Texty: GREGAR, Saša: Čeho je moc a čeho je málo

Čeho je moc a čeho je málo
(na okraj letošního Open Air při X. ročníku Divadla evropských regionů)

"A z čeho je hlad, a komu se dá věřit, a čemu se říká strom, a koho bolí, a co se zadírá, a po kom se stýská, a po čem nic není, a s kým se dá mlčet... A s čím si hrát?" - To jsou poslední repliky Poutníka v Labyrintu, který měl v provedení Divadla Jesličky a Smíšeného pěveckého sboru Jitro z Hradce Králové premiéru na X. ročníku Divadla evropských regionů a jeho pátém ročníku Open Air programu.
S tímto předznamenáním si dovolím jakési zamyšlení nad touto neuvěřitelnou událostí - a omlouvám se za to, že to tvrdím s nadšením a údivem, neboť jsem sám její organizační součástí. Hodnocení by víc než mě slušelo objektivním soudcům. Kritiky, a určitě kritické, jsou a budou. Jeden z prvních polemických ohlasů pozvedl Josef Krofta v posledním čísle Hadriána, festivalovém deníku. Vyjádřil mj. dvě pochybující poznámky. Tou první je, že se mu současný Open Air program jeví jako druhý další festival (že je tedy všeho jakoby moc), druhou poznámkou mířil k hlavnímu programu, v němž podle něho vystupují jen takové zahraniční ansámbly, které samy mají na letenky, že je proto málo kvality. A má-li být festival respektovanější, měli bychom mít na zaplacení letenek renomovanějším souborům. Rozhovor s prof. Kroftou vyšel až v posledním čísle Hadriána a festival skončil. Nezbývá než využít Hromady a nad oněmi výhradami se zamyslet.
Nejprve však trochu čísel, které jsem už uveřejnil Hadriánu pod názvem "Deset dnů, které otřásly Hradcem". Chceme-li posoudit vývoj festivalu, musíme si připomenout jeho minulost. V prvním ročníku byl např. příjem za vstupenky kolem 100 tisíc, loni už přes tři čtvrtě milionu. První festival stál kolem 2 milionů, loňský více než čtyři. Open Air začínal v roce 2000 s 37 představeními (s rozpočtem 150 tisíc), letos jich bylo 82 (rozpočet cca 250 tisíc). A srovnání s loňskem vůbec stojí za pozornost - v roce 2003 hostil festival 87 souborů (včetně OAP) z 11 zemí světa, které uvedly 132 představení, a v nichž vystoupilo 1049 účinkujících před 49 tisíci diváky. A letos? Už na první pohled se festival rozšířil, nabral na objemu. Loňskou novinku, stan Divadla Continuo, naklonovaly další dva a dokonce i anglická bouda na Velkém náměstí (v ní se hrálo 48 desetiminutových představení pro 48 x 10 diváků). Divadlem ožilo široké zázemí Draku, kam proudily davy na Teatro Tatro, na Marčíka a samozřejmě na spoustu krásných divadel ve slavném skříňovém sále. Pražská Vosto5ka slavila divadelní hody na Kavčím plácku, dalším pěkně divadelně chyceném místě starého města. Výstav byla celá kupa, v obou divadlech, na Radnici a v Rokytce stovky pimprlat. Denně koncerty před divadlem, v OAP také čtyři. Křtila se kniha o Morávkovi, hrála se až do kuropění jeho Nuda v Brně a Klicperák (s Morávkem) vyrazil i do Městské hudební síně s Prodankou. Ale dosti Morávka, jak se dnes v určitých kruzích nosí…
Statistická čísla nejsou nijak nafouknutá, i když jsme návštěvníky na volných prostranstvích museli odhadnout. Na desátém ročníku se sehrálo celkem 234 představení (nejsme troškaři, a proto jsme započítali i těch 48 kousků z boudy anglického Head Quarters). Vystoupilo celkem 136 divadelních souborů ze šestnácti zemí Evropy a taky Japonci, ti jsou dnes všude. Poprvé byli cizinci i na Open Air, celkem ze 7 zemí - na poslední chvíli jsme do OAP pozvali vynikajícího japonského tanečníka butó a performera Ken Maie, který se v Hradci Králové zastavil při cestě na pražský festival PROSTOR NoD. Největší zastoupení mělo letos Finsko a Slovensko. Na nejrůznějších jevištích a podiích tak vytvářelo postavy a děje 1 077 umělců a jezevčík Aja. Desítky a desítky spolutvůrců a techniků nejsou započítány.
A konečně pan publikum! Loňský rekord padl. Celkem se letošnímu divadelnímu, muzikantskému, performačnímu a výtvarnému obžerství oddalo 56 226 diváků. Produkce v referátu Klicperova divadla uvedla 128 představení v podání 51 souboru s 438 účinkujícími před 38 876 diváky, těmi, co za vstupenky zaplatili a těmi co byli na ostatních akcích a koncertech na večerní Letní scéně. Divadlo Drak se postaralo o 24 představení od 19 souborů a 200 účinkujících tu hrálo pro 4 800 diváků. A Open Air přilákal 12 550 diváků na 82 produkcí 66 souborů nejrůznějších chutí, jež předvedlo 439 umělců z řad profesionálů, amatérů, divadelních i jiných univerzitních studentů z domova i z ciziny - ze Slovenska, Slovinska, Maďarska, Švýcarska, Holandska, Německa a Japonska.
