké výkony, výstup z Bláhové Pastičky však trochu „přepálily“ dramaturgickou schválností interpretovat mužský part ženským elementem. Což v malé ploše výstupu zmátlo publikum neochotné považovat tento přístup za smysluplný, ale své příznivce měly – naplnily tak alespoň jakýsi mimodivadelní význam… O dalších „dialozích“ se raději zmiňovat nebudeme. Ne, že by za zmínku nestály, ale zasluhovaly by kritický rozbor, který přesahuje možnosti tohoto článku.
Ještě k loutkovým výstupům – v čisté podobě (v duchu propozic) byl pouze jeden. S Jiřím Polehňou nastudovala Kristýna Matějová z Jesliček „komiksovým“ způsobem Pověst o Libuši. Minimalistické marionetové divadélko s pidi Libuší, pidi Přemyslem a pidi Bivojem hraje Kristýna už delší dobu. Ale zřejmě moc nezkoušela, a tak jí občas (doslova i přeneseně) divadélko padalo z rukou a řada vtipných, výtvarně zdařilých a dramaturgicky zajímavých prvků se ztratila v nepřesnostech a neobratnosti. V tuto chvíli škoda,. ale představení bez ohledu na indispozice má zaděláno na kvalitu s šanci zaujmout i na národním Pohárku, což je pro Kristýnu i jejího pedagoga výzva!
A ještě pro pořádek: Pardubický Exil předvedl osm a hradecké Jesličky sedm vystoupení, dvě byla z Vysokého Mýta, po jedné z Václavic na Náchodsku, z Ústí nad Orlicí a z České Třebové. Odtud samozřejmě nemohl nepřijet, jako už po řadu let, Jiří Vencl. A s novou kreací potácející se na pomezí estrádního skeče a televizního reklamního klipu. Jirka tentokrát propagoval ve slušivém sportovním dresu nastávající Sokolský slet, nevím už kolikátý, protože posledních sto let to nesleduju…
Ale ani při jeho vystoupení nepřetekl pohár trpělivosti publika či poroty (Zdeněk Tesař z Divadla Drak, Rudolf Faltejsek a Alexandr Gregar, hradečtí potažmo třebechovičtí harcovníci). Všichni se dobře bavili, zvláště ti, co Jirku Vencla zažili poprvé - a hned by ho hnali na národní přehlídku, jenže lektoři řekli dost!: Jiří Hraše si další újmu na zdraví nezaslouží a Jirka konečně loni ve Velké Bystřici cenu za velmi neuvěřitelně osobitý projev dostal…
-sg-