Texty: MACEK, Stanislav: 120 let ochotnického divadla ve Studénce.

MACEK, Stanislav: 120 let ochotnického divadla ve Studénce. Studénka, Městské kulturní středisko 2006, 63 s. DbČAD/Studénka/Texty

5. Ochotnická divadelní činnost v Butovicích do roku 1990

Podmínky pro vznik a existenci českého amatérského divadla v obci Butovice byly mnohem složitější než v obci Studénka, takže je potřebné uvést všechny okolnosti v širších souvislostech.
Rozhodující vliv na možnost vzniku českého ochotnického divadla v místě mělo územní příslušnost k moravské enklávě, kde měl německý živel poměrně silnou pozici.
O českém divadle v Butovicích před rokem 1900 nebyly v tehdejších divadelních materiálech zachyceny žádné zmínky. Existující česká menšina byla velmi nepatrná bez jakéhokoliv vlivu na veřejný život. Teprve po založení továrny na vagóny v roce 1901 s příchodem českých zaměstnanců se stali dělníci a úředníci hlavními organizátory českého kulturního a společenského života české menšiny. Jejich společenský život vzkvétal až do roku 1926, kdy byl zrušen sál v 1. poschodí, v tzv. „Panské hospodě„ ve Studénce na nádraží čp. 136 lidově zvané „Na špici“. Až do roku 1963 budova sloužila, jako hlavní pošta pro Studénku a Butovice, dnes je zde v provozu hostinec „ Budvarka“.
V prvním patře této budovy byl sál, kde se konaly zábavy a kde si také tehdejší první čeští ochotníci postavili svépomocí jednoduché jeviště. Na divadlo pořádané každou neděli v odpoledních hodinách byli zváni občané Studénky, Albrechtiček a Pustějova ručně psanými plakáty. Veškeré informace o činnosti tehdejšího ochotnického divadla byly získány z výpovědí 80tiletých „ pamětníků“ kteří vzpomínali na hry „ Maryša“ a „Lešetínský kovář“, údajně uvedené v roce 1901. Podle jejich slov byly většinou hrány hry se sociální a vlasteneckou tématikou. Jednotlivé hry se těšily velkému zájmu a často se stávalo, že diváci z butovické kolonie, kde byla koncentrovaná česká menšina, si byli nuceni nosit židle z domu, protože v hostinci jich byl při velkém počtu diváků nedostatek. Tyto průvody lidí se židlemi přecházející nádržím vzbuzovaly u německých cestujících čekajících na nádraží časté ironické poznámky. Pro vysvětlení dnešním čtenářům v místech dnes zrušeného hradla vedla přes železniční trať komunikace spojující bytovou kolonii vagonky s prostorami u bývalého cukrovaru - dnes štramberské nástupiště.
Divadlo v tomto hostinci se hrálo až do roku 1923, kdy veškerá společenská činnost přešla do Závodního hotelu vagonky (čp. 333). Výnosy z představení byly věnovány na českou knihovnu nebo školám. Podrobnějším údaje o ochotnickém divadle tohoto období nebyly zjištěny, s výjimkou archivně dokladovaného představení sehraného 12. 11. 1911 organizovaným dělnictvem studénecké vozovny v prostorách české školy v Butovicích. Hrála se fraška R. Kneisla „Papageno v almaře“.
Poměry ve vztahu mezi německými občany a českou menšinou se po roce 1918 výrazně zlepšily. V obecním zastupitelstvu měla česká menšina své zástupce. Místní Němci údajně zapůjčovali jeviště v obecním hostinci (čp. 82) pro pořádaní českých divadelních představení. Kdo tam hrál a kolik představení bylo uskutečněno není prokazatelně ověřeno. Ve výpovědi pamětníků byla konstatována skutečnost, že v důsledku různých provokací vůči českým občanům při návštěvě divadla ztratili o takové prostředí zájem, zvláště také pro značnou vzdálenost od svých bydlišť. To přimělo pořadatele k rozhodnutí najít nové místo v bezprostřední blízkosti dělnické závodní kolonie. Novým působištěm se stal Závodní hotel se sálem (čp. 333), kde sídlil německý „Dělnický tělocvičný a sportovní spolek“, který si svým nákladem postavil i malé jeviště. S uživateli byla učiněna dohoda o využívání jeviště pro pořádání českých divadelních představení, a také o konání společných a společenských akcí. Pamětníci vzpomínali na Silvestry, kdy se na společném programu podílely obě národnosti. Jednoaktovky a zpěvné kuplety se střídaly jednou německy, podruhé česky. Rovněž hudební soubor byl složen z hudebníků obou národností. Byla vzpomenuta i historie „české opony“, která dobře charakterizuje tehdejší poměry a problémy, se kterými se museli potýkat divadelní ochotníci a které jsou dnes těžko pochopitelné. Čeští vagonoví malíři písma malovali pro divadlo kulisy, a tak v roce 1919 namalovali samostatnou oponu, která bývala při českých divadelních představeních zavěšována před původní oponu tmavočervenou. Podle pamětníků byla na jedné polovině opony zobrazena dívka jako symbol svobody a radosti a na druhé polovině byly zobrazeny postavy „blahobytných kapitalistů ze zlatými prsteny a měšci peněz“. V následujících letech byla majitelům vagonky a jejich německým úředníků „trnem v oku“, a proto prý byla přemalována. V jakém rozsahu a jaký byl osud této opony již pamětníci neuvedli. Jen to, že se uplatňovala až do roku 1929, kdy bylo pořízeno nové jeviště.
Tato „oponová vzpomínka“ prokazuje sice určitou existenci divadelní činnosti v budově Závodního hotelu, avšak konkrétně nespecifikovanou, protože chybí další údaje. Období let 1917-1924 popisované v retrospektivní kronice je výrazně poznamenáno politickým podtextem a nepřesnými informacemi. K zjištění objektivních skutečností je nezbytné porovnání uváděných tvrzení.
• Sociálně demokratická strana od svého založení měla své spolkové místnosti v Závodním hotelu (čp.333).
• V roce 1919 pod její patronací byla v okruhu tovární kolonie založená DTJ. Členové DTJ cvičili v tělocvičně tehdejší české školy ve staré kolonii (čp.364), ale také „ Na Špici“.
• Divadelní činnost provozovali členové divadelního souboru DTJ v sále hostinci „Na Špici“ u nádraží (čp.136) na jevišti, které zde zůstalo z předválečné doby a bylo majetkem českých dělníků organizovaných v oborách.
• V roce 1921 si KSČ ke své kulturní práci zvolilo hostinec „Na Špici“ u nádraží. Po obsazení zde byla pro mládež založena v rámci Federace dělnických tělovýchovných jednot komunistická tělovýchovná jednota, která v přilehlém sále provozovala tělovýchovnou činnost a příležitostně zde provozovali divadelní představení v letech 1921-1924.
Odchodem mladých členů sociálně demokratické strany v roce 1921 ke komunistům divadelní představení pro nedostatek ochotníků skončila.
Zmiňované hry uvedené po roce 1920:
v roce 1920 Ladislav Stroupežnický „Naši furianti“ - veselohra
režie Jan Blasiol

