Texty: GREGAR, Saša: Jaroslava Faltejsková

Jaroslava Faltejsková, nar. 11. 5. 1933
Milá Jaruško Faltejsková,
vždycky, když jsem za sebou slyšel to starostlivé „čičí…“, s kterým jsi vstupovala na scénu v památné naší Lavičce - zatím ve tvé a doufám, že ne poslední, roli paní vychovatelky Ambry - měl jsem pocit jistoty. Že se na jevišti potkávám se zralým životem, s člověčinou prověřenou nesčetnými osobními zkušenostmi. Že přichází herečka sice amatérská, ale právě proto tak věrohodná a autentická, a že rozběhnuté představení dostane správnou hloubku a citovost, která nepromlouvá jen z postavy, ale především a právě z tvé jedinečnosti. Omlouvám se za ty dlouhé věty. Stačilo by třeba napsat – ano, přišla Ambra a byla.
Na jevišti jsme se spolu tehdy potkali poprvé, už jsi za sebou měla skoro padesát let hereckého života. A předcházely tomu desítky hodin zkoušení u vás doma v obýváku - místo lavičky tři židle a prostor kolem snad jen pět šest metrů čtverečních. Snad ale i proto bylo to hraní tak soustředěné a jak se říká kontaktní. Dala jsi do Ambry nejen svou ženskou moudrost a citovost, ale i chytrost, vtip a smysl pro nadsázku, pro humor, jaký je ti vlastní a jakého u ženských k pohledání (myslím-li mužským mozkem).
Jenže nic nepřichází samo sebou. A vůbec nejde o souznění z jedné hry. Říká se, že zkušenosti jsou k nezaplacení – a žes jich posbírala za svou „ochotnickou kariéru“ bezpočet. Samozřejmě většinou po boku svého manžela Rudolfa, v jehož režiích jsi hrála především.
Začalo to vaše divadelní putování už v padesátých letech na pražské Pedagogické fakultě, v divadelním souboru po boku pánů Svěráků, Smoljaků, Čepelků, kteří se později proslavili. A už tenkrát jsi hrála role krásné, třeba Markétu ve Figarově svatbě, Rosauru v Goldoniho Lháři… Konečně, tvůj muž Goldoniho miluje, a proto sis zahrála i Pasquu v jeho Poprasku na laguně. Ale to už se psal rok 1988 a místem činu byl třebechovický Symposion, s nímž rodina Faltejskova prožila dobré i zlé. A od všeho kopec, od poloviny padesátých let až k té sametové revoluci. Že to byly doby bohatýrské se dá vyčíst z přehledu rolí, který tvůj muž pěkně systematicky sleduje. A že to byly i doby chmurné je patrné z pauzy mezi léty 1968 – 1981, kdy vaše divadelnická rodina byla pro režim non grata.
Čtu si v tom seznamu a nestačím se divit. Je v něm bezpočet rolí velkých – v té první fázi třebechovické např. Kateřina ve Zkrocení, Marjánka v Tvrdohlavce, ve druhé zas Vodičková ve Windsorských paničkách, Klásková v Lucerně či Hejtmanka v Těžké Barboře (v téhle hře jsi vystupovala už coby školní dítko na jevišti tehdejšího Krajského oblastního divadla, když se psal rok 1950 a pak ještě dvakrát, role Hejtmanky v roce 1993 byla navíc i poslední v Symposionu). Dodnes určitě publikum, a nejen domácí, vzpomíná tvou Paní Papagatovou z Kaviáru nebo čočka, na krásnou a temperamentní Katastrofu v Nebi na zemi (zahrála sis dvakrát v rozmezí dvaceti let). Konečně úspěchy třebechovického spolku jsou a budou spojeny jak s tvými rolemi, tak s prací „ve prospěch spolku“, mezi něž patří i odvážné budování samotného stánku tamního divadla, které pro tebe i pro Rudolfa znamenalo kdysi úplně všecko…
Nakonec těch krásných jevištních postav bylo třicet osm, odečteme-li nucenou třináctiletou pauzu každý rok jedna až čtyři role ročně. Ale kromě toho ses vryla do paměti pěkné řádce svých žáků – učitelské povolání tě taky silně přibližovalo k lidskému společenství. A není nad oblíbenou učitelku, na níž mnozí s láskou vzpomínají. Na zahradě vašeho domu jsou kytky z celé Evropy. Však jsi je tajně uždibovala v proslulých parcích na vašich prázdninových „poznávacích“ cestách. Jenže to, že ta vždycky upravená a šarmem okouzlující dáma ošetřuje stovky kytek a keřů rukama od hlíny, to divák neví, protože tak daleko nevidí. Já to svědectví s radostí podávám, protože od chvíle, co jsem splynul s Hradcem Králové, mě tvoje zahrada ( na níž jsme také mockrát zkoušeli Lavičku, Knížete) přirostla k srdci jako místo téměř kontemplativní, pohodové, radostné.
Prý je ti sedmdesát, říkali! Nevěřím! Elánu na dvacet, třicet a odvahy pouštět se stále do nových věcí bys mohla rozdávat. A řemeslo kantorské na tobě nenechalo žádné trudné stopy, naopak. To bude tou láskou k divadlu, tedy k bližnímu svému. Přeji ti, aby tvůj permanentní režisér Ruda byl na tebe hodný. Protože si nic jiného nezasloužíš. A buď ještě dlouho radostná. A zdravá. Se vším ostatním si dovedeš poradit sama. Jako Ambra v Lavičce, která taky věděla zač je toho v životě loket.
Tvůj Saša Gregar