Počty jsou to ohromující - vždyť např. letošní Avignon má na programu za celý měsíc jen 106 oficiálních inscenací (hrají tam ovšem každý kus mnohokrát, u nás převážně pouze jednou. Avignonský Off program na internetu není, navíc je skutečně druhou dramaturgii. Pouliční divadlo se tam prezentuje jako permanentní, denně mnohokrát opakované produkce, soustředěná na Papežském náměstí a na hlavní třídě)...
Kvantitativní rozměr hradeckého festivalu - i bez statistiky - byl vidět v plničkých sálech i na všech otevřených scénách. A divákům vůbec nevadilo, že je festival tak bohatý (na zážitky), ani že se nedá vše stihnout, že je třeba si vybírat. Vždyť třeba Lasicova Cyrana chtělo vidět snad třikrát tolik diváků, než se jich do Klicperáku vejde a kolem vstupenek na zahajovací a závěrečný hlavní program vznikaly i vády.
Před divadly se i zpívalo a pilo, mimochodem, to k otevřeným festivalům patří, ať je to Avignon nebo Hradec, hospody si už i tady užívají své, pivo a víno patří k radosti. A pokud se najde opilec, tak je stejný na fotbale, na rokáči nebo na folklóru. A buďme rádi, že divadelní festival jako hradecký není jen pro snoby a pro kritiky, že je taky pro srandu jakou dělá Marčík a Štěpka a Polívka a Vosto5ka a Puchmajeři a že oživuje tak pěkně město. Pravda ještě jsem neviděl ožralého při Hradeckých hudebních dnech nebo při Open Air opeře a podobných vznešenějších akcích, ale možná jsem se špatně díval.
Prof. Krofta se vyjádřil, jako by toho už bylo moc, že dřív např. bylo pěkné vyjít z Klicperáku a oblažit se navíc něčím z "Openu" - jako dezertem, zákuskem. Jenže život festivalu nelze dávkovat - zájem vystupovat v Open Air programu je dnes tak masivní, že bylo třeba řadě souborů, i některým profesionálním, poděkovat za ochotu přijet, ale bohužel se už nevešly. A znovu je třeba připomenout, že soubory nedostávají, jak známo, žádný honorář, jen něco peněz na režii, na cestu, zdarma je ubytujeme - a jako bonus se mohou postavit nebo posadit na volná místa v sálech oficiálního programu (na kouzelné last minute kartičky). A možná, že tu a tam se na ně přijde podívat některý z kritiků...
Celý Open Air nestojí víc než těch cca 250 tisíc, které v duchu hesla "chléb a hry" platí hradecká radnice a trochu krajský úřad. Propagace je na účet několika přátelských firem, Garamonu, euroAWK, dále nezištně spolupracují hradecká media, televize, rozhlas, noviny - na programové informace má totiž OAP jen čtrnáct dnů! Další instituce pomáhají (většina na svůj účet) technicky. A pod hlavičkou Impulsu a Volného sdružení východočeských divadelníků to dává vše dohromady osm 8 lidí. Dva z nich, autor článku a jeho žena, do konce dubna rozhazují sítě (přihlášky) a od května do začátku června komunikují se soubory, štrikují programovou skladbu, píší programový bulletin, chystají plakáty a zařizují ostatní, včetně záborů veřejného prostranství, jednání s Technickými službami, se správci hracích prostor, s ubytovateli, s policií... Zbytek týmu nastupuje až při zahájení festivalu. Letošní "dirigování" souborů měla na starosti výtečně sehraná dámská trojka, Jana Portyková, Martina Erbsová a Dominika Špalková, která má navíc na svědomí i pár zajímavých dramaturgických námětů, včetně účasti Ken Maie. Technické zajištění všech 82 představení stihli Láďa Vintr a Petr Hegenbart, kteří "za pusu" už léta nasazují svou vlastní osvětlovací a elektroakustickou techniku a taky letos obětavě vyhověli i většině (splnitelných) požadavků vyslovovaných často "last minute". A konečně jsme si mohli dovolit i vlastního fotografa - Michal Drtina fotil pro www, pro archiv i pro Hadriána. Tahleta osmička dobrovolníků si vystačila na celý "Oupen" sama a navíc si vyzkoušela hranice OAP (především využití maximální frekvence hracích časů v souvislosti s prostorovými a technickými možnostmi). - Samozřejmě, že až bude v pořádku Velké náměstí, popř. i Malé náměstí a v budoucnu i projektované nové náměstíčko v Pivovaru, může mít OAP ještě více podob a poloh, ovšem to už je futuristická úvaha - i když nikoliv nereálná.
Je však třeba velmi silně vyjádřit, že ani dnes ani do budoucna nejde a nepůjde, a ani nemůže jít o institucionalizaci dalšího festivalu, ale o nedílnou součást jednoho jediného mezinárodního festivalu - Divadlo evropských regionů. A tento festival je výrazně odlišný od plzeňského Divadla nebo Festivalu divadel německého jazyka v Praze, festivalů nepoměrně dražších. Ale i od Skupovy Plzně nebo Mateřinky, které jsou festivaly bilančními – hradecký není a nechce být přísně výběrový, není (pouze) pro srovnávací kritiku, je především pro diváky, chce být divadelním svátkem (i pro vystupující umělce). Pověstný Avignon si svou dnešní podobu prosadil až po létech, které uplynuly od obdivuhodných sofistikovaných začátků Jeana Vilara. A jeho Off festival vznikl na protest k tradičnímu pojetí Vilarovskému. A to nám ani trochu nehrozí. Protože