Texty: ČERNÝ, František: K osmdesátinám Jiřího Valenty

K osmdesátinám Jiřího Valenty
František Černý
Ke konci osmdesátých let, týden před Velikonocemi, když se příroda pod svítícím úplňkem začínala probouzet, zajel jsem si víceméně potajmu do Dolních Stakor, vesnice na Mladoboleslavsku, protože jsem se dověděl, že tu ochotníci po léta – a právě po léta už jen jednou, a to v tuto dobu – hrají divadlo, které je pociťováno jako svátek celé obce a snad i rodáků, kteří už žijí jinde. Byl to nezapomenutelný večer. Hrálo se v místní hospodě na improvizovaném jevišti postaveném na kozách, pod krásnou naivní oponou, na níž statná Čechie na bělouši vedla pod Řípem celý roj rolníků, žen i mužů v národních krojích. Na herce na jevišti i na diváky v hledišti svítila jediná žárovka rozsvěcená otočením vypínače. Krátce a dobře, ochotníci, známí diváků, připravili pro ně i pro sebe něco krásného. Teprve po čase jsem se ale dověděl, že jsem zde vlastně mohl nahlédnout do světa, který natrvalo ovlivnil Jiřího Valentu, dnešního osmdesátníka. V režii svého otce, agilního pana učitele, se svou maminkou nejednou divadlo hrál zde i v sousedních Horních Stakorách. V Horních Stakorách poprvé Jiří také režíroval, a to Dykova Ondřeje a draka. Divadlu už v mládí zkrátka a dobře zcela propadl. Po gymnaziálních studiích odešel proto do Prahy na Divadelní fakultu AMU, která se teprve konstituovala, kde studoval dramaturgii. Tam mi jako externímu přednášejícímu padl ihned do oka a záhy jsme se spřátelili. (Učitel a žák, taková to byla doba, byli stejně staří!) Po studiích se Jiří Valenta stal dramaturgem v královéhradeckém divadle. Už ale tehdy projevoval značný zájem o ochotníky v oblasti a navazoval s nimi kontakty. Jeho vztah k nim byl tak silný, že jej brzy přivedl do Prahy, kde vstoupil do služeb Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti. V okruhu této činnosti působil v podobných institucích různých názvů, až na roky normalizace, do svého penzionování a působí zde stále. Mnohaletou pauzu v jeho práci zavinila bratrská okupace v roce 1968. Byl prostě pro režim člověkem nežádoucím. Zpočátku se pokoušel živit jako řidič tramvají. Po čase se ale stal kulisákem v Městských divadlech pražských. Teprve v osmdesátých letech mohl se zase jako divadelník alespoň trochu projevit v Senohrabech, kde má se svojí milou paní chatu, realizací dvou velkých plenérových divadelních akcí. Hlavně to ale byla celotýdenní Senohrabská strašidýlka v roce 1984, rej krásných nápadů a divokých masek, na něž přijely i podivné strašidelné existence z mnoha koutů republiky. Při této příležitosti byla z Valentovy iniciativy dokonce založena recesistická Československá společnost pro výzkum strašidel, mající ve svých řadách též několik vysokoškolských osobností, která se při svém vzniku v hotelu Hrušov sice výborně bavila, ale po rozchodu účastníků ihned zanikla.
Až po roce 1989 mohl se Jiří Valenta vrátit do svého světa. V první polovině devadesátých let velmi iniciativně snažil, jako první ředitel Informačního a poradenského střediska pro místní kulturu, o obnovu dobrovolné občanské spolkové činnosti, kterou padlý režim velmi poškodil nebo dokonce rozbil. To byla práce pro nástup nového života v zemi nesmírně důležitá. Důležitější než mnohé jiné aktivity. Tyto roky Valentova života, tak pro nás významné, by neměly zapadnout při vzpomínce na našeho jubilanta.
Finále svého plodného celoživotního působení připravil však Valenta do svých penzijních let, do nichž vkročil pln radostné energie v mimořádně dobré kondici. Na pracovišti Artamy připravil koncem devadesátých let spolu s PhDr. Vítězslavou Šrámkovou impozantní historické dílo o našem amatérském divadle, které v národním životě tolik po dvě stě let znamená, jaké, pokud mohu soudit, nemají nikde na světě. Na ně pak navázali založením databáze českého amatérského hnutí. A Jiří Valenta také dal podnět k vzniku ochotnického muzea, Expozici národního divadla českého Podkrkonoší v Miletíně, kterou odborně v krátké době i připravil, takže již loni v létě mohla být slavnostně otevřena. Na rozhraní 20. a 21. století láskyplně sevřel trojím způsobem do náručí svět, který má rád a pro který po celý život pracoval. V ochotnickém hnutí netoužil vystoupit do popředí jako herec nebo režisér. Nebyl ani funkcionářem nějakého spolku nebo sdružení. Nevystupoval s programovými prohlášeními, neprojevoval se jako kritik. Působil na toto hnutí jako neúnavný iniciátor, přítel, poradce, znalec divadelního dění, obránce a k stáru pak jako historik uchovávající pro příští časy informace o všech nám známých generacích ochotníků.
V prvním svazku Cesty českého amatérského divadla (1998), který napsala řada odborníků, dostaly se do rukou čtenářů zevrubně podané dějiny českého ochotnického divadla. V druhém svazku, vydaném v roce 1999, zpracoval Valenta se spolupracovníky rozsáhlou bibliografii ochotnického divadla, včetně různých spolkových pamětnických tisků, kterou doplnil poutavou obrazovou přílohou. Vrchol spisu tvoří pak díl třetí, dvousvazkový Místopis českého amatérského divadla (2001 a 2002), vypracovaný za redakce Jiřího Valenty a PhDr. Vítězslavy Šrámkové velikým množstvím autorů. Svazek podává základní zprávu o divadelním dění v 6314 městech a vesnicích Čech, Moravy a Slezska v heslech velkých, a někdy i velice kratičkých, protože chyběly informace. Svou cenu tu mělo i svědectví nějakého posledního pamětníka, například v pohraniční oblasti, které by nebýt této publikace, nebylo vůbec zaznamenáno. A navíc do třetího dílu Valenta shromáždil 1671 vzácných obrazových dokumentů. Autory podkladů k heslům, většinou dále redaktory zpracovávaných, byli spolkoví kronikáři, lokální historikové, místní muzejníci a archiváři atd. A všichni pracovali bez nároků na honorář. Valenta, který má vzácnou schopnost komunikovat s lidmi a sbližovat je k společné práci, dokázal tu velkou věc. Mohu to dosvědčit. Viděl jsem tak trochu po léta do vzniku těchto knih, obdivoval jsem znalosti, píli, energii, svědomitost, odpovědnost a soustředění obou redaktorů, jejich radost z tohoto díla. Valentu vždy velmi těšilo, že připravované svazky, tedy ještě před vydáním, leckde vzbudily zájem o studium místních ochotnických tradic a případně i zachránily vzácné fotografie a archiválie.
Třísvazková výprava za minulostí českého ochotnického divadla prohloubila významně naše znalosti divadelních dějin. Byla ale i velkým příspěvkem k poznání kulturního, duchovního života našich měst a vesnic, i poctou armádám ochotníků a ochotnic, či chcete-li: amatérům, kteří, i když jistě ne každou inscenací, dávali něco cenného ze svého volného času svým spoluobčanům. Kdo se více zadíval do stránek tohoto místopisu, bude jej jistě brát do rukou i jako nezamýšlený pomník českému učitelstvu, které v ochotnickém hnutí sehrálo mimořádně významnou roli.
Jiří Valenta ani se svým bílým vousem nepůsobí jako osmdesátník. Jistě nás ještě lecčíms překvapí. Všechno dobré!