Texty: KOUBA, Petr: Pohárek SČDO 2004

Pohárek SČDO 2004
Na úvod musím konstatovat, že ročník s číslem 32. Pohárku SČDO ve Velké Bystřici byl úplně stejný jako ten předcházející, a na vlas podobný tomu, který jsem tam viděl i v roce 2002.
Nic se nezměnilo na tom, že v sále není možné se ani pohnout, protože jakýkoliv, byť sebemenší pohyb, se po uvolněných prknech přenese na jeviště, kde se promění v nesnesitelný hluk. Stejně jako loni začne uprostřed jednoho výstupu zvát místní rozhlas na brigádu úpravy návsi. Ti další účinkující, stejně jako loni, musí bojovat s tím, že kolem projíždí svatebčané, kteří o sto šest troubí. Dalšího mladíka, který se vrhnul do prožitku svého monologu překvapí traktor, který se vrací z pole a je slyšet mnohem víc, než jakékoliv další snažení dotyčného. A když se zdá, že všechna úskalí jsou překonána, tak stejně jako loni i předloni vypadne proud. Letos dokonce třikrát! A tak se soutěž přeruší a čeká se. Někdy dvacet minut, jindy čtyřicet. Marie Živná, která bojovala s monologem z hry Commedia finita byla pak překvapena tím, že při vzpomínce na Emu Destinovou začalo něco neuvěřitelně na jevišti vrčet a skřípat. Znělo to jako porouchaný vysavač. Seběhli se technici a za zády nebohé herečky cosi opravili a do něčeho kopli – po chvíli hluk překvapivě ustal.
Nic se nezměnilo na dramaturgické slabosti, kterou poslední ročníky Pohárku SČDO nabízejí. Za tři roky jsem si musel vyslechnout už sedm úryvků z Čapkových Apokryfů, i když někdy dobře udělaných. Znovu se objevily v dramaturgii Brejle, po kolikáté už? I když teď mířím i do vlastních řad, prostě tento fakt je neoddiskutovatelný. I další tituly se opakují s železnou pravidelností – Commedia finita, Sluha dvou pánu, Sen noci svatojánské… K oživení trochu ponuré a bezinvenční dramaturgie mohly přispět dvě královéhradecké dívky – Simona Hřebíčková a Kristýna Langová. Jenže ty národní přehlídku, stejně jako v předcházejících letech další Hradečáci, opět bojkotovaly. Jenže čím dál tím víc je začínám chápat…
Nic se nezměnilo ani na postavě průvodkyně. Moderátorský styl Marie Pecúchové je zvláštní kombinací neotřelé jedinečnosti, s mírnou dávkou trapnosti a neumětelství, které má ve formě, jakou umí jen Marie Pecúchová, své osobité kouzlo. Člověk jí občas!!!! odpustí i pískání na prsty a jiné pokřiky, ale opravdu jen občas. Co však nedokážu odpustit je postava Jitky Smutné, která se svezla letos v programu jako druhý průvodce. Tam byla hranice trapnosti a nedůstojnosti překročena měrou vrchovatou. Vyprávět jedním obrovským dvacetisekundovým „šumlem“ o tom, že bude udělena i cena za jevištní mluvu, může působit jako hezká parodie. Pokud to ovšem bude jen jediný prohřešek a nikoliv vrcholný výkon. Vyslovovat zkratky ZUŠ a KD tak, jak se píší a udělat několikrát z divadelního spolku Krupka divadelní spolek Trubka, by nezvládl ani mistr pokleslé zábavy Petr Novotný…
Nic se nezměnilo ani na nepochopitelném rozhodování porotců z SČDO. Sbor moudrých hlav ve složení Zakopal – Vrchovský – Nekuža – Szymiková letos výrazně omládl. SČDO je často obviňováno ze zkostnatělosti, ze staromilství. Z letošního rozhodování jsem nakonec měl dojem, že chtějí porotci dokázat, že to tak není. A tak se oceňovaly ty příspěvky, kde se nejvíce běhá, kde se jezdí na kole, kde to zkrátka nejvíc „žije“! Jenže nakonec byla přehlídka výsledků podivuhodnou směsicí bez ladu a skladu. A tak na místa nejvyšší nakonec vystoupal v dialogu tandem Tomanová – Šulc s Donem Pablem, Donem Pedrem a Věrou Lukášovou. Tam se skákalo přes židle, házelo jablkem a běhalo po sále. V mužském dialogu laureát Jonáš Konývka zase jezdil na bicyklu a mnohokrát předvedl, že ze sedla kola dokáže přestavovat i rekvizity. A konečně v monolozích žen jaký div! Apokryfy Karla Čapka a Irena Víznerová. Nejstatičtější počin letošního národního kola. Bezduchý pohyb ženy kolem metrákové postele, která nemá na jevišti vůbec své opodstatnění… Zkrátka rozhodování poroty v tomto případě opravdu vůbec nerozumím, ale to konec konců není moje věc.
A co Východočeši? Jak jsem říkal, dívky z Hradce Králové se přidaly k bojkotu. Jiří Vencl předvedl s bravurou sobě vlastní individuální výstup s loutkou Až jednou v roce 2078. Povedlo se mu to mnohem líp než na krajském kole, ale už předvedl mnohem lepší výkony v předcházejících ročnících. Z důvodu totální absence konkurence v této kategorii také nebylo co hodnotit. A pak ještě moje ovečky – Olga Vetešníková a David Polách z pardubického EXILU. Ti ve Velké Bystřici odříkali sice úplně všechno, co měli, zahráli co jim nakázal scénář a režisér, ale rozhodně nedokázali najít ve svém výkonu hloubku a rozměr, a tak je celkem pochopitelné, že letos odjeli s prázdnou.
Vraceli jsme se v sobotu 24. dubna noční Hanou směrem do východních Čech. Lehce prší. Ujedeme pár kilometrů a stoupáme do Mohelnického kopce. David Polách se mě ptá, proč jezdíme do Velké Bystřice. Podle jeho slov bychom měli jezdit tam, kde se můžeme inspirovat a kde nám to budě nějakým způsobem prospěšné. Ptá se na můj názor. Mlčím. Musím přepnout dálková světla, protože proti nám jede kamion. Stěrače jezdí zoufale po čelním skle. Souhlasím s Davidem. Asi se příští rok připojíme k bojkotu.
Petr Kouba


Od Jiřího Vencla, který se Pohárku SČDO zúčastnil mimo soutěž s výstupem "Až jednou v roce 2078"
Zatím v krátkosti bych chtěl sdělit, že vedoucí poroty přítel Dušan Zakopal (pro úplnost uvádím ještě celou porotu - př. Ladislav Vrchovský, Hynek Nekuža, Regina Szymiková a tajemníkem byl Ivo Kolařík) sdělil k mému výstupu, že přestože výstup se vymyká snad všem regulím, tak souhlasí s čestným uznáním Ing. Tomáše Hradila, ředitele národního kola - ZVLÁŠŤNÍ OCENĚNÍ ŘEDITELE SOUTĚŽE - OSOBITÝ PROJEV.
S pozdravem a na spolupráci se těší
Jirka Vencl, Česká Třebová
Jiří, blahopřejeme Ti!