Texty: GREGAR, Saša - vedl rozhovor s Miloslavem Hýbnerem - Miletín. Divadelní HROMADA 2006 - léto.

Miloslav HÝBNER, nar. 22. 7. 1946

Slávek Hýbner slaví šedesátku. Všichni ho známe jako „hybatele“ miletínskou kulturou, jako režiséra a šéfa tamního spolku. I jako starostu obce. Po jedenácté letos Miletín pořádá Erbenův Miletín, po 4. Krajskou přehlídku venkovského divadla. Soubor dělá pro hrající ansámbly první a poslední, čepuje se místní pivo Čudla, servírují Miletínské modlitbičky, Hořické trubičky a vepřový řízek naruby, vše v radostné atmosféře. Jak by ne, když principál a starosta je divadelník. Proto tedy, Slávku, obligátně - jak ses dostal k amatérskému divadlu?
Jsem rodák z Nového Bydžova a tam jsem s divadlem začal. Táta byl truhlář, dodával sem tam nějakou tu lať nebo prkýnko na kulisy a kousek od divadla bydlela teta, z druhé strany byla škola. Na prkna, která znamenají svět, mi dal nahlédnout můj třídní, Jarda Dušátko, kantor, muzejník a ochotník. A pak ještě jeden kantor, malíř Standa Hűtl - chodil jsem mu držet štětce, když maloval kulisy. Vůni divadla jsem spíš nasával přes terpentýn. Starší brácha bydlel vedle slavné bydžovské půjčovny kostýmů fy Matějovský a Vackovi (mají taky kořeny v Miletíně), a tam jsem se rád probíral tajemným šatstvem, no a občas mě jako kluka potkal i nějaký ten štěk. Na gymnáziu jsem hrál v Popelce, dokonce i tančil. A moc rád vzpomínám na bydžovskou zpěvohru Jak přišla basa do nebe od Marie Kubátové, to bylo slavné představení koncem padesátých let…

Kdy jsi dostal první velkou roli?
To už jsem byl jako kantor „umístěn“ právě do Miletína, psal se rok 1964. Začal jsem s místními ochotníky chodit na pivo do Sousedského domu, a bylo to - hrál jsem milovníky, čerty, krále v Kašpárkovi a zakleté princezně, v Pasti na myši, Camilia v Nebi na zemi… Jenomže za pár let jsem odešel za svou ženou do Litomyšle, tam jsme se v sedmdesátém prvním brali. Ona sloužila coby lékařka, já kantořil a hrál divadlo – on byl totiž zástupcem primáře jeden nadšený ochotník, Danuš Krčma, který proslul tím, že jako režisér vždy vystoupil na začátku před oponu a půl hodiny divákům vyprávěl děj a naučení ze hry! Posledním mým litomyšlským kouskem byla v roce 1975 hra Mordová rokle, s ní jsme jezdili i po mnoha přehlídkách… Jenže z Litomyšle nás osud odvál až do Jánských Lázní, manželčina profese nám trochu určovala život. Tam ochotníci sice nebyli, ale jako ředitel školy jsem začal s akademiemi, s legráckami s dětmi. Vystupovali jsme v kině pro rodiče. A střih: Jsme v Miletíně – rok 1987, miletínští ochotníci slaví výročí a mě požádali, abych s nimi secvičil nějaké divadlo. Tak jsem dvakrát týdně dojížděl z Jánských Lázní a režíroval Hastrmanův kožich, velkou taškařici s Milanem Lánským, s Růženkou Kněžourkovou… Představení jsme zahráli a miletínští opět skončili bez režiséra, já pořád jezdit nemohl. Jenže došlo k tzv. „welvet revolution“ , k privatizacím, a moje žena přesídlila do dětské léčebny v Bělohradu, bydleli jsme tam na chaloupce. A po deseti letech přemlouvání jsem si dal říct a do té „miletínské řeky“ vstoupil podruhé, s dávnějším účinkováním coby kandrdas vlastně už potřetí. A vidíš, osmý rok už tady režíruju, kantořím, bydlím a poslední čtyři roky starostuji. Za tu dobu jsem tady režíroval asi třináct čtrnáct her.

Bývá normální, že na venkově je kantor nejen ochotníkem, ale i organizátorem nebo pořadatelem různých kulturních „podujatí“… Co tvoje žena, lékařka, ta se přece také podílí na miletínských představeních?
Však jsem ji poznal v Miletíně. V Praze studovala medicínu, ale do miletínského divadla chodila česat a nasazovat paruky, ráda se dívala na zkoušky a pak s námi šla do hospody, no a bylo to. Protože miluje muziku, stala se mou pravou rukou při výběru hudby, hudba jí moc baví a tak ji k inscenacím sama hledá, vybírá, sestavuje, má pro to cit.