v roce 1921 Josef Štolba „Peníze“ – drama
režie - Viktor Šumný

v roce 1922 Ferdinand Oliva „V červencích svobody“ - veselohra
režie - Viktor Šumný

v roce 1922 Adolf Bogner „Cigánčina pomsta neb Valašský Ahasver“
režie - Viktor Šumný - drama

v roce 1923 Gustav Moser - P. Lehnhof „Naše roztomilá Baruška“ - fraška
„Stará kniha“ - činohra

v roce 1924 Ch. Birch – Pfeifferová „Šátek z hor aneb Diblík“ - veselohra
režie - Viktor Šumný

v roce 1924 J. K. Tyl „Paličova dcera aneb Pražská děvečka“
- činohra

V následujících letech údajně soubor FDTJ nevystupoval. V letech 1923-1928 působilo v Butovicích seskupení mladých příslušníků české menšiny v dělnické kolonii, které si dalo název „Volné sdružení divadelních ochotníků“. Toto sdružení na Okresním úřadě v Novém Jičíně nebylo oficiálně registrováno. Žádosti o povolení uspořádat představení podepisoval režisér. Hrávalo se v Závodním hotelu (čp. 333) jen příležitostně. Protože tamější sál byl pronajímán různým korporacím, divadelní zkoušky se odbývaly většinou ve třídách české školy v kolonii (čp.364).
Divadelní představení se proto mohla konat jen v sobotu a jeviště v noci muselo být odklizeno, aby příští den v neděli mohl sál sloužit pro představení kina. Několik údajů k budově Závodního hotelu čp.333.
Byl postaven podnikem v roce 1901 zároveň s výstavbou závodu. V prvních letech sloužil hlavně německým organizacím. Teprve zřízením Československého státu v roce 1918 se stal v širší míře přístupný českým spolkům a dělnickým odborovým organizacím. Po roce 1952 se hlavním uživatelem stal Závodní klub ROH. Během následujících let byl sál rozšířen přístavbou jeviště, šaten a kanceláře ZK.
Od prvního ledna 1973 objekt nese jméno Dům kultury ROH Vagónka. Činnost této organizace skončila v roce 1992. Členové uvedeného souboru hráli většinou při různých příležitostech jednoaktovky, dramatické výstupy a kuplety se zpěvy. Jediným dokumentovaným divadelním představením tohoto souboru je historické drama J. J. Kollára „Pražský žid“ režiséra Rafaela Kašky, uskutečněné dne 13. června 1926 v Závodním hotelu v předvečer otevření nové české menšinové školy ve staré kolonii. Dnes škola ul. Tovární čp.386.
Divadelní sdružení Kollár

V roce 1929 došlo z podnětu českých pracovníků vagonky k založení spolku divadelních ochotníků, který si dal za cíl povznést úroveň divadelní činnosti. Spolek s názvem „Divadelní sdružení Kollár“ byl zaregistrován na okresním úřadě v Novém Jičíně. Předsedou byl zvolen Vojtěch Knebel, jednatelem Rudolf Pospíšil, pokladníkem Déža Gašek a režisérem Rafael Kaška. V tomto složení výbor pracoval až do okupace v roce 1938. Sídlo měl v závodním hotelu vagonky. Prvním úkolem nově ustaveného spolku bylo zajištění nového jeviště. To dosavadní, které bylo majetkem německého tělovýchovného spolku, mělo malé rozměry a velmi skromné vybavení.
Podle pamětníků se jeviště v sále stavělo k čelní stěně od zahrady a zasahovalo do ¼ hlediště. Uprostřed byl půlkruhový výklenek do zahrady, kde byl umístěn promítací přístroj pro představení kina. Nedostatek místa byl hlavně v divadelní šatně a při nástupu herců, takže divadelní hru s větším obsazením účinkujících nebylo možné uvádět.
Z tohoto důvodu si nové jeviště postavili k protější čelní stěně sálu, kde byly dveře do dvou místností, které se používalo pro šatnu a nástup na jeviště, i pro umístění divadelních rekvizit a dekorací.
Veškerou truhlářskou práci zhotovil Josef Erban, dekorace a malířské práce provedl Viktor Křenek, oba čeští živnostníci v Butovicích.
Potřebné kování a pomocné práce vykonali bezplatně členové spolku. Jeviště bylo rozbíratelné konstrukce, aby mohl sál sloužit zároveň i jako kino a pro další akce. Proto po každém divadelním představení bylo nutné jeviště rozebrat a uschovat do kůlny na zahradě hotelu. Tuto činnost obvykle zajišťovali členové spolku, kteří právě neúčinkovali.
Na novém jevišti se ochotníci spolku představili poprvé v druhé polovině 1930.
Vzhledem k tomu, že veškerá dokumentace o činnosti spolku byla v průběhu okupace zničena, nejsou k dispozici údaje o uskutečněných divadelních hrách. Podle pamětníků se ročně hrály 2-3 celovečerní hry. Činnost spolku nebyla jen čistě divadelní, ale i společensko-zábavného charakteru. Byly pořádány Mikulášské a silvestrovské večírky s programem, v němž nechyběly divadelní jednoaktovky, sólové dramatické výstupy a hudebně- zpěvní vystoupení. Zvláště oblíbené byly plesy s rázovitými výzdobami, při nichž nikdy nechyběla půlnoční scéna zvlášť k tomu nacvičená. Členové spolku pocházeli ze všech společenských vrstev české menšiny v Butovicích. Z výpovědí několika ještě žijících členů spolku se podařilo získat pouze 26 jmen mužů a 12 jmen žen, jejichž jména jsou uvedena v rejstříku ochotnických herců a hereček Studénky, i když údajně byl soubor početnější. S ohledem na osobnost režiséra Rafaela Kašky a uváděný početní stav souboru zaručovaly uvádění her náročnějších žánrů.
O hluboké lásce k divadlu režisérů z české menšiny ve staré kolonii Jana Blasiola a Rafaela Kašky svědčí okolnost, že oba spolu s Otou Konrádem docházeli i do divadelních souborů působících v té době ve Studénce. Po obsazení obce německým vojskem v roce 1938 byla veškerá spolková činnost zrušena. Policejní orgány složené z místních Němců, příslušníků německé nacistické strany, zabavily spolkům peněžní hotovosti, zničily veškeré písemnosti a zabraly cenný spolkový majetek.
Jeviště divadelního spolku „Kollár“ si místní Němci mohli přenést do svého obecního hostince (čp.82), kde údajně byla hrána německá divadla.
Během let 1938-1945 nebyly z výše uvedených důvodů zaznamenány žádné veřejné aktivity české menšiny.
Situace po roce 1945

