Texty: GREGAR, Alexandr: Marcela LABÍKOVÁ, Červený Kostelec, Divadelní HROMADA jaro 2006

Marcela LABÍKOVÁ
Marcelo, dlouhá léta působíš v Červeném Kostelci v divadelním souboru Tyl jako výtvarnice kostýmů. Dokonce velmi uznávaná. A není náhodou, že jsi za kostýmy, spolu se svou kolegyní, Olinou Labíkovou, manželkou bratra tvého muže Pavla (aby bylo jasno v příjmeních) získala řadu ocenění. Prof. Císař se už kdysi vyjádřil, že by měla být na červenokosteleckém jevišti tabule, na níž by se pravidelně vaše ocenění za kostýmy jenom dopisovalo…
Všechno to začalo asi před pětatřiceti lety, když jsem si chtěla trochu užít manžela. Ten každou svou volnou chvilku, především večery trávil v divadle, a tak jsem musela za ním... Tenkrát se o kostýmy starala paní Nosková a moje švagrová, prostě jsem se k nim přidala. A víc a víc mě to bavilo, až jsem tomu úplně propadla. A dneska se mi už o budoucích hrách i zdá. Už než se začne nějaká hra zkoušet, když o ní začnou třeba jen uvažovat, tak už přemýšlím a v noci pomalu nespím, sháním literaturu, koukám se na filmy z té doby, kdy se hra odehrává….
Ty máš nějakou odbornost nebo vzdělání, které souvisí s divadelním kostýmem nebo nějakou zkušenost v tomhle náročném oboru?
Ne, jen mě to baví, jsem jak se říká - autodidakt. Původě jsem byla zubní instrumentářkou, pak zubní laborantkou…
No vida, alespoň něco. Zuby také musejí lidem slušet – a nepřekážet, jako divadelní kostým…
Nakonec jsem pracovala v mateřské škole a dálkově studovala speciální pedagogiku na vysoké škole v Praze.… My byli vychováváni v jakési tichosti, trochu v pozadí. Já byla totiž Kafková. (Břetislav Kafka, dědeček Marcely byl sochař, řezbář, ale především experimentální psycholog, což se za bolševika nenosilo a proto byla rodina pronásledována a vnučce omezen přístup ke vzdělání. Dodnes je v Červeném Kostelci firma, která se po dědovi jmenuje – Ateliéry Břetislav Kafka. Zabývá se náročným restaurováním církevního mobiliáře, historického nábytku a jiných dřevěných předmětů, pozn. AG). Dědu jsme nesměli rušit, když dělal své výzkumy, stále za ním jezdili klienti. On byl svým způsobem zvláštní člověk. Jako dítě byl moc nemocný, prodělal několik klinických smrtí, ale vždycky se z toho dostal protože dovedl bojovat o svůj život. Tam někde se vytvářela jeho pevná vůle a schopnost rozkrývat lidskou psychiku.
Nakonec se stal kamenosochařem. Podílel se např. na stavbě přehrady Les království u Bílé Třemešné – ty reliéfy na přehradní zdi jsou jeho práce A zcela náhodou tam kdosi objevil jeho vlastnost „vidět do lidské duše“. Měl hypnotické schopnosti – proto se tím oborem začal zabývat, studovat, bádat, publikovat. Experimentální psychologií se pak zabýval celý život, jezdili za ním vědci, samozřejmě tajně, vždyť za komunistů byla tabu i kybernetika…
Vyrůstala jsi ve velmi zvláštním prostředí – politicky, lidsky a umělecky, Sochy Břetislava Kafky patří k zajímavé umělecké tvorbě první poloviny 20. století.
Ale děda byl taky divadelník! Děda, to byla červenokostelecká Lidová scéna, tam začal režírovat, byl i muzikant, měl svou skupinu. Taťka hrál divadlo a mamka taky jako holka a pak i vdaná. Tatínek hrál se svým bratrem Tondou a se svou sestrou. A taky strýc Vojta Kafka, vynikající řezbář, byl báječný herec, vlastně celá rodina. Ale přišli komunisti a Kafkům hrát zakázali.
Konečně s manželem jsem se taky poznala v divadle. Můj manžel Pavel hrál už jako dítě s mojí maminou, svou budoucí tchýní. A já nakonec taky poznala co jsou „prkna, která znamenají svět“.
To jsem nevěděl, tys taky byla herečkou?
Dětské role. Ale byla jsem hrozně ubulená, tak mě neobsazovali, aby nebyla ostuda. Měla jsem hrát dětskou roli ve Vojnarce, ale tolik jsem to obrečela, že raději obsadili malého Pavlíčka - mého budoucího celoživotního partnera. Ten tolik nebrečel. Pak jsem ale hrála i hlavní role, třeba i nejhlavnější, dokonce větší než Jirka Klem, dnes herec v Divadle Bez Zábradlí. To je taky červenokostelečák a náš kamarád. A když jsme byli malí, tak jsme hráli spolu – já roli Ptáka Ohniváka a on mi jen přihrával…
V osmnácti letech to skončilo, pak už mě nikdo neobsadil. A i do baletu jsem chodila. Pavel mě tak poznal na jevišti – v Aladinově lampě, jeho tatínek, známý místní režisér, mě obsadil i do Lucerny…
Ale před pětatřiceti léty tě divadlo znovu přitáhlo – jak jsi už říkala – sny o kostýmech… Tvoje práce kostýmního výtvarníka je vlastně vidět pokaždé, v každé inscenaci. Zlobí tě někdy divadelníci, že si třeba nechtějí něco obléci?
To ne, ale samozřejmě se nám lépe pracuje, když je režisérem muž. Ženy mají určitý názor na módu, třeba i jiný vkus, prostě do toho víc kecají. Kostýmy většinou děláme z toho, co máme ve fundusu. Nebo co nám kdo daruje, třeba z hospicu, z hrabáku, ze sekondhandu… Musíme to upravit dobově, podle charakteru postavy, navíc nic nesmíme stříhat, vždyť se to může hodit i příště.
Takže vznikají jakési aplikace, špendlený, sešívaný, adjustovaný, kašírovaný - do Lháře jsme provětrali celou kostymérnu. Visely tam třeba dvoje šaty na sobě a vida, dohromady to byl kostým, jaký jsme chtěly. My máme ten náš špendlíkový systém, spíchneme to, ručně dotvoříme…
Kolik máte ve své kostymérně kostýmů? A půjčujete je jiným divadelníkům?
Hodně, na pět set určitě. Už musíme i přistavovat, nějak se to nevejde. Půjčujeme ale jen ze známosti a neradi, kostýmů si moc považujeme a proto je uchováváme.
Jak se inspiruješ při tvorbě kostýmů?
Především, jsme na to dvě. Olina šije, já to skicuju a vymýšlím. Ale vždycky pak jde o společné dílo. Jsme samouci, ale hrozně nás to baví, jsme do té práce úplně zamilované. Olin manžel byl scénograf, sice amatérský, ale měl praxi i u prof. Svobody. Takže možná je odtud něco pochycené. Olina ví, jak na ten kostým, jak ho ušít, jak ho technologicky zpracovat, já navrhuju a pak to hrozně ráda dotvářím, zdobím, dělám klobouky s kytkami…
Vzpomínáš na nějaký zvlášť náročný kostým? A kolik nejvíc kostýmů do jedné hry jsi chystala?
Třeba když se hrála Werichova pohádka Žluté mužátko, taková ta pohádka o strašidýlku. Hrál ho Vlastík Klepáčků, takový čahoun. A pořád ne a ne, kostým nefungoval. Těsně před premiérou jsme na něj dali dámskou žlutou spodničku, navrch různý žlutý saténový látky a sítě, a bylo mužátko. Žlutý! Ale nejnáročnější v té pohádce byly asi turbany. To jsem vzala normální pánský klobouky a že je něčím omotám. Nejdřív jsem je obalila molitanem a pak na to naaplikovala barevný sukně a halenky. Jak říkám, nesměly se ani stříhat ani párat, aby se to příště mohlo použít jinak, prostě se to špendlilo a tvarovalo…
No a nejvíc kostýmů bylo asi do operety Perly paní Serafinky, asi sedmdesát.
To jsme vyráběly asi dva měsíce, samozřejmě po práci, ve volném čase, jak jinak. Po spoustě těch kostýmů zbyly pouze skicy, nákresy, vzorky látek, mám jich už několik sešitů…
Milá Marcelo, přejeme ti hodně zdraví a krásný život a taky hodně inspirace a lásku k divadlu, zvlášť červenokosteleckému. A blahopřejeme k životnímu jubileu, které si nedávno oslavila. Děkujeme za rozhovor.

Zaznamenal Alexandr Gregar