Miletínské divadlo slaví 180. výročí od první zmínky o místních ochotnících. Je tu tedy velká tradice. I když soubor občas vypustí a chvíli si dá pauzu. Ale je tu stále vynikající publikum!
No nebývalo to vždycky. Publikum je teď „vychované“, dřív sice přišli na domácí soubor, ale s hosty bývala potíž… Ale v poslední době jsme začali hrát o sobotách a vida! Lidi už nepovažují televizi za nejdůležitější zábavu a taky se nemusejí v pracovní den „převtělovat“ do kulturního člověka. Proto vzali zavděk, že Miletín o víkendech ožije, přijíždějí diváci z okolí a zvedly se i návštěvy hostujících souborů. Přispívají k tomu jistě i přehlídky, Erbenův Miletín, letos po jedenácté, i krajská přehlídka venkovského divadla. Lidi chodí i na představení profesionálů a je plno. (pozn. red. V roce 2005 bylo na jevišti Sousedského domu v Miletíně uvedeno celkem 24 představení!) Samotný náš soubor zahraje ročně tak dvacet představení, jezdíme po celých Čechách, od Velhartic přes Žebrák až na Moravu, už jsme hráli asi v třiceti městech. K nám naopak přijela taky spousta souborů. V Miletíně pořádáme zhruba dvě divadelní představení měsíčně, ročně na třicet představení. Hraje tu i Klicperovo divadlo, Drak, na obec s devíti sty obyvatel je to pěkná a dobře přijímaná kulturní nabídka.

Slávek Hűbner je také starostou města. Rozhlédneme-li se po Míletíně, je upravený, náměstí kolem Erbenova pomníku vysypané oblázky, nové lavičky, projdeme-li Sousedským domem svítícím novou fasádou udiví nás udržované „zázemí“, vede kolem školy ke kostelu a zámku, obec jako z filmu… Erbenův rodný domek, podzemní chodby z 15. století, turista si přijde na své. A co slavné Miletínské modlitbičky, slavné perníky? I když já dávám přednost Erbenovým kuličkám, které mi chutnají víc než Mozartovy koule. Co se v Miletíně podařilo udělat za starosty Hűbnera?
Obec jsme převzali s dluhem 17 milionů, po čtyřech letech už dlužíme jen pět a půl. Ale přitom jsme postavili nové sociálky a čističku na kempu, obecjplynofikovali, připravili kanalizaci. Divadlo v Sousedském domě jsme dali dopořádku, ale to udělal soukromě miletínský soubor z toho, co vydělal na představeních, něco jsme dostali od sponzorů, jen světelná a zvuková technika nás přišla na půl milionu. Obec, pravda, pár desítek tisíc taky přispěla.…

Rychle jsi – z vrozené skromnosti – odběhl od svého starostenského působení. Asi proto, že by to někdo mohl považovat za předvolební agitaci… Ale co miletínští sponzoři?
Stýblo, Stýblo, Stýblo! Ten nám pomáhá velikou měrou, však je původně taky divadelník. Ale pomáhají i drobní přispěvatelé. Je až dojemné, když paní Všetečková, stará paní a bývalá herečka, prodá barák a přinese pět tisíc na muzeum…

A propó, kdo přišel na nápad zřídit v Miletíně „Muzeum národního divadla českého podkrkonoší“?
Před pěti lety, v roce 2002, bylo 175 let divadla a v sále jsme udělali výstavu. Na ní se objevil Jirka Valenta, s nímž jsme dělali místopis. Než dojel domů do Prahy, volal, že kdyby se našla místnost, že by z toho mohlo být muzeum. A náhodou se objevil Ondra Stýblo a nabídl zámek! Na obrátku jsem Jirkovi zavolal, že není jen místniost, ale celé přízemí miletínského zámku, že mi to nabídl majitel! A už to jelo. Dnes jsme před otevřením.

Na kolik ten nápad přišel?
No určitě 750 tisíc. Dostali jsme grant od kraje, od Státního fondu kultury, také od Východočeských plynáren dost peněz, od Duhové energie, Vize 97 manželů Havlových, slíbil i Jan Kačer z Fondu Charty 77. Ale i malí sponzoři se nabalovali. Spoustu peněz do toho dal samozřejmě Stýblo, zaplatil všechny stavební úpravy, ten prostor byl ve zcela dezolátním stavu. Za což mu nejvíc děkujeme. A celý ten svůj majetek nám pronajal za 1 Kč měsíčně, za 12 korun ročně! V levé části přízemí se buduje i jakési kongresové či vzdělávací divadelnické centrum, na různá divadelnická školení, workshopy, semináře. Dokonce se ve druhém patře buduje bydlení pro účastníky.

Takže se těšíme. Přejeme ti ještě jednou šedesát a místnímu souboru, aby v tobě stále měl takovou podporu. A Miletínu takového starostu, jakým jsi v posledních čtyřech letech byl právě ty.
Ptal se Alexandr Gregar