Během května a června roku 1945 se do Butovic vracely české rodiny spolu s novými osídlenci, kteří se ujímali národní správy nad německými majetky. Byly doplněny stavy učitelů, takže již od 1. září se mohlo na školách vyučovat. Mezi novými učiteli byl i mladý Karel Makuch, který iniciativně oživil v mezích možností kulturní život v obci a stal se spoluzakladatelem místní skupiny Svazu české mládeže.
Prvním veřejným vystoupením byla oslava 28. října uskutečněná v přeplněném sále „Závodního hotelu“. Pro tuto oslavu nacvičil jmenovaný pásmo veršů a písniček za klavírního doprovodu Rudolfa Rozehnala.
Úspěch vystoupení byl podnětem k založení Divadelního kroužku SČM, který začal s nácvikem pohádky J. Kvapila „Princezna Pampeliška“, určené hlavně školní mládeži. Tato hra se v roce 1946 uskutečnila celkem 6x v dopoledních představeních pro mládež. Sál v obecním hostinci (čp.82) představoval stěny, jeviště bez kulis a elektrické osvětlení ve zdevastovaném stavu. Díky obětavosti členů souboru a dospělých příznivců z vagonky se provedly nejnutnější opravy a vyrobily potřebné dekorace. Kulisy náznakové scény podle návrhu režiséra Karla Makucha byly namalovány na papír stejně jako potřebné rekvizity. Jména prvních účinkujících se později objevují i v dalších divadelních seskupeních v Butovicích.
Po úspěšné inscenaci soubor ve své činnosti pokračoval o velikonocích v roce 1947 uvedením klasické komedie pod vedením režiséra K. S. Macháčka „Ženichové neb Strašidlo v kapli“, opět v režii Karla Makucha.
O této inscenaci je v retrospektivní kronice dochován autentický program se synopsí hry, ve které je celkem jednoznačně naznačen inscenační záměr. Škoda, že se nedochoval autentický text uvedené hry, který svou tématickou příbuzností by i dnes byl velmi aktuální.
Původně veršovaná „rytířská parodie“ byla pojata jako parodie na tehdejší „zlatokopy“ – jednotlivce, kteří obhospodařovali volné usedlosti v národní správě tak, že po nich zůstávala jen zkáza. Termín „zlatokopové“ (dnes bychom řekli „tuneláři“) vznikl po válce v roce 1945, když se do opuštěných německých usedlostí v pohraničí přistěhovali noví osadníci, jejichž hlavním cílem bylo přivlastnit si majetek a s živým a mrtvým inventářem tajně ujet zpět do vnitrozemí.
Hru zhudebnil a na klavír doprovázel Rudolf Rozehnal. Hra byla pro úspěch opakována v několika datově nezjištěných reprízách.
Kromě těchto dvou divadelních her připravil učitel Makuch se členy SČM několik literárních pásem, které se uskutečnily v budově měšťanské školy (ulice Butovická 346). Poté co se odstěhoval do Kopřivnice v roce 1949, soubor SČM na jevišti v obecním hostinci (č. p. 82) sehrál tyto hry:
14. 12. 1951 Alois Jirásek „Otec“ - vesnické drama
režie Miloš Horáček repríza: Albrechtičky, Bartošovice, Krásné Pole, Studénka, Pustějov

v roce 1952 Jaroslav Janovský „Noc pod Čerchovem“ - hra pro mládež
režie Antonín Alčer

v roce 1952 Vojtěch Cach „Případ plukovníka Adamíry“ - činohra
režie Antonín Alčer

v roce 1953 Karel Čapek „RUR“ - drama
režie Antonín Alčer

v roce 1953 Frant. Sokol Tůma „Gorali“ - hra ze života
repríza: Studénka, Pustějov – okr. soutěž, Pustá Polom – oblastní přehlídka

duben 1956 Miloš Zbavitel „Čarovné dudy“ - pohádka
režie Antonín Alčer repríza: 19. 5. Hukovice, Studénka

V roce 1956 divadelní soubor butovické organizace pod zkratkou OURZ nastudoval hru od Fraye „Ztracená pozice“, kterou hrál dvakrát dne 2. června 1956 v Hukovicích. O tomto souboru nebyly však zjištěny žádné další informace.
V závěru roku 1945 se do Butovic vraceli i bývalí členové předválečného divadelního spolku „Kollár“. V krátkém čase soustředili zájemce o amatérské divadlo k obnovení jeho činnosti.
Na ustavující schůzi divadelních ochotníků byl zvolen jako předseda Rudolf Pospíšil, jednatelem Karel Gartus, pokladníkem Rudolf Navrátil, režisérem František Kos. Všichni byli zaměstnanci vagonky. Nový divadelní soubor byl ohlášen k registraci pod názvem „Nové divadlo“. První veřejné vystoupení členů se uskutečnilo 7. března 1946 při oslavě narozenin T. G. Masaryka.
Další hrou byla lidová zpěvohra od Karla Fořta „Kráska ze Šumavy“ údajně sehraná v říjnu 1946. Podle dokladů ve Státním archivu v Novém Jičíně bylo však povolení k sehrání hry vydáno na den 16. dubna 1949 s podmínkou, že nebude osvobozena od dávky ze zábav, protože „hra nevyhovuje podmínkám státní osvětové péče a povoluje se jedině s dávkou ze zábavy“.
Není tedy jednoznačně zřejmé, zda se hra uskutečnila v roce 1946 bez povolení a v roce 1949 byla znovu nastudována nebo ve výpovědi respondentů šlo o záměnu dat, zvláště když není k dispozici další ověřený údaj.
Na podzim roku 1948 byl novým předsedou souboru zvolen František Kos. Po jeho odchodu do vyšší odborářské funkce byl na jaře roku 1951 zvolen nový předseda a režisér Hynek Růža. Dokumentačně doložený repertoár souboru „Nové divadlo“ představovaly inscenace:
28. 10. 1947 Alois Jirásek „Lucerna“ - pohádková hra
režie František Kos

16. 4. 1949 Karel Fořt „Kráska ze Šumavy“ - lidová zpěvohra
režie František Kos repríza: říjen 1949
klavír - Rud. Rozehnal

12. 5. 1949 bratři Mrštíkovy „Maryša“ - drama
režie František Kos repríza: 15. 5. Butovice, 22. 5. Bartošovice

říjen 1949 Vladimír Neff „Soused“ - veselohra
režie František Kos repríza: Albrechtičky
Hra se umístila na 3 místě v oblastní soutěži v Albrechtičkách.