především diváci chápou, že se v Hradci koná lidová divadelní slavnost. V OAP např. bylo letos stejně produkcí jako v hlavním programu, obě složky se však nemusely přetahovat o diváky. Na scénách za vstupné bylo narváno stejně jako na těch pod širým nebem, přístupných zdarma. Ještě v poslední den festivalu, když před Klicperákem došlo k závěrečnému veselí, hrálo se v Městské hudební síni a na Radnici pro desítky věrných diváků a přitom to byly experimentální produkce Divadla Kámen a Abiotického divadla Josefa Rosena. Hradec Králové má diváckou kapacitu na velký festival tohoto typu, má prostředí, má klientelu, má management. A zajímá masivně občany města. A stále víc a víc přijíždějí mladí "kulturní turisté", baťůžkáři, jako v Avignonu, jako v Karlových Varech. Možná brzo pro jejich ubytování budeme zakrátko muset zřizovat stanové městečko...
Proč diváci chodí, proč zdaleka přijíždějí, proč je historické centrum plné mládeže? Festival totiž nabízí mimořádné zážitky - nejen z divadla, ale z komplexní atmosféry, která na deset dní v tomto prostoru zavládne - a pohltí zcela ty, co chtějí vidět pestrou nabídku hlavního programu a rádi si zaplatí vstupenku (dokonce na ní vystojí fronty). I ty, kteří využijí OAP i proto, že se tady vstupné nevybírá. V desítkách restauračních zahrádek a občerstvovacích stanic, v čajovnách i v doupatech Knihomola, jazz klubu Satchmo, v Cuba libre i v baru Divadla Drak se pak sejdou všichni.
Na rozdíl od Avignonu, který v době festivalu raději místí občané opouštějí, se v Hradci Králové podařilo zvednout město natolik, že kromě hlukových odmítačů z epicentra, právě místní zaplňují často nudou prosycené historické město. A už dostavují i tzv. synergické ekonomické efekty - umí někdo spočítat, kolik se městu (a státu) vrátí ze živnostenských daní od firem poskytujících služby, od hospod i jiných obchodů, kde utrácejí návštěvníci festivalu?
Na letošní ročník zůstanou jistě krásné vzpomínky. Třeba na stovky dětí s maminami, které každý den obložily Letní scénu Klicperova divadla, protože se hrály pohádky - např. vynikající Malé divadélko z Prahy, Neslyším z Brna, Čmukaři. V paměti zůstane pětidenní maratón pražské Vosto5ky, která do vlastního stanu přilákala především generační vrstevníky a hrála často Vosto5 své Sniežky, Hrusice a kabarety až do rána. Krásná byla představení hereckých škol (seriál režiséra Nebeského), popradských divadelníků s vynikající Švantnerovou Malkou, Cyrano herců ostravského Národního divadla moravskoslezského, pobavila smečka kritiků kolem Puchmajerovců, v Hradci měl premiéru brněnský ÚstaF a opět bylo skvělé a kamarádské Divadlo Líšeň, diváci žasli nad neuvěřitelnými kousky slovinského loutkáře Matija Solce, prvotřídní a kulturně neobvyklý zážitek dodal japonský tanečník Ken Mai, bravurní představení předvedly holandské herečky s vynikajícím Bergtaalem Harolda Pintera v nastudování iráckého režiséra. A to jsme nevyčerpali všechny kýžené kvalitativní přínosy letošního OAP.
Hlavní divadelní program bude jistě rozebírat divadelní kritika a možná, že dá zapravdu prof. Kroftovi, který by rád v Hradci Králové viděl zvučnější evropské soubory se špičkovými inscenacemi - pokud by ovšem bylo na zaplacení letenek. Na takto požadovanou kvalitu by však bylo třeba mnohonásobně vyšší rozpočet (ani "Oupen" by si nezoufal, kdyby měl víc peněz). Ovšem pokud dnes město a kraj může na celý festival (včetně OAP) přispět jednou čtvrtinou rozpočtu a další čtvrtinou generální sponzor, když jednu třetinu přidá stát a zbytek musejí doplatit drobní sponzoři a diváci, nevidím pro takový kvalitativní posun větší naději (Plzeňský, méně rozměrný festival, má rozpočet – v důsledku účasti několika evropských špiček - čtyřnásobný). Hradecký festival dospěl k nijak samozřejmé, ale určitě nijak nekvalitní kvantitě. V tom je jeho dnešní síla. Snižování této kvantity kvality - při dosavadním diváckém zájmu a chuti publika spoluprožívat divadelní svátek, být při tom a užít si (nejen divadla) - by byla cesta zpět.
Divadlo evropských regionů má před sebou další vývoj. Srovnáván stále s Avignonem (kde již 58. ročníků!), má za sebou teprve dětské krůčky. Držme si palce, aby to všem, a zvlášť pořadatelům vydrželo, aby neztratili dech.
Čeho je tedy moc a čeho je málo? Málo je peněz, samozřejmě. Ani sport nemá kolik potřebuje a přesto plat herce, např. Pavly Tomicové, je ve srovnání s platem královéhradeckého fotbalisty z druhé ligy směšnou almužnou. Kultura vždycky stojí právě tolik, kolik do ní vložíme nebo kolik za ní zaplatíme. Ale vytváří moc a víc jiných hodnot a užitku, včetně radosti a krásných zážitků. A naštěstí provokuje dosud i dostatek nadšení, s jakým je tento festival připravován a věřme, že i přijímán.

