Texty: Kralupy nad Vltavou, 2006 - Zabiják Joe;

DS Scéna Kralupy nad Vltavou
Tracy Letts: Zabiják Joe
Inscenovat hru Tracyho Lettse Killer Joe (Zabiják Joe) z roku 1993 není vůbec snadné. Autor je herec, člen chicagského souboru Steppenwolf Theatre, a toto je jeho prvotina. Napsal ji, když mu bylo dvacet osm let a premiéru měla v Chicagu. V Americe zprvu příliš neuspěla (dodnes se tam uvádějí spíš jeho další hry Bug z roku 1996 a Man from Nebraska – ta se v roce 2003 dostala do finálových nominací na Pulitzerovu cenu za drama), ale její uvedení na Edinburghském festivalu a udělení ceny Edinburgh Fringe Award ji katapultovalo do Londýna a odtud do Evropy. U nás ji záhy přeložil Josef Josek, ale několik režisérů ji odmítlo, neboť si s ní nevěděli rady. Teprve Michal Lang objevil klíč, kterým tuto hru u nás interpretovat – černou grotesku a expresivní herectví /…/ Nevím, zda Michaela Kuptíková viděla některé z profesionálních uvedení této hry u nás, rozhodně ale jimi není ovlivněná. Její inscenování totiž přesně odráží to, čeho se čeští režiséři obávali. Čte hru jako víceméně sociální drama z prostředí problematické rodiny. Herci jsou vedeni v podstatě k realistickému herectví, příběh je podáván lineárně, bez ostrých střihů a proměn, jako by se mohl takto skutečně stát. Komiks, horor, coolness intimitu v něm nehledá a pokud tam jsou, objeví se tam jen mimoděk. Tím se vytrácí rytmus, drsnost i šílenství, jež jsou hlavními nosnými prvky Lettsova textu. Právě proto, že je herec, nabízí hra přemíru hereckých možností. Právě proto, že je Američan, najdeme v ní mnoho odkazů na americkou pop-kulturu. /…/ Režisérka je opomíjí zcela, čehož dokladem jsou mj. plakáty neamerických kapel, které ostatně těžko mohou charakterizovat prostředí Smithovy rodiny. Otcovo neustálé sledování televize by mohlo být funkční, kdyby divák zřetelně neviděl a dokonce i neslyšel, že na puštěné obrazovce je jen zrnění. To by musel být hodně zkouřenej tatík, kdyby takový obraz sledoval! Nepíšu to proto, abych se ušklíbl nad scénickou neobratností, ale spíš jako doklad, že tvůrci o formě ani prostředí příliš nepřemýšleli. Zkusili si svými hereckými a inscenačními možnostmi náročný současný text. Pohořeli, to se stává. Kardinální otázkou nejen k této inscenaci pro mě zůstává to, co jsem napsal či si myslím i o několika dalších na letošním JH (Obraz, Když tančila…). Má smysl, aby se amatéři měřili s profesionály? Otázka míří na dramaturgy. U Zabijáka mě aspoň smiřuje, že jde o dramatiku u nás i ve světě aktuální a nekomerční (byť úspěšnou). Vladimír Hulec