Texty: TŘEBÍČ SLAVNOSTNÍ? TŘEBÍČ PRACOVNÍ! Divadelní HROMADA 2006 - léto.

TŘEBÍČ SLAVNOSTNÍ?TŘEBÍČ PRACOVNÍ!
Pro Třebíč jsem měla vždycky slabost. Jezdila jsem tam a nadále jezdím ráda. Letos ale Třebíč jubilovala. Patnáctý ročník, to už je kus tradice.A tak, když jsem s mužem odjížděli na přehlídku, měla jsem v sobě osten obav z oficialit a slavností. Ale opak byl pravdou. Třebíč slavila tím, že jako vždy plnila své základní poslání: Vše ve prospěch amatérského divadla. Organizace na úrovni, všichni z místního štábu si zaslouží poděkování. Slávka Pánková pak navíc za hřejivý a chápající úsměv. Táňa Štěpánková za věrnost, nenápadnost a inteligenci, kterou přispívá k tradičně dobré úrovni přehlídkového zpravodaje. (Ostatně jako všichni v redakci.) Ivo Mičkal za fotografickou dokumentaci, která je čím dále perfektnější, Standa Šmíd za dokumentaci filmovou, technika za konání nemožného, občerstvovací stanice za výdrž i ve složitých podmínkách, páni radní za podporu, všichni kdo přispěli za finance atd. atd. atd. Porota „těžila z materiálů představení“ jako o život až se občas ve vytěžených slojích ztrácela. Jen seminaristů se mi zdálo trochu méně, ale doložené to nemám a ostatně vím, že doba je složitá. Úroveň představení taková, jaká byla uplynulá divadelní sezóna; nedělám si iluze, že někde zůstala představení lepší a kvalitnější. Ale fundovanější zprávy o tom si přečtete v záznamech z poroty z pera Alenky Exnarové na stránkách tohoto čísla Hromady a další od Milana Schejbala v Amatérské scéně. Letos chybí shrnující článek Císařův, protože absentoval na poděbradské části národní přehlídky, o které ani já nemohu podat zprávu. Slyšela jsem však, že bohužel měla daleko více problémů než část třebíčská. Že by to bylo tím, že nejubilovala?
Leč přeci jen nějaké slavnostní vychytávky jubilejní Třebíče by se našly. Přehlídkový prezident Jarda Dejl si asi pro zajímavost opatřil před přehlídkou „nějakýho hnusnýho vředa“ a chtěl s Třebíčí a skoro se vším skoncovat. Ale z „intenzívky“ nám ho přeci jen pustili, takže mohl ve „zdravotních“ vycházkách slavnostně zahájit i zakončit. Jeho šarm a pochopení pro duši amatéra by chyběly. Stačil ještě jako ředitel školy vypustit na třebíčské náměstí 600 kostýmovaných dětí, které svou svěžestí přispěly k lesku zahájení. Zcela neobvyklého lesku zahájení i zakončení dodávala ale i osobní přítomnost politiků na nejvyšší úrovni. Bylo před volbami. Kdy se nám to ještě podaří, aby k divadelníkům pohovořil např. ministr vnitra, že? Letos se vrátil k všeobecné potěše i závěrečný raut, který je jakousi poznávací značkou třebíčského festivalu. Ne pro skvělost pochoutek dodaných pro žaludky před rozjezdem, ale především pro možnost setkání všech, kteří se setkávat v Třebíči chtějí. To vše v nových prostorách, které po mírných úpravách (hrát se dá pouze i s diváky na jevišti) mohou sloužit i divadlu amatérskému. Dále potvrzuji, že není drb, že si Třebíč vybral pro svůj přísně utajený sňatek se ženou Jitkou a dcerou Kačenkou nám všem známý exmetodik pro divadlo NIPOS-ARTAMA Honza Strejcovský. Prostě, slavilo se i osobně. Pikantnost gurmánskou připravila zase jako příspěvek k jubileu ředitelka pořádajícího Kulturního vzdělávacího a informačního střediska v Třebíči pro lektorský tým a organizátory. Divadelní třebíčské koleno se díky ní stalo slavným. Potvrzovaly to masné pusy všech pohoštěných. Pro slávu pozdější a trvalou památku na divadelní přehlídky rozdělil prezident Dejl první čísla pro budoucí Divadelní ulici. Velké N-1 určil Janu Císařovi, velké N-2 Milanu Strotzerovi, velké N-3 Lence Lázňovské. Na dalších místech pak bude neseřaditelná tlačenice. Osobně budu raději, když Divadelní ulice nebude, ale přehlídka trvale bude, protože jsou pro ni v Třebíči už 15 let ty nejlepší podmínky.
A co Východočeši na přehlídce? Účastnili se 2x. Červený Kostelec s Goldoniho Lhářem a kosteleckoorličtí šviháci s Tejklovou inscenací Bílí andělé pijí tesavelu. Lhářům se nevedlo, ale ostudu neudělali. Šviháci zazářili tak, že byli nominováni! Kéž se jim stejně zadaří i na Hronově!
Tak se mějte a do 16. nejubilejního ročníku Třebíče to přežijte ve zdraví a s co největšími divadelnímu úspěchy. Mirka Císařová.
Pozn. red.
Z přehlídky v Lomnici nad Popelkou byla nominována inscenace AUGUST, AUGUST, AUGUST Divadelního souboru PODIO při KC GOLF Semily a přes přehlídku Audimafor do Třebíče doputoval Divadelní spolek (a)MAŤÁK z Pardubic, který nastudoval hru švýcarského autora českého původu Igora Bauersimy Norway.today.
Nedůsledné vybudování protikladných světů
Divadelní soubor PODIO při KC GOLF Semily zahájil letošní FEMAD inscenací hry Pavla Kohouta AUGUST, AUGUST, AUGUST v režii Zdeňka Lindnera. Hra nese velmi silně znaky totalitní doby, v níž vznikla. Jde o hru modelovou: základní situace je zasazena do cirkusového šapitó, kde vládne manipulace, proti níž je postaven svět imaginace a fantazie, který byl nežádoucí a tak musel nutně prohrát. Klaun i přesto, že splní ředitelovy podmínky, končí ve spárech šelem. Tolik ve hře. I přes její spjatost s dobou vzniku ji dnes amatérská divadla občas hrají, ale není právě snadné najít klíč k její současné interpretaci.
Základním problémem semilské inscenace je skutečnost, že se nepodařilo důsledně vybudovat oba protikladné světy - ani svět manipulace, ani svět fantazie. Vše se odehrává ve slovech, vnějšími prostředky, nejsou budouvány situace. Nejvynalézavěji působí práce s rekvizitou (opice, had s brýlemi, deštník s loutkami lipicánů, mop jako pes...), ale ty jdou v podstatě proti smyslu hry. Týkají se totiž světa manipulace, v němž vládne tvrdou rukou a bez fantazie ředitel za přisluhování inspektora manéže - a přitom jejich ztvárnění obsahuje daleko více fantazie, než klaunský svět tak jak je zde prezentován. Semilští klauni jako by se styděli za hraní si se slovy a slovní přesmyčky. Jakoby se zázrak fantazie ani moc nekonal. Ani v oživení Lulu a vzájemném vývoji vztahu až k zázraku zrození jejich dítěte. Klaunskému světu fantazie nepomohla ani úprava textu, v níž byla vypuštěna sekvence, kdy August hází do klobouku vejce, z něho se líhnou kuřata, klauni je prodají a mají tak peníze na zakoupení cirkusu, což byla třetí podmínka, aby se klaun mohl stát ředitelem. Prodej losů v semilské inscenaci nebyl dostatečnou náhradou a tak vlastně tato podmínka zůstala nesplněna. Přesto pak dochází k desrutkivnímu konci. Popisná, netematizovaná scéna vyznění celku inscenace rovněž nepomáhá. Chybí citelně zázemí ředitele, odkud vládne. Chybí ale také cirkusová atmosféra, kdy všechno naučeně šlape. A protože nevnímáme dostatečně silně kontrast obou světů, působí i temporytmus celku poněkud jednotvárně.
Je jistě třeba ocenit, že si semilský soubor inscenováním Kohoutovy hry nezvolil právě snadný cíl. Bohužel zůstal nenaplněn.
Romantická komedie místo aktuálního obrazu současné generace
Divadelní spolek (a)MAŤÁK z Pardubic nastudoval hru švýcarského autora českého původu Igora Bauersimy Norway.today v režii Kirsten Fasan. Hra je inspirovaná skutečnou událostí, kdy se dva mladí lidé se sebevražednými úmysly seznámili na chatu a společně spáchali sebevraždu skokem z vysokého útesu. Je to tedy hra aktuální, protože událost, kterou se inspirovala, není zdaleka ojedinělá. Ale má své slabiny v míře objektivity obou postav, v jejich schopnosti analyzovat své vnitřní stavy. Zdařile jsou ale napsány situace s natáčením rozloučení videokamerou (autor předepisuje i současnou projekci na plátno): tady totiž Julie (Kristýna Hybšová) i August (Miroslav Bažant) objeví, že nuda a prázdnota z níž obviňují celý svět se nachází především v jejich nitrech. Že vlastně ještě nic neprožili. A to je obrátí směrem k životu.
Inscenace pardubického souboru začíná slibně úvodní chatovou scénou. Ale dále je celá inscenace v podstatě nedramatická, nejsme ničím překvapováni a působí tedy i přes zkrácení textu zdlouhavě. Zatímco v předloze se střídá rozpoložení postav, umožňující vznik dramatického napětí, v inscenaci se nic neděje a jenom se mluví a ani to mluvení neprovokuje, nepojmenovává, co je kolem nich. Neřeší problém nudy a prázdnoty. Klademe si proto řadu otázek ohledně motivací jednání postav. Proč chce Julie spáchat sebevraždu a proč k tomu někoho potřebuje? Protože se bojí? Je to jen postoj nebo vážné rozhodnutí? A proč se chce zabít August? Potřebují se navzájem pro realizaci sebevraždy nebo pro začátek nového života?
Inscenace (a)MAŤÁKU je ve výsledném tvaru daleko více než obrazem současné generace jen konverzační romantickou komedií (s prvky černého humoru ) o sbližování chlapce a dívky; koketování se sebevraždou je pak více pózou vznikající z nesmělosti než z pocitu vlastní vyprázdněnosti.
Kultivovanost na úkor komediálnosti
Divadelní Třebíč zahájil představením Goldoniho Lháře Divadelní soubor MěKS Červený Kostelec. V programu se nedočteme, že zvolil úpravu Oldřicha Nového, která původní předlohu posouvá směrem k určité salónnosti, ironickému nadhledu, operetnosti. Tyto rysy jsou z Nového úpravy jsou v této inscenaci patrny i přesto, že jsou vypuštěny písničky a řada hudebních podkladů. Ale možná autor úpravy není uveden proto, že si režisér Jiří Kubina neuvědomil posun původní předlohy a nepovažoval to tedy za důležité. Východiskem červenokostelecké inscenace je zřejmě snaha co nejreálněji a nejpravdivěji sdělit to, co je v textu napsáno. A tak až na výjimky herci nepracují s nadhledem, ale v rámci svých možností a schopností budují své postavy realistickými prostředky. Má to svá úskalí, protože některé vztahy pak nejsou právě uvěřitelné. Navíc nejsou situace rozehrávány zevnitř a nejsou tak natolik dramatické, aby bylo vytvořeno napětí: například nikdo se nepozastavuje nad tím, že Lelio lže a vlastně ani nevíme, proč lže (přece hra není jen o tom, že lhát se nemá?!). Snaze o reálný přístup odpovídá i jevištní výprava. Vytrácí se komediálnost v předloze obsažená, protože najednou je všechno příliš učesané a v hereckém projevu a budování situací málo razantní. Ale náznaky, kudy by se mohla inscenace ubírat, aby byla komediálnější, jsou – například scéna, kdy Florindo hází do okna dopis či když Rosaura rychlou reakcí prošvihne, že naslouchala neviděna za oknem. A Honza Dyntera ztvárňující postavu Florinda zřejmě cítí potřebu nadsázky (i když v její realizaci sklouzává trošičku do šarže) a snaha o nadsázku probleskuje též u Vlastimila Klepáčka v postavě Pantalona.
Neujasněnost žánru inscenace a výše uvedené problémy pak jsou příčinou toho, že jsme viděli představení sice kultivované, ale v temporytmu poněkud jednotvárné a méně komediální, než bychom si přáli.
Autentický mužský svět
Divadelní soubor Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí je neoddělitelně spjat s osobou autora a režiséra Josefa Tejkla. Je to soubor výjimečných individualit, které s Tejklovou poetikou souzní. Tejklovy hry vynikají bohatým jazykem, citem pro jazykovou charakteristiku prostředí. Hra Bílí andělé pijí tesavelu, s níž se včera v Třebíči Černí šviháci představili, se odehrává v hospodském prostředí a příběh o místním fotbalovém týmu se zjevně rodí z hospodských historek. Je nastolena rovina divadla na divadle, která nejen řeší technické problémy (chybějící postavy představovány prostřednictvím triček se jmény, neskrývaná nápověda při výpadcích textu…), ale je tématem v tom smyslu, že si s fotbalem, o němž je řeč hrají. Ale především je zde jak fotbal, tak i divadlo mužským světem, do kterého je ženy nechtějí pouštět a trošku jim ho závidí. Což je nádherně završeno monologem Blaženy, kterou, zdánlivě paradoxně (protože ženu k dispozici mají), hraje muž (vynikající Petr Malý). Tejklova hra je sebeironická, nejvíc ze všech jeho her (připomeňme si jen postavu autora, který pije pomalu víc než všichni fotbalisti dohromady). Záměrně pracuje s banalitou, pohrává si s hnusem jako s estetickou kategorií. Protipólem jsou promluvy rozhodčího na mikrofon, jakési „chvilky poezie“.
Pokud jde o samotnou inscenaci, není vždy zřetelný přechod , kdy postavy hrají divadlo a kdy jsou za sebe. Ale vlastně se všechno prostupuje – alespoň takhle to můžeme vnímat prostřednictvím zřejmě úmyslně tlustou čarou kreslené postavy režiséra (Milan Perger mladší). V první části inscenace nejsou některé historky divadelně nosné, zatímco druhá část je kompaktnější. Výborné je výtvarné řešení scény, které evidentně vychází z hluboké znalosti prostředí, je funkční a přitom neilustrativní.
Velká síla inscenace je v její autenticitě. Je pevně zakotvena v prostředí, o němž se hraje i v hereckých typech představujících jednotlivé postavy. Je to už v samotné textové předloze, která je vlastně sama o sobě interpretací. Proto se lze domnívat, že je v podstatě nepřenosná.
ex
VYBÍRÁME Z VÝSLEDOVÉ LISTINY
Porota Národní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla
FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč 2006 udělila:
Čestná uznání
Petru Malému za roli Blaženy v inscenaci Bílí andělé pijí tesavelu
Františku Novákovi za roli Kombajna v inscenaci Bílí andělé pijí tesavelu
Ludvíku Židovi za scénu k inscenaci Bílí andělé pijí tesavelu
Ceny
Černým švihákům Kostelec nad Orlicí za inscenaci Bílí andělé pijí tesavelu

Odborná porota Národní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla
FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč 2006
NOMINOVALA do programu Jiráskova Hronova 2006 tyto inscenace bez uvedení pořadí (podle abecedy)
Bílí andělé pijí tesavelu Černých šviháků Kostelec nad Orlicí
Hra lásky a náhody DS Právě začínáme Praha Horní Počernice
Lolita Divadelního spolku Haná Vyškov
Obraz Divadelního studia mladých při Divadle Šumperk
Zabiják Joe Divadelního souboru Scéna Kralupy nad Vltavou