Alexandr Gregar


Divadlo Commedia Poprad o hradeckém festivalu

Vladimír Benko
"Byly to překrásné dny, vynikající atmosféra. Na festival jsme se pár let chystali, ale všechno předčilo naše očekávání. Je to skvělé, když na každém kroku se hraje divadlo. Setkali jsme se s fantastickou ochotou a podporou organizátorů. Mluvil jsem s řadou kolegů, i ze Slovenska, kteří tu raky byli a všichni si to moc chválili. Hrát na nádvoří Radnice v noci, to je zážitek, má to divadelní sílu, navíc je tu vynikající akustika. Musím složit poklonu publiku, které sledovalo naši Malku a vytvořilo vynikající symbiózu s herci i hrou, a taky nás odměnili fantastickým potleskem. Za rok nashledanou!

Dušan Kubaň
"Musím složit hold městu, ať starému a jeho krásnému náměstí, tak modernímu za řekou a rád bych pochválil všechna pohostinství, která nás s otevřenou náručí přijala, napojila a nakrmila. Děkuji. Jo a strašně nahlas svítilo slunko."

Michal Novák
"Jsem zničený a plný dojmů. Doufám, že tu nejsme naposledy, že se do Hradce Králové brzo vrátíme.Takový obrovský festival je jedna velká paráda.

Vladimír Valko
"Jen nám je líto, že jsme při svém pobytu nemohli vidět ostatní představení festivalu. Napřesrok přijedeme, ale abychom nejen hráli, ale také více viděli."