Texty: Benešov, Banda, 2006 - Tak takhle to bylo aneb Život je jen náhoda (Jan Císař)

Divadelní spolek BANDA Benešov
Pavel Němec: Tak takhle to bylo aneb Život je jen náhoda
Záměr režiséra, scénografa a především autora a herce Pavla Němce stejně jako celého souboru Banda z Benešova je mně sympatický svou snahou o autorské divadlo. A koneckonců i svým dominantním zaměřením námětovým a tematickým, jež směřuje do dnešních dnů; vyprávěním o rasantním mladém muži bez skrupulí, který bezohledně spěje do „vyšších“ bohatých kruhů, na tuto svou dravost doplatí a skončí jako bezdomovec, jemuž platí hosté v hospodách piva za jeho příběhy. Zároveň ovšem hned musím dodat, že už tady začínají problémy, pro něž to představení pro mne zůstává jen pokusem. Tahle příhoda a z ní vyrůstající příběh je totiž příliš přímočará – někdy až plakátově křiklavá. Prostě: moc brzy jsou její tematické akcenty jasné a tlačí se na povrch a přes rampu příliš, příliš jednoduše. Snad v jednom jediném se tato jednoznačnost poněkud lomí: V závěru, kdy si oba vypravěči-hráči vyměňují místo a bezdomovec odchází, zatímco jeho náhodně z obecenstva vybraný partner začíná tam a týmž způsobem jako ten ztroskotaný mladý dravec. Tahle přesmyčka má v sobě přece jen cosi víc než jen ten doposud průhledně, čitelně a jednoduše vyprávěný příběh.
Přiznám se, že mne zajímalo na tomto představení daleko více téma druhé, jaksi méně rozvíjené a provedené, ale troufám si říci, že daleko slibnější: téma hry, divadla, nebo možná nejlépe - téma radosti z předvádění a fabulování. Ten dravec si totiž – jak ostatně naznačily už předchozí řádky – zvolí z diváků (odehrává se všechno vlastně teď a zde, kde se děje benešovské představení a herci to nijak neskrývají, naopak s tím přímo počítají, občas jsem měl dojem, že i paní Daniela Fischerová se ocitne na jevišti v roli spoluherce) svého partnera, protože své příběhy je zvyklý v hospodě předvádět, hrát. Ten partner se zpočátku bojí, stydí, tone v rozpacích, ale pak se jej zmocní vášeň, dere se do popředí, fabuluje, rozehrává ze své fantazie situace. Pavel Němec tento vývoj předvádí přesně, dynamicky, s věrohodnou proměnlivostí, ale především: vychází tak říkajíc sám ze sebe, nehraje postavu, hraje své představy o ní. Což – bohužel – neplatí o jeho partnerovi. Ten naopak hrál postavu ze všech sil, dokonce snad ze sil, které ani nemá. A to se nejen do tohoto druhu produkce nehodí, ale navíc to působilo příliš křečovitě, chtěně, nepřirozeně. Hravost, kterou by takto pojatá záležitost vyžadovala, byla ta tam, zůstala jen úporná snaha zahrát pravděpodobný charakter. Ale možná, že to byl záměr režiséra a autora Němce, že chtěl tuto postavu „vystřihnout“ jako ze života, co nejreálněji, aby ukázal důsledně a důrazně ten příběh, jenž má svou současnou „sociální“ notu. Ať tak či onak, výsledek je takový, jak jsem napsal v titulu: sympatické snažení, ale zůstalo jen u pokusu. Jan Císař