25. 12. 1949 V. V. Štech „Třetí zvonění“ - veselohra
režie František Kos repríza: 26. 12. Butovice

29. 4. 1950 František Šamberk „Palackého třída 27“ - veselohra
režie František Kos

28. 6. 1950 Jaroslav Klíma „Na dosah ruky“ - drama
režie Josef Štěpán repríza: 29. 6. Butovice

15. 10. 1950 L. Stroupežnický „Zvíkovský rarášek“ - komediální aktovka
v ZK Vagonka režie Jiří Kania repríza: 29. 10. Butovice, 3. 11. Studénka,
15. 11. Bítov

12. 12. 1950 Pavel Pavlík „Nikdy“ - drama
režie Hynek Růža repríza: leden 1951 Butovice v ZK Vagonka,
17. 3. 1951 Bartošovice
K této inscenaci se váže příhoda, která se stala při její repríze v roce 1951 v Bartošovicích. Hra z doby německé okupace obsahuje výstupy s dramatickými konflikty mezi německou policií a českými občany. Zřejmě velmi naturalistické pojetí těchto situací vyvolalo u diváků již během představení bouřlivé reakce. Po jeho ukončení se několik mužů snažilo násilím vniknout do zákulisí, aby si to vyřídili s představitelem důstojníka policie. Pořadatelům se sice podařilo rozvášněnou skupinu uklidnit, ale přesto bylo hercům doporučeno, aby hostinec opustili zadním vchodem, aby nedošlo k fyzickému napadení.
K tomuto případu je nezbytné bližší vysvětlení. Do Bartošovic se po ukončení války v roce 1945 přistěhovala ze Sovětského svazu řada rodin volyňských Čechů, kteří ještě nikdy nebyli v divadle a ve svých bývalých domovech za války prožívali podobné scény. Do předváděných situací se pocitově vžili tak, že předváděný děj se pro ně stal realitou, na kterou na základě svých bývalých prožitků pocítili potřebu reagovat – v daném případě likvidací nenáviděného důstojníka.
Příhoda dokazuje sílu emotivního působení dramatického díla, kterou může dát i amatérské divadlo. Obdobný případ, ale v kladném slova smyslu jsem zažil při jednom představení pro děti v obci, kde poprvé v místě viděli divadelní představení s živými herci.
Všechny inscenace byly uváděny v premiérách v obecním hostinci (čp. 82) a v sále ZK Vagonka (čp.333). Dobrou inscenační úroveň prokazuje dochovaný dokumentační materiál podchycený v retrospektivní kronice z roku 1975.
Soubor „Nové divadlo“ byl složen z bývalých aktivních ochotníků divadelního spolku „Kollár“, i z nově získaných členů a ochotníků vystupujících v rámci souboru místní organizace Českého svazu mládeže. Vůdčí osobností „Nového divadla“ byl dlouholetý divadelní ochotník, organizátor, herec, režisér a odborový funkcionář František Kos, pozdější předseda závodu vagonka, a pak předseda okresní odborové rady v Bílovci. Neméně významnou úlohu v činnosti tohoto souboru sehrály dvě ženy:
• dlouholetá zkušená aktivní herečka, později režisérka a pracovnice Závodního klubu Vagonky Marie Kosová a
• herečka, inspicientka a nápověda Ludmila Kopečková-Belavá (nejlepší nápověda v ochotnickém divadle jakou jsem poznal za celou dobu svého působení v amatérském divadle)
Tito tři obětaví divadelní ochotníci byli pilíři divadelního sdružení, které vytvořilo hereckou základnu pozdější divadelní amatérské činnosti v Butovicích. K nim lze připojit i pravidelnou činnost manželů Liškových, kteří byli kmenovými maskéry souboru.
Mimo činnost ochotníků „Nového divadla“ byl v Butovicích divadelně aktivní dramatický odbor místního Sboru dobrovolných hasičů. Za režírování Viktora Rašky byly v obecním hostinci (čp.82) uvedeny následující inscenace:
23. 4. 1945 Alois Jirásek „Vojnarka“ – vesnická drama
repríza: 24. 4. Butovice

14. 5. 1950 Matěj Bor „Noc v Hlubokém“ – drama

1950 Alois Jirásek „Kolébka“ - dramatický žert
repríza: 11. 3. Pustějov

10. 12. 1950 Viktor Nejedlý „Nezasmálka“ - hra pro mládež

1956 Otto Minařík „Zorka“ - činohra
repríza: 14. 4. Hukovice

Početní složení souboru, herecké obsazení rolí a případně další údaje nebyly zjištěny pro nedostatek dokladových materiálů. Nebylo tehdy běžným zvykem vydávat k jednotlivým inscenacím divadelní program a plakáty většinou ručně psané potřebné údaje neobsahovaly.
Určitou raritou v divadelní historii v Butovicích byla existence divadelního souboru místního Jednotného zemědělského družstva, který 1. dubna 1951 hrál v obecním hostinci čp.82 veselohru Štefana Kralika „Buky pod Polanou“ v režii Viktora Rašky. Podrobnosti o činnosti tohoto souboru chybí, neboť hra zůstala v jeho činnosti jedinou.
Významným mezníkem v dějinách amatérského divadla ve Studénce a v kulturně společenském životě vůbec bylo v roce 1951 ustavení „Závodního klubu ROH Vagonka Studénka“. Uplatňováním zákonných nařízení uskutečňujících tzv. „Soběslavský plán“ musely všechny organizace a spolky působící v oblasti kultury mít svého „zřizovatele“. V místě se jimi staly Závodní klub Vagónky, místní JZD a Osvětové besedy v tehdejších samostatných obcích Studénky a Butovic.
V rámci ZK Vagonky se to týkalo:
- souboru ochotníků „Nové divadlo“
- závodní knihovny
- loutkové scény
- hudebního a pěveckého sboru
- filatelistů a amatérských fotografů
Pro činnost všech těchto občanů amatérských skupin byly v nově ustaveném Závodním klubu založeny jednotlivé odbory:
- závodní knihovna
- dramatický a loutkářský odbor
- odbor společenský a hudební
- kroužek filatelistů
- fotoodbor
Pro historii amatérského divadla ve Studénce je důležitá hlavně činnost dramatického odboru Závodního klubu Vagonky Studénka.

Divadelní soubory Závodního klubu ROH Vagonka Studénka

Přesné časové vymezení zahájení činnosti prvního divadelního souboru lze učinit až po odstranění termínových rozporů v údajích retrospektivní kroniky s údaji později zjištěnými v písemných dokladech uložených v Okresním státním archivu v Novém Jičíně. Týkalo se to poslední inscenace spolku „Nové divadlo“ a první inscenace divadelního souboru Závodního klubu.
Činnost divadelních souborů Závodního klubu byla od roku 1951 až do roku 1972 nepřetržitá, pak z menšími přestávkami pokračovala až do roku 1992, kdy byl Závodní klub zrušen.
Jednotlivé divadelní soubory se v průběhu let utvářely v různých seskupeních, někdy i s krátkou životností. Početnost aktivních členů byla v jednotlivých údobích dosti rozdílná, protože soubory neměly registrované členství. Kmenové jádro souborů tvořilo vždy několik aktivních herců a hereček, kteří si pro jednotlivé inscenace získávali další potřebné ochotníky. Do prvního ustanoveného divadelního souboru Závodního klubu přešla velká část členů spolku „Nové divadlo“ v době, kdy tento divadelní spolek přestal působit jako samostatný subjekt. Významnou funkci zastávaly osobnosti režisérů a režisérek. Vystřídala se zde řada amatérských divadelníků, z nichž každý měl ve své době charakteristický přínos a podněty z hlediska dramaturgického i z hlediska inscenačních forem.
Z dramaturgického hlediska velmi významný podíl v repertoáru těchto souborů měly hry pro děti všech věkových kategorií a hry české i zahraniční klasiky. O dobré dramaturgické a inscenační úrovni jednotlivých představení svědčí častá čelní umístění na různých divadelních soutěžích a přehlídkách. Díky finančnímu zabezpečení soubory vykazovaly početnou reprízovost v obcích nejbližšího regionu.
V oblasti odborného divadelního vzdělávání lze tuto činnost zaznamenat pouze u režisérů a v některých případech při metodické spolupráci s profesionálními divadelníky (Spilka, Albín, Miller, Rozsypalová, Koželuh). Častá hudební spolupráce byla s učiteli Lidové školy umění.
S výjimkou prvních dvou inscenací byly všechny hry v premiérách uváděny na scéně Závodního klubu, který měl sídlo v Závodním hotelu čp.333.
V časovém sledu byly zaznamenány následující, ve většině případů dobře dokladované inscenace:
34. 11. 1951 Miroslav Stehlík „Mordová rokle“ - drama
režie Jiří Hantek repríza 1. 1. 1952
nápověda Rozencweigová
líčení Ladislav Liška

31. 12. 1951 V. K. Klicpera „Rohovín čtverrohý“ - fraška
V rámci Silvestrovského večera.

červen 1953 Konstantin Simonov „Ruští lidé“ - drama
režie Hynek Růža
nápověda Ludmila Belavá
scéna Josef Vita
líčení manželé Liškovi

26. 12. 1953 František Šamberk „Jedenácté přikázání“ - veselohra
režie František Kos repríza: 26. 12. 1953 Butovice
nápověda Ludmila Belavá 3. 1. 1954 Pustějov
scéna Karel Říhovský 14. 1. 1954 Jistebník
líčení manželé Liškovi 15. 1. 1954 Bartošovice

10. 4. 1954 Suchovo-Kobylin „Svatba Krečínského“ - komedie
režie Jiří Kania
nápověda Ludmila Belavá
scéna Karel Říhovský, Alois Kos
líčení manželé Liškovi

15. 5. 1955 Jan Říha „Polibek královský“ - veselohra
režie Václav Satek repríza: 20. 5. Klimkovice
nápověda Rozencweigová Bílovec
scéna Alois Kos
líčení Lad. Liška
Účast v okresní soutěži v Bílovci.

24. 3. 1956 Jaroslav Bartončík „Papírové panoptikum“ - satirické pásmo
režie Jaroslav Bartončík repríza: 19. 4. 1956 Bartošovice
hudba orchestr K. Vavroše Olomouc ZK Mor. želez.
scéna Zd. Šrubař, Charvátová Praha DK Tatra Smíchov

září 1959 J. B. Moliér „Chudák manžel“
režie Miloš Horáček repríza: Studénka, Bartošovice,
nápověda Ludmila Belavá Pustějov, Kujavy, Jistebník,
líčení manželé Liškovi Velké Albrechtice
scéna Jan Tůma, Richard Vrobel

14. 5. 1960 Jan Jílek „O Slunečníku, Větrníku a Měsíčníku“
režie Marie Kosová - pohádka
nápověda Ludmila Belavá
líčení manželé Liškovi
scéna Alois Kos, František Čech, Ing. Bohumil Hušek

8. 7. 1962 Emile Verhaeren „Filip II.“ - drama
scéna a režie Stanislav Macek repríza: 9. 7. 1962 ZK Vagonka Studénka
nápověda Ludmila Belavá 16. 7. Pustějov
líčení manželé Liškovi 20. 7. Zubří
hudba Miloš Macan 9. 12. ZK Vagonka Studénka

13. 2. 1963 Jan Šelle „Kašpar-Melichar-Baltazar“ - komedie
režie Mir. Černý repríza: 15. 2. a 17. 2. ZK – I. obsazení
nápověda Ludmila Belavá 20. 2. Libhošť
scéna František Čech, K. Koval 30. 3. a 3. 4. ZK – II. obsazení
líčení manželé Liškovi 15. 4. Pustějov
světla František Čech 11. 5. Kujavy
Hra byla nastudována ve 2 obsazeních.

15. 2. 1963 M. Melanová-Holková „Popelka“ - pohádka
režie Marie Kosová repríza: 17. 2. Pustějov
nápověda Ludmila Belavá 20. 2. Libhošť – okresní přehlídka
hudba Miloš Macan
scéna František Čech, B. Koval
světla J. Šenk

29. 4. 1964 Robinson Jeffers „Medea“ - drama
přeložil K. Bednář repríza: 24. 5. Libhošť – okresní přehlídka
režie Stanislav Macek 1. místo
nápověda Vlasta Čechová 29. 5. Mošnov Voj. kulturní dům
scéna František Čech, B. Kvapil
líčení manželé Liškovi

6. 12. 1964 Janos Erdöcli „Červená papuče“ - komedie
režie Marie Kosová repríza: 7. 12. ZK
nápověda Ludmila Belavá 2. 1. Mošnov Voj. kulturní dům
hudba Miloš Macan 9. 3. ZK
scéna František Čech, Ing. Hušek 16. 3. ZK Kotouč Štramberk
líčení Ladislav Liška

