Texty: CÍSAŘOVÁ, Mirka: SCÉNOGRAFIE, KTERÁ SE VAŘÍ V KUCHYNI, Divadelní HROMADA - jaro 2006

Irena VYLÍČILOVÁ
Jeli jsme se s mužem podívat na premiéru Těžké Barbory do Úpice a rádi jsme využili nabídky Ireny a Zdeňka Vylíčilových, abychom přespali v jejich pohostinném domě. Když jsme dojeli, Irena už někde stepovala kolem jeviště A Cinda (přezdívka Zdeňka z dětství) nám předával klíce a uděloval pokyny. Jeho úsměvná poznámka, která nám poodhalila roušku nad tajemstvím scénografické složky premiéry, mne vlastně vyprovokovala k tomu, abych se později sešla s Irenou nad obalovanými olomouckými syrečky v jedné trutnovské hospodě, strávila s ní nakažlivě příjemné odpoledne a pokusila se napsat pár následujících řádek. Cinda totiž pravil: „ Buďte rádi, že to Irena stihla alespoň trochu sklidit. Kdybyste přijeli před pár dny, tak jste museli sdílet můj osud, kdy jsem se vrátil z několikadenní služební cesty. To nebyl byt, to byla krejčovská dílna! Po bytě lítalo asi deset ženských, měly tu čtyři šicí stroje, všude samé hadry. Mezi tím Irena, která tomu všemu velela. Lednička prázdná. Tak jsem si namazal chleba máslem a vystoupal do vyšších pater bytu, abych to vůbec přežil.“ Ale smál se a někde pod tím byl skrytý obdiv k Ireně a její výrobní četě i celý jeho vztah k amatérskému divadlu, jež je i jeho láskou. A já jsem si v tu chvíli uvědomila, jak vlastně zploštěně informujeme o amatérském divadle, zaslepeni tou okřídlenou větou, že dobré divadlo je jen jedno a je lhostejné, jestli je profesionální nebo amatérské. Ale ono to úplně jedno není. Jestli je někde doložitelná specifičnost amatérského divadla, tak je to určitě mimo jiné právě ve složce scénografické, která ve velké většině vzniká za zcela jiných podmínek. Rozhodně to stojí za povšimnutí. I na stránkách Hromady nebo právě na jejich stránkách.
Několik základních údajů o Ireně.
Irena je navzdory některým výročím, která už oslavila, třem dětem, které už dosáhly dospělého věku i vnoučatům, kterými ji obdařily, pěkná a přitažlivá ženská. Vyzařuje pozitivní energii, má humor a je jí všude plno. V Úpici žije od tří let a od šesti se tamtéž neustále pohybuje kolem amatérského divadla. Má zázemí v rodině, přivdala se do rodiny divadelní, muže má rovněž divadlem praštěného. Amatérské divadlo je její velký životní kůň. Jinak se ale živí v rodinné firmě, krátce byla kulturní úřednicí, o kulturu se prakticky starala v úpickém klubu a jistý čas „kazila děti“ i v mateřské školce. Je dobrá herečka, ale má i výtvarný talent. Obojí v úpickém spolku uplatňuje. Je v divadelně podřízeném stavu vůči svému muži Cindovi, který je od roku 1991 tohoto spolku předsedou.
Ireno, jak to všechno vlastně začalo? Ty máš nějaké výtvarné vzdělání, že jsi měla odvahu se pustit do tak složitých věcí.
Žádné takové vzdělání v tomto oboru nemám, ale zajímalo mne to vždycky. Když je nejhůře a jde třeba o věci dobové, mám doma nějaké knížky a nakouknu. Ale když chceš vědět, jak to začalo. Víš, jak jsem ušila svůj první kostým? Hrála jsem ve Slaměném klobouku tanečnici la Gouloe. Mámě se zdál kostým z půjčovny hnusně špinavý, tak ho namočila a chtěla vyprat. Všechno to pustilo, vypadalo to strašně. Tak jsem koupila lacinou látku a ušila podle toho kostým nový. V půjčovně byli docela rádi. Tak jsem do toho byla vlastně z nutnosti vhozena.
Jak se to dělalo v souboru v jeho dlouhé historii je nějaký rozdíl proti současné době?
Pokud pamatuji, většinou se půjčovalo z půjčovny, také z divadel, ale to je teď už dost složité. V souboru se o to starali různí lidé. Třeba Jarmila Jörková, Aleš Řezníček, zvali se hosté: profesionální - Josef Feureisel, Jaromír Vosecký, Jaroslav Milfejt, ale i amatérští – Vašek Keller, Milan Labík. Vždycky se to nějak udělalo. Jenže doba se změnila, takže jestli se ptáš, proč jsem do toho šla já, tak ti mohu odpovědět jednoduše. Samozřejmě kvůli financím. Jinak bych tu drzost neměla. Za půjčovné dáš třeba tři tisíce a nic ti nezůstane... Jsme textilní město, nějaké hadry se vždycky najdou, v místě je diakonie – to je neuvěřitelný zdroj a za levno – a to nemluvím o zdrojích z domácích šaten. Amatérská pracovní realizační četa je už také sehraná. Tak to chce jen čas a nadšení. A ještě se u toho užije spousta legrace. Pravdou je, že na nějakou dobu před premiérou přestává fungovat naše domácnost, protože je třeba prostor na zcela jiné věci.
Tak to vezmeme po pořádku.
První našlápnutí bylo v roce 1980 ve Filosofské historii, kdy jsme s Janou (tehdy Hejnovou) namalovali siluetu města. Od té doby se také táhne naše scénografická textilní éra. Následovala Fidlovačka (1984), která patří k mým nejmilejším. Tam jsme se vyřádili všemi směry všichni; herecky i výtvarně. Zase s Janou (stále ještě Hejnovou) jsme navrhli scénu skládající se ze čtyř ohromných pláten cca 7x4 metry s využitím koláže. Toto hektické dílo jsme pak realizovaly s Janou za pomocí všech, kteří vydrželi dlouhé hodiny lézt po čtyřech, stříhat a patlat se lepidlem. Výsledek byl bombastický, škoda jen, že z nedostatku skladovacích prostor skončilo dílo na smetišti. V tandemu s Janou jsme spáchali ještě Svatbu v Malinovce (1985). Pak se s Jany Hejnové stala Kadaníková, začal plnit mateřské povinnosti a já jsem osiřela. Odchytil mne Švorča (rozuměj Pavel Švorčík) se kterým jsme zažili ohromnou prču při vymýšlení opět malované scény k jeho proslulému Šilokoj (1989). Neměli jsme žádný návrh, jenom představu, a tak tahy štětce vedl okamžitý nápad a protože pojetí hry připouštělo téměř všechno, kráčel kůň levá – levá, pravá – pravá, stromy rostly kolmo ke svahu, komíny kouřily všemi směry v Benátkách stály na vodě české roubené chalupy. Šilok byl také mým prvním částečným počinem v kostýmech. Z pokladnice zatím pouze vlastních zdrojů jsem stvořila několik pruhovaných sukní. Komedie o hvězdě (1991) už byla z jiného soudku. Hrála se v aréně, odpadl problém s pozadím. O to náročnější byly kostýmy. Podílela se na nich další Jana ze souboru, tentokrát Sedláčková. Tehdy po prvé se náš byt na tři neděle proměnil v krejčovskou dílnu. Kupy hadrů jsem nakřečkovala opět z místních zdrojů, nedalo se tam ani chodit. Na platně neustále vřel obří hrnec s barvou pro batiku, na polívku nezbylo už místo. Manžel to snášel už tehdy statečně, děti hůř, kočka se mstila znečišťováním materiálů. Ale stálo to zato. Dostala jsem cenu! Pak už to vždycky vypadalo podobně, někdy líp, jindy hůř: Poprask na laguně (1993), Jedno jaro v Paříži (1996), Strakonický dudák (1998), Ženský boj (1999), Duha (2003), Lucerna (2004) a Barbora (2005). Tam všude jsem v programu ještě s dalšími napsaná v nejrůznější míře výtvarné spolupráce. Vždycky ale děláme na konec, zejména ve vlastní realizaci, v partě. Jinak to snad ani nejde. Během let jsme dostali posilu. Do Úpice se přiženil Valentin Kornějev (bývalý pracovník moskevské televize). Od té doby jsme si vylepšili techniku. Bojujeme s kompresorem. Valentin předkreslí kontury křídou, zastříkneme foukačkou a teprve pak se na to vrháme my se štětci, abychom pomohli zkazit co nestačil on. Už se nám také povedlo zastříknout deset řad v hledišti. Já sama jsem se za tu dobu naučila dělat snad všechno: klobouky (nepotřebuješ třeba slušivý třírohák?), šít fiží, vílí hábity, ale i „dobové“ kostýmy na naše „přerostlé“ chlapy. (V půjčovně na ně kostým neseženeš.)
A jak je to s tebou? Co máš raději – herectví nebo tu výtvarnou složku inscenací?
Herectví miluji, výtvarnictví mám ráda. Při herectví máš nerva těsně než vylezeš na scénu, s výtvarnem máš pořádného nerva ještě dost dlouho před premiérou. A to pořádného. A to ještě nechávám všechno na poslední chvíli, nějak musím dělat pod tlakem, vlastně ve stresu. Teprve pak mě napadají věci. Když vidím tu kupu materiálů, tak mně to z toho vylézá. Je to docela vzrušující. Pak mě napadne, že z těchhle flaušových kabátů mohou být vlněné kabátce pro chlapy, ze sak šněrovací vestičky pro holky, čepec pro starostovou dozdobím zbytky z mých maturitních šatů. Musím to vidět a mít v ruce. Pak teprve to narvu na krejčovskou pannu a „vykostím“. (Na párání není čas.) Drcnutím oddělím rukávy, klopy, kapsy, pak to skládám do sebe a teprve potom šiju. Proto také doma všechno schraňuji; Cinda je z toho už někdy na mrtvici, že mám všude ty hadry. Vlastně je to trapné – žádné návrhy předem! Jen rámcové zadání režiséra, které ještě za pochodu dostává nové dimenze. Jen nějak tu inscenaci cítím, sháním materiál a pak z něho vařím. Takže když se vrátím k tvé otázce: mám ráda obojí. Obojí je vzrušující. Každé jinak.
Pro zajímavost – aneb přehled scénografických aktivit v inscenaci Těžká Barbora – aneb co jsem vyčetla z programu a vyzkoumala mimo něj.
- Režisér Ladislav Tomm přišel s určitou scénografickou ideou a náčrtkem. Obojí bylo v průběhu přípravy podrobováno zkoušce technických i dalších parametrů v diskusi se souborem. Režisér bděl, dohlížel, všude se pletl. (Irena říkala: to tam nepiš.)
- Za výtvarnou podobu celé inscenace v realizaci mohou Irena Vylíčilová, Jana Kadaníková a Valentin Kornějev. Vzniklo další textilní pozadí scény – tentokrát městečko Eidam.
- Výrobu brnění i za přispění vlastní ruky garantoval Pavel Švorčík, který získal i hlavního odborníka zhotovitele ze Rtyně v Podkrkonoší Zdeňka Vítka.
- Truhlářské práce na scéně včetně bytelných dominantních dveří a postele vykonal šikovný místní úpický truhlář.
- Boty ochotně dotvořil úpický obuvník Jaroslav Knap.
- Materiál na kostýmy nakoupila, posháněla a navrhla Irena Vylíčilová. Z místních zdrojů souboru i ze šaten vlastních doposkládala a spolu s partou obětavých, šikovných a tvořivých ženských ze souboru ušila. Muselo to být na sto procent. Z půjčovny se pro třicet lidí vystupujících v inscenaci nepůjčilo ani velké Ň !!!
- A teď bomba a skutečná rarita: Výrobu děla, rekvizity, bez které nelze Těžkou Barboru odehrát, provedly dílny z nedaleké věznice Odolov.
Závěrem
Po přečtení předešlých řádků, doufám že nikdo nemůže popřít, že amatérské divadlo má v některých svých složkách oproti profesionálnímu svá výrