Texty: EXNAROVÁ, Alena: CHRUDIM PODRUHÉ. Divadelní HROMADA 2006-léto.

CHRUDIM PODRUHÉ
Krajská přehlídka loutkářských souborů Pardubického kraje je přehlídkou mladou – konala se v Chrudimi teprve podruhé. Do předloňska sloužila i tomuto kraji přehlídka v královéhradeckých Jesličkách. Dodnes jí některé soubory (například svitavské) dávají přednost. Myslím si, že to není jen síla zvyku, ale především touha potkat se s širším okruhem loutkářských kamarádů a „starých známých“. Mělo to vždycky ale taky háček: „Jesličky“ mají pověst přehlídky obvykle „nadupané“ co do počtu i kvality představení a tak se některé soubory ostýchaly sem přihlásit. Už proto je dobře, že chrudimský loutkář Libor Štumpf přehlídku v Chrudimi doslova vydupal ze země a věřím, že se stane tradicí a další možností pro každoroční setkávání lidí, kteří se věnují společnému koníčku, jehož výsledky pak prezentují divákům. A nechápu dost dobře postoj Pardubického kraje, který na ni, na rozdíl od města, nepřispěl ani korunou.
Diváky slušně navštívená přehlídka probíhala v příjemné atmosféře 25. a 26.března 2006 na malé scéně Divadla Karla Pippicha a viděli jsme celkem jedenáct představení a představeníček. Zahájila Jana Kyralová ze ZUŠ Na Střezině z Hradce Králové inscenací Kaktus (autor předlohy Luděk Richter, úprava Jana a Jirka Polehňa, režie Jirka). Dějová linka příběhu hraného stínovými loutkami za použití zástupného zvuku (kazú) nebyla vždy přesně čitelná. Zřejmě i proto, že „řeč“ měla znamenat někdy konkrétní repliku a jindy jen citoslovce (jak jsme se pak dozvěděli) a tak jsme občas tápali a marně pátrali po jejím smyslu. Nejvíce v případech, kdy nebyla dostatečně zřetelná ani obrazová akce. Ale je rozhodně v silách Jany inscenaci ještě dopracovat a zpřehlednit. A už tentokrát závěr, kdy kaktus na plátně rozkvetl červenými kvítky, vyšel hezky.
Jitka Čermáková z Chrudimi vyprávěla ve vlastní úpravě a režii pohádku Perníková chaloupka. Vyprávěla ji kultivovaně z vlastní nahrávky a toto vyprávění ilustrovala plošnými luminiscenčními loutkami a dekoracemi za využití černodivadelní techniky. Úmyslně píšu „vyprávěla“ a „ilustrovala“, protože možností mile naivních nepohyblivých loutek nebylo jiným způsobem využito.
Miroslav Alexa z Chrudimi předvedl několikaminutovou anekdotu Potrestaný zloděj (autor předlohy Petr Pech, úprava a režie Libor Štumpf) o tom, jak čert Kašpárkovi kradl bábovku a byl za to náležitě potrestán. Zahrál ji pěknými maňásky vlastní výroby na třístupňovém paravánu, ve stylu „rakvičkárny“, s reálnými rekvizitami (mohly být možná ještě o něco větší), beze slov, za podkresu svižné hudby, která korespondovala s temporytmem minipříběhu. Ten byl završen výraznou tečkou (kterou nebudu prozrazovat) a troufám si napsat, že cíl pobavit diváka byl naplněn beze zbytku.
Chrudimský soubor Kozlíčci se představil stínohrou Dva kozlíci na lávce (režie Libor Štumpf). Dvě mladé dívenky, začínající loutkářky Tereza Nováková a Monika Licková, trošku doplatily na ne právě ideální akustiku sálu a tak nebylo místy rozumět textu. Ale i tak bylo jasné, že hrají s chutí a příběh o dvou kozlících, kteří se nejdříve pohádají, poperou až spadnou z můstku do vody a pak se skamarádí, byl čitelný. Jen by ještě chtělo představení více rytmizovat a loutky nápaditěji rozehrát, aby hádka kozlíků nepůsobila zdlouhavě. To okamžik pádu kozlíků do potoka a vystříknutí vody až do hlediště vyšel přesně.
David a Libor Štumpfovi zahráli hru neznámého autora v úpravě a režii Libora nazvanou Kašpárek ve strašidelném hradu. Hráli na playback (poměrně stereotypní a navíc vadil ženský hlas u jednoho ze strašidel, protože jsme všichni věděli, že hrají dva chlapi). Hráli spodovými a černodivadelními loutkami, s využitím luminiscence. Hezkým okamžikem bylo postupné objevování se svítících očí v temném prostoru. Ale jinak se více mluvilo než dělo. A nejsem si jistá, zda spodová loutka Kašpárka, vytvořená z válce, dostatečně umožňovala naplnit dlouhé řeči akcí. Strašidla byla vytvořená velkýma svítícíma očima a těly z cárů hadrů a působila spíš mile, než hrůzostrašně, takže bylo těžké pochopit, proč vlastně chce majitel hradu na Kašpárkovi, aby je vyhnal, když by se mohly stát docela příjemnou turistickou atrakcí.
Sobotní dopolední blok krátkých představení uzavřela Eliška Hortenská z Chrudimi Pohádkou o… , opět v úpravě a režii Libora Štumpfa, který jí navíc vydatně sekundoval i v roli čerta. Hráli maňásky o tom, jak Kašpárek přelstil čerta. Eliščin Kašpárek působil trochu rozpačitě, často se obracel na děti, ale s jejich reakcemi nepracoval a tak nebyl razantnímu čertovi rovnocenným partnerem. Při následném povídání o představení jsme se dozvěděli, že Eliška hraje poprvé a navíc, že měla tuto inscenaci (obě postavy) nazkoušenou herečka, která z vážných důvodů nemohla hrát a tak ji s Liborem zkusili narychlo udělat. Nu, bylo cítit, že je to „rychlovka“. Ale není všem dnům konec!
Odpoledne jsme viděli dvě představení. Nejprve se Jaroslav Filipi z Chrudimi pokusil o inscenování pohádky Jana Wericha Královna Koloběžna I ve vlastní úpravě a režii a zvolil si skutečně nelehký úkol. Je nesmírně těžké převést na jeviště specifický Werichův jazyk a poetiku. Jarda hrál na dlouhé lavici v rozkládacích kulisách, jednoduchými samostojnými marionetami na drátě. Vlastně víc vyprávěl než hrál. Bylo to podobné, jako u dopolední Perníkové chaloupky: kultivované vyprávění (jen minimum přímé řeči) a kultivovaná ilustrace.
Loutkářský soubor AHOJ Chrudim zakončil sobotní program Čertovskými pohádkami, opět v úpravě a režii Libora Štumpfa. Hraje se únanovskými marionetami. Dvě pohádky jsou nepříliš šťastně propojeny spojovacím slovem čerta (odkrytě voděn před marionetovým jevištěm) a občas zachytíme i nějakou tu nelogičnost v poměrně chabém textovém základu. Opět se hodně povídá a i když je patrná snaha o rozehrání loutek, nic moc se neděje a snad jediná dramatická akce – odnesení falešného Kašpárka do pekla - je provedena neobratně.
Nedělní dopoledne bylo nesporně zajímavé. Představila se Divadelní společnost Outsider Art z Čáslavi s inscenací Golem. Když jsme zasedli do hlediště, viděli jsme na jevišti ve svislé stěně dva hrací prostory – jeden pro stínohru a ten druhý, který vypadal jako marionetové jeviště s oponou, se později ukázal být prostorem pro vodění krásných malých manekýnů: loutek, vytvořených z větve či slabého kmínku s ponechanou kůrou a v ní vyřezaným obličejem. Loutečky byly voděny rukou v černém rukávě a rukavici a jejich ruce tvořeny holými prsty. (Ten černý rukáv před hnědým pozadím rušil, chtělo by to barevně sjednotit.) Po stranách scény seděla vždy jedna dívka s textem v ruce: jediná vypravěčka příběhu na straně jedné a dívka doprovázející vyprávění zpěvem na straně druhé. Mezi nimi před scénou malý židovský hřbitůvek se zapálenou svíčkou. Sledovali jsme sugestivní, obřadné, rytmizované (hudba, zvuky), ale přece jen trochu zdlouhavě a chvílemi jednotvárně působící vyprávění židovského příběhu. Loutky – jak stínové, tak potom i „špalíčky“ byly používány spíše jako symboly či na obrazové dotvoření atmosféry než jako subjekty nesoucí děj. Přiznám se, že mne sice vtahovala silná atmosféra, ale přistihla jsem se, že občas vypouštím vyprávěný text.
Na závěr přehlídky jsme viděli dvě představení chrudimského Loutkářského souboru Kacafírek. Nejdříve to byla pohádka Boženy Němcové v úpravě J.Ozorákové a režii Františka Žaluda Dvanáct měsíčků. Hrálo se v rozdělené interpretaci, odkrytě voděnými marionetami na nitích po celém jevišti. Nápaditě byla vyřešena proměna interiéru chalupy v její exteriér a naopak: posuvnou stěnou (výtvarník L.Lédlová). Mluviči byli už většinou zkušenější, zatímco loutky vodily dvanáctileté děti a - vzhledem k jejich věku - docela obstojně. A jistě se jim povede ještě lépe, až se naučí zpaměti text, aby se přesněji „trefovaly“ do replik mluvičů. Ale určitě by jim i celku pomohla také úprava textu tak, aby se méně vyprávělo a ilustrovalo a více hrálo (například při několikerém putování Marušky s pejskem do hor místo vypravěče jejich dialog a podobně). Takhle zatím přes všechnu snahu působilo představení poněkud jednotvárně a rozvlekle.
Přehlídku uzavřel člen Kacafírku Vojtěch Ventluka autorským představením nazvaným Venca přišel z práce. Je to výsek ze života člověka, který přijde z práce, věnuje se své zálibě – psaní (deníku, básniček,snů…?) o dívce, poté přepínání kanálů televize, přičemž se opije, usíná a zdají se mu sny – ty se odehrávají v loutkovém partu (zajišťují dvě dívky) za plentou. Bezesporu zajímavý nápad, ale ještě by potřeboval dopracovat. Všechno je trochu zahlceno naťuknutými nápady. Na scéně je reálný stůl a židle, reálný sešit s tužkou, flaška s rumem, v pozadí pak plenta, která neevokuje stěnu bytu, ale je na první pohled zřejmé, že jde o paraván a určitě bude loutková produkce. Venca přichází z práce, zouvá se a převléká a usedá ke stolu. Pak se ale dobývá do imaginární ledničky a pracuje ještě s dalšími imaginárními rekvizitami (např.ovladačem televize). Pak se opije a dost dlouho ho děsí televizní programy, až usne. A pak se na paravánu začne dít cosi loutkami. Ale vzhledem k tomu, že jsme předtím byli zahlceni množstvím nápadů, obtížně si vybavujeme souvislosti s realitou. Domnívám se, že kdyby byl začátek v reálu střídmější a důsledně reálný (tedy i „stěny“ pokoje a nikoliv na první pohled jasný paraván) a pak se ze spánku postupně (ze stěn či prostoru) vylupoval svět imaginární a snový, netápali bychom a navíc bychom se nejen smáli jednotlivostem, ale lépe si uvědomili kontrast stereotypu všedního života hrdiny a jeho přání a snů.
Tak tolik letošní chrudimská přehlídka. Hodně jsme s kolegy z odborné poroty, Zuzkou Novotnou a Jirkou Polehňou, přemýšleli, koho doporučíme k postupu na Loutkářskou Chrudim. Viděli jsme sice několik zajímavých představení, ale každé mělo nějaké problémy či „nedorazy“. Nakonec jsme se rozhodli pro anekdotu Mirka Alexy Potrestaný zloděj. A věříme, že tak jako tato miniatura potěšila nás, bude i nadále těšit všechny své budoucí diváky.
Alena Exnarová
(Převzato z Loutkáře)