15. 3. 1965 Claus Hubalek „Lázeňská sezóna“ - drama
scéna a režie Stanislav Macek repríza: 17. 3. ZK
nápověda Vlasta Čechová 26. 3. Libhošť – okresní přehlídka,
líčení Mir. Šťastný cena za režii a herecké role
světla František Čech
technika Lad. Grosman

28. 1. 1966 Miklos Gyafárs „Nanebevzetí plukovníka Heiliga“
režie Mir. Černý - komedie
nápověda Ludmila Belavá repríza: 8. 3. ZK
scéna Ing. Hušek, Stanislav Macek, 12. 3. Tísek
B. Kvapil, L. Grosman, O. Pavlica 13. 3. Bravantice
líčení Mir. Šťastný 26. 3. Libhošť – okr. přehlídka
klavír R. Rozehnal 27. 3. Lubojaty
světlo Ing. M. Pochyla

8. 4. 1967 Karel Čapek „RUR“ - drama
režie Stanislav Macek repríza: 12. 4. Libhošť - okresní přehlídka
nápověda Ludmila Belavá 25. 4. Štramberk
scéna Drah. Trnka 5. 5. Studénka
líčení Mir. Šťastný 6. 5. a 22. 5. ZK
zvuk František Čech

21. 3. 1968 Jan Jílek „Kašpárek Honza a zakletá princezna“ režie Marie Kosová - pohádka
nápověda Eva Horsínková repríza: 22. 3., 23. 3. a 16. 4. ZK
scéna Ing. Bohumil Hušek 25. 4. Libhošť – okresní přehlídka
líčení Mir. Šťastný 2. místo
světlo František Čech 27. 4. Příbor
rež. spolupráce Spílka j.h. 30. 4. Bordovice

20. 4. 1970 Ludmila Vaňková „Princezna a šašek“ - pohádka
režie Jarmila Hušková repríza: 22. 4. ZK 2x
nápověda Eva Kosová 23. 4. Libhošť 2x – okr. přehlídka
scéna Stanislav Macek 25. 4. Bernartice
29. 4. Bordovice
12. 5. ZK 2x
1. místo v okresní soutěži

17. 5. 1971 Zdeněk Chvalovský „Čertův švagr“ - pohádka
režie Jarmila Hušková repríza: 19. 5. Veřovice – okr. přehlídka
nápověda Ludmila Belavá 1. 6., 8. 6. a 9. 6. ZK
líčení Mir. Šťastný 12. 6. Bílovec
scéna Ing. Hušek a Stanislav Macek 19. 6. Kaménka
světlo František Čech 21. 6. Pustějov
Cena za scénografii. 29. 6. ZK

19. 5. 1972 Gernot Schulze „Čertovy zlaté vlasy“ - pohádka
režie Jarmila Hušková repríza: 25. 5. a 6. 6. ZK
nápověda Ludmila Belavá 15. 6. Odry – ZK Optimit
scéna Fr. Čech a St. Macek 20. 6. Velké Albrechtice
14. 10. Slatina – krajská přehlídka
22. 10. Kaménka
26. 10. Fulnek
18. 11.
30. 1. 1973 Studénka
6. 2. Štramberk
15. 2. Nový Jičín

březen 1990 Heinz Drewniok „Kluci“ - vojenský příběh
režie Stanislav Macek repríza: 22. 4. Karviná
scéna Petr Jedlička
Hra byla uvedena v rámci Armádní soutěže umělecké tvořivosti (ASUT) v okresním a oblastním kole s členy souboru v té době ve vojenské službě.

18. 2. 1992 Neil Simon „Poslední žhavý milenec“
scéna a režie Stanislav Macek - situační komedie
technická spolupráce Vl. Hošek repríza: 22. 2. Frýdek
nápověda Pavlína Stašová - Pohárek SČDU 1992
3. 4. Pustějov
14. 4. Studénka
25. 4. Přerov – Národní přehlídka
Pohárek

Touto inscenací byla v podstatě ukončena amatérská divadelní činnost v rámci DK Vagonka Studénka.
K výrazným osobnostem předcházejících souborů patřili:
režiséři a herci – Marie Kosová, Jarmila Hušková, Václav Satek, Stanislav Macek
scénografové – Ing. Bohumil Hušek, František Čech
herci – Josef Bönisch, Bohumila Konvičková-Staňková, Emil Kupčík a jako herec výrazných charakteristických rolí Ing. Bohumil Hušek
nápověda a inspicient – Ludmila Belavá
„Mládež ZK Vagonka“ byl druhý soubor působící v rámci dramatického odboru Závodního klubu v letech 1957-1960. Soubor tvořili převážně členové závodní organizace Svazu české mládeže v závodě Vagonky a učňovské školy. Doplněním o několik zkušených herců a hereček pod vedením zkušených režisérů a volbou vhodného repertoáru se souboru podařilo uskutečnit několik divácky přitažlivých inscenací. Přínosem byla skutečnost, že byli získáni mladí zájemci o amatérské divadlo, kteří později našli uplatnění v dalších divadelních souborech ve Studénce. Na scéně Závodního klubu Vagonky soubor uvedl následující inscenace:
27. 3. 1957 Olga Fišerová „Dlouhý, Široký, Bystrozraký“ - pohádka režie Marie Kosová
asistent Miloš Horáček
scéna Alois Kos

září 1958 F. X. Svoboda „Poslední muž“ - veselohra
režie Bohumil Svoboda
scéna Josef Víta
světlo Ing. Hušek
líčení Ladislav Liška
nápověda Hanzelková

16. 1. 1959 Karel Dittler „Sůl nad zlato“ - pohádka
režie Hynek Růža repríza: 17. 1. ZK 2x
scéna Josef Víta 23. 1. Kujavy
líčení Ladislav Liška
nápověda Rozensweigová

9. 5. 1959 Zdeněk Sýkora „Čertův švagr“ - pohádka
režie Hynek Růža repríza: 10. a 11. 5. ZK
scéna Josef Víta 23. 5. Kujavy
líčení Ladislav Liška 30. 5. Velké Albrechtice
nápověda Horzínková

Výraznými osobnostmi souboru byl hlavní organizátor a herec Bohumil Svoboda a herec Ing. Bohumil Hušek.

qq
V roce 1961 se několik starších členů místní pobočky Svazu česko-sovětského přátelství (SČSP) rozhodlo zahrát si divadlo. Byli to ochotníci, kteří hráli divadlo již v dřívějších letech a spolu se současně aktivními herci utvořili skupinu, která v rámci Závodního klubu Vagonky sehrála dvě velmi úspěšné inscenace a to:

