Texty: 2006 - Vějíř;

DS Tábor
Carlo Goldoni: Vějíř
/ … / Dovedu si opravdu představit Goldoniho příběh o několikrát darovaném, ztraceném a nalezeném vějíři, jakož o zamotaných milostných propletencích, jež z toho vzniknou, zahraný jako nenáročnou zábavnou letní produkci pod širým nebem, barvitou, temperamentní a tak trochu kočovně šmíráckou. Jenže táborští divadelníci – při vší upřímné snaze – nedokázali využít jak dramatického potenciálu Goldoniho komedie, tak i možností představení pod širým nebem.
Začnu od toho druhého: umístěním produkce pod hladinu nikoli náhodou zvýšeného jeviště odsoudili inscenátoři herce k tomu, že je sedící diváci (s výjimkou první a možná i druhé řady) viděli stěží od ramen nahoru, takže o tom, co se děje pod touto úrovní, se mohli jen dohadovat. Mnozí to řešili stěhováním z místa na místo, někteří odchodem. Slibně vypadající konstrukce byla využívána minimálně, nejvíce akcí se odehrálo pod ní, na ploše o rozměrech tak půldruhého metru na druhou, kde si herci dost často úspěšně překáželi. Od představení pod širým nebem, navíc hraným v bezprostřední blízkosti publika, očekávám, že diváky zaznamená a osloví razantněji, než když se hraje před publikem utopeným v anonymitě tmy klasického kukátkového divadelního sálu. K pokusu o interakci s publikem ovšem docházelo zcela výjimečně a zdá se, že spíše z iniciativy a momentálního nápadu jednotlivých herců, než plánovitě. Představu o tom, jak se hraje Goldoniho komedie, omezil soubor na dvě hlavní kvality: rychle a nahlas. Přičemž to nahlas nebylo pohříchu doprovázeno náležitou technickou kvalitou mluveného slova, zato stereotypně používanou nahranou hudbou, takže mnoho slov se cestou k divákům poztrácelo. Zvláště když psi štěkali, děti se honily, vlak duněl, pivo se prodávalo a vosy lítaly. A to vytoužené sluníčko píchalo diváky do očí. Takže tento Goldoni byl pro všechny a pro nikoho a je to škoda, protože soubor by na to herecky měl. Ale chtělo by to ještě dost práce. Radmila Hrdinová