Texty: Městečko Trnávka, 2004 - Ani Anička, ale Alenka;

Ani Anička, ale Alenka (tentokrát Harmonika Městečko Trnávka) č. 7
Poeticky jemnou by se dala označit inscenace Ani Anička, ale Alenka souboru Harmonika ze Svitav. Herci v pomalém temporytmu předestírají před diváky pestrý a barevný obraz seskládaný z útržků díla Lewise Carrola, osobních zážitků a vzpomínek z dětství interpretů. Od začátku nastolený rytmus vytváří pro diváka prostor pro vlastní myšlenky, vzpomínky a asociace. Tempo inscenace i manipulace se světlem umožňuje vnímat každý jemný pohyb, gesto, mimiku, detail na jevišti. Světlo a tma jsou zde velmi výraznými divadelními prostředky, které společně s ledabyle rozloženými předměty na jevišti vytváří zvláštně snovou atmosféru. Jakoby to všechno byly pouze jakési záblesky mysli, oživované vzpomínky, útržky snů,.... Herci si v průběhu představení předávají slamáček symbolizující malou Alenku, každý z nich se tak na chvíli stává Alenkou, tak jako jí byl v dětství, a měl svůj fantazijní svět, každý z nás. Inscenace zcela důsledně nesleduje jednu dějovou linii, ale zcela zřetelně z ní vystupuje motiv outsiderství, kdy na konci vše vyvrcholí vyrovnáním a nalezením sama sebe a Alenka vnitřně vyhrává svůj vlastní boj.
Douška na závěr: představení mi připomnělo výtvarné představení Petra Nikla Obnošené sny.
Hana Galetková