24. 2. 1961 J. B. Moliér „Chudák manžel“ - komedie
režie Emil Kupčík repríza: 27. 2. ZK
scéna Ing. B. Hušek Studénka
líčení Ladislav Liška Bartošovice
nápověda Ludmila Belavá Pustějov
Kujavy
Jistebník
V. Albrechtice

16. 5. 1961 Jan Drda „Dalskabáty, hříšná ves“ - pohádková hra
režie Antonín Alčer repríza: 22. 5. Pustějov
asistent Miloš Horáček 25. 5. Bartošovice
scéna Ing. B. Hušek 27. 5. Kujavy
líčení Ladislav Liška 4. 6. Studénka
nápověda Ludmila Belavá 23. 9. Butovice
technika Jan Tůma, František Chrobák
ww
Náhodně sestavený divadelní soubor z členů závodní organizace Svazu mládeže, kteří měli určité divadelní zkušenosti, se v roce 1961 pokusil obnovit dřívější činnost mládežnického divadelního souboru. Uskutečněna však byla jen jediná hra
19. 3. 1961 Bronislav Nušič „Paní ministrová“ - komedie
režie Stanislav Macek repríza: 25. a 29. 3. ZK
scéna Josef Víta
líčení Ladislav Liška

Koncem 70 let minulého století vznikaly u různých organizací tzv. „kluby mladých“, které měly nabízet mládeži možnosti využívání volného času formou vlastní umělecké tvorby, vystoupením profesionálních a amatérských umělců (písničkářů) a organizováním různých forem společných zábavných programů a tanečních zábav. V městě Studénka vznikl při Domu kultury ROH (dřívější Závodní klub Vagonky) v roce 1978 „Klub mladých“. Ten pořádal společenské zábavy, zájezdy a mimo jiné ustavil i svůj 17ti členný dramatický kroužek, jehož členové chtěli svou činností navázat na tradici místního amatérského divadla.
Protože šlo většinou o začínající divadelní ochotníky, byla jim vedením Domu kultury zajištěna odborná divadelní pomoc profesionálních umělců – herečky Státního divadla v Ostravě Ireny Rozsypalové a sólisty baletu téhož divadla Petra Koželuha. Ti s nimi nastudovali muzikál P. Dostála a R. Pogody „Výtečníci“. Hudební nastudování převzal místní hudebník Jan Hanibal, asistentem režie se stal zkušený místní ochotník Miroslav Minstr a inspicientkou a nápovědou byla Dagmar Bradová.
Premiéra divácky přitažlivé inscenace, uskutečněné dne 1. května 1979 na scéně Domu kultury, musela být pro nebývalý úspěch a divácký zájem ještě tentýž den opakována. Stejný úspěch měla i na své repríze 16. března 1980 ve Fulneku a na okresní přehlídce.
Ani velký elán členů souboru věnovaný přípravě této hry, ani divácká úspěšnost početně navštívených představení nedokázala udržet kolektiv mladých ochotníků pohromadě, a tak zůstali jen u jediné inscenace, která však ukázala na herecký talent Ivetty Vavrošové.
Ta po neúspěšných pokusech obnovit činnost dramatického kroužku „Klubu mladých“ se rozhodla nastudovat „divadlo jednoho herce“ – monodrama Josefa Boučka „V šatně“, se kterým vystoupila 10. května 1985 na okresní přehlídce jednoaktovek v Trnávce. Zde za své vystoupení obdržela cenu za nejlepší herecký výkon, což je zvlášť významné, protože v porotě přehlídky byli vedle zkušených amatérských divadelníků i členové divadla Petra Bezruče v Ostravě Štěpánka Ranošová a Milan Koutný. Vysokou uměleckou úroveň inscenace potvrdila účast na krajském divadelním festivalu v Olomouci, kde získala za herecký výkon hlavní cenu spolu s cenou udělovanou diváky. Následovala pak vystoupení v Příboře, Třinci, Havířově, Karviné, Odrách, Novém Jičíně a v dalších místech, které si již sama představitelka dnes všechna nepamatuje. Domnívá se, že jich bylo nejméně 20.


Divadelní soubor „Mladé podium“

Příkladem o významu dětského divadla pro amatérské divadelní umění je vznik tohoto souboru činného v rámci Domu kultury ROH Vagonky Studénka v letech 1986-1989. Impuls k jeho založení dal Vlastimil Martinák aktivní studénecký režisér, zejména dětských divadel. Oslovil několik svých bývalých hereček z dětského souboru ze Studénky Naďu Pituchovou, Lenku Kubackou a Marcelu Dostálovou, aby založily skupinu, která by hrála moderní divadlo bez mužů. Po náboru v Butovicích byl soubor doplněn o Marii Šustalovou, Jarmilu Machalovou a Dagmar Těleckou. Pod vedením Vlastimila Martináka nastudovali moderní pohádku T. Masáka a A. Pernicy: „Pohádka pro dva pláště“. Tato inscenace byla velmi zdařilá svou dramaturgickou skladbou náročných charakteristických rolí a zvolenou moderní inscenační formou. Byla to v podstatě prvá inscenace ve Studénce uskutečněná v netradičním divadelním prostoru formou „půlkruhové arény“.
Hrála se 10. a 11. března 1986 v DK Vagonka Studénka, 13. března 1986 v Jeseníku nad Odrou, kde v soutěži „Klobouček“ získala cenu diváka a cenu za inscenační formu.
Na přehlídce v Kopřivnici získala Dagmar Tělecká cenu za herecký výkon. Dále soubor s inscenací vystupoval v Příboře a ve 13ti dalších místech v okrese Nový Jičín v rámci systému „Mládež a kultura“. Po odstěhování Dagmar Tělecké mimo Studénku v druhé polovině roku 1986 stoupl počet členů souboru na 9 osob, přičemž podstatný byl příchod 4 mužů. Pro začáteční fázi nového hereckého seskupení si soubor zvolil nastudování několika krátkých divadelních inscenačně nenáročných scének a výstupů, ve kterých mohli plně uplatnit komediální herecký projev pro ně charakteristický. Podle dochovaných textů šlo o jednoduché dramaticky jednoznačně pointované dialogy ve vlastních úpravách různých předloh. S těmito hereckými výstupy účinkovali v průběhu roku 1986-1987 v místě a v okolních obcích, na klubových večerech pro mládež, oslavách MDŽ a dalších společenských akcích. Počet vystoupení, jednotlivá místa a přesná data nebyla zaznamenána, s výjimkou vystoupení 3. října 1987 ve Velkých Albrechticích.
Pro tyto příležitosti měl soubor nastudován tyto dialogy:
Sportovní Ivetta Vavrošová – Petr Lokaj
Požárnická Pavlína Stašová – Petr Čop
Zahradníci Marcela Dostálová – Jiří Fürich
Zdravotnické Lenka Kubacká – Petr Jedlička
Jak milovat vědce Marcela Dostálová – Jiří Fürich
Emancipovaná žena Ivetta Vavrošová – Jiří Fürich
První schůzka Jarmila Nekolová – Petr Jedlička
Přítel Pavlína Stašová – Petr Lokaj – Petr Jedlička
Bez názvu Pavlína Stašová – Jarmila Nekolová – Marcela Dostálová
Na jednotlivých vystoupeních se hrály jedna až tři scénky podle toho, kdo se ten den mohl uvolnit. Podobnými vystoupeními soubor získal určité zkušenosti a logicky vznikla touha uplatnit své herectví v náročnější formě na nějaké celovečerní inscenaci.
Byla vybrána hra Pavla Dostála a Richarda Pogody „Lysistrata“, k jejíž režii byl vedením Domu kultury osloven Jan Miller, herec Státního divadla v Ostravě. S jejím nastudováním začali v lednu 1987 za hudební spolupráce Evy Tížkové a Jaroslava Škrobáka. Částečná ukázka této hry se uskutečnila 6. června 1987 v plenéru „Skalních sklepů“ na Divadelní pouti v Odrách, kde sklidila velký úspěch. Po ukončeném angažmá Jana Millera v ostravském divadle v pololetí roku 1987 převzal režii rozpracované hry do té doby asistent režie Stanislav Macek. Premiéra se uskutečnila 24. listopadu 1987 na scéně Domu kultury Vagonky Studénka.
Inscenace byla velmi úspěšná svou neotřelou inscenační formou a vyváženými hereckými výkony s maximálním využitím všech hereckých výrazových prostředků, což bylo oceněno vítězným pohárem, cenou diváka a cenou za herecké individuální výkony na okresní divadelní přehlídce ve Veřovicích a hereckými cenami udělenými na krajské přehlídce v Přerově. Velkou pozornost a ocenění vzbudila i kostýmová výprava, kterou ušila hrající členka souboru Pavlína Stašová. Tato nejúspěšnější inscenace souboru „Mladé podium“ byla reprizována:
24. 11. 1987 DK Vagonka
4. 12. 1987 Veřovice – okresní přehlídka
19. 12. 1987 Příbor
9. 2. 1988 Bítov
1. 3. 1988 Fulnek
5. 3. 1988 Pustějov
19. 3. 1988 Přerov –krajská přehlídka
31. 3. 1988 Nový Jičín
Souběžně s inscenací „Lysistraty“ byla členy souboru v roce 19878 uskutečněna následující divadelní vystoupení :
14. 2. 1987 Daisy Mrázková „O neposlušné Barborce“
Dramatický výstup s loutkou Jarmily Nekolové a Magdy Hoškové na „Pohárku SČDO“ v Kopřivnici, kde tento výstup získal první místo.

25. 7. 1987 Nataša Tanská „Mezi pátou a sedmou“
režie Stanislav Macek - komorní psychologická hra
nápověda Marcela Dostálová repríza: 13. 11. Veřovice – okr. přehlídka
technika Vlad. Hošek 28. 11. Kopřivnice
U této inscenace získaly herečky Ivetta Vavrošová a Marie Šustalová na okresní přehlídce ve Veřovicích ceny za „ojedinělé“ herecké výkony, které udělila porota složená z profesionálních umělců Štěpánky Ranošové, Milana Koutného a zkušených aktivních amatérských herců Ing. Zdeňka Klose a Petra Orsága. Stejné ocenění herecké práce obdržely jmenované i na přehlídce klubové tvorby v Kopřivnici.

podzim 1987 Zdeněk Podskalský „Žena v trysku století“ - komedie
režie Stanislav Macek 5 vybraných scén
repríza: Sdruž. klub ROH Vagonka
Studénka
Albrechtičky
Pustějov

V roce 1988 a 1989 za soubor vystupovaly již jen Jarmila Nekolová a Marie Šustalová v krátkých scénách.
leden 1988 Jarmila Nekolová „Muzikant a Cecilka“ - lyrická aktovka
režie Jarmila Nekolová repríza: únor Kopřivnice – Pohárek SČDO
Praha – Nár. Pohárek SČDO
Štramberk
Studénka 2x
V krajském kole „Pohárku SČDO“ v Kopřivnici získaly Jarmila Nekolová a Marie Šustalová 1. místo s účastí v národním kole v Praze.

únor 1989 Petr Karvaš „Autigona a ti druzí“ - dramat. výstup
režie Stanislav Macek repríza: Kopřivnice – Pohárek SČDO
Štramberk
23. 4. Hlinsko – Ústř. kolo
„Pohárek SČDO“
V krajském kole „Pohárku SČDO“ v Kopřivnici získaly Jarmila Nekolová a Marie Šustalová 1. místo v ústředním kole v Hlinsku.

K nejaktivnějším členům souboru patřily Marcela Dostálová, Jarmila Nekolová, Marie Šustalová, Ivetta Vavrošová a Petr Jedlička.
Jako ojedinělý amatérský divadelní počin v Butovicích lze v období do roku 1990 označit divadelní vystoupení učitelů tehdejší osmiletky dne 27. a 28. února 1960 v Dubnici nad Váhom se hrou Zdeňky Horynové „Zkoušky čerta Belínka“. O premiéře v Butovicích a o personálním složení účinkujících nebyly zaznamenány žádné doklady ani informace, takže nelze jednoznačně zjistit, zda jde o představení dospělých či o představení dětí školy. Vzhledem k tomu, že pohádková hra byla hrávána většinou dětskými a školními divadelními soubory, je pravděpodobnější, že šlo o školní divadlo.
V historii amatérského divadla Studénky můžeme v butovické části v období let 1968-1987 zaznamenat metodickou pomoc profesionálních divadelních umělců. Byli to: J. Spílka – režisér Slezského divadla v Opavě, členové Státního divadla v Ostravě – herci – Osvald Albín, Jan Miller, Zdeněk Dřevojánek, Ireny Rozsypalová, scénograf J. Trnka, sólista baletu Petr Koželuh a maskér Miroslav Šťastný.
Tato cenná metodická pomoc výrazně ovlivnila úroveň herecké práce v souborech a celkovou kvalitativní uměleckou úroveň jednotlivých inscenací. Je nutné poznamenat, že pomoc nebyla založena na finančních podnětech, ale vznikla na základě osobních konexí pracovníků Závodního klubu Vagonky Studénka, případně režisérů dotčených inscenací. Je proto na místě, že výše jmenovaní patří právem do historie amatérského divadla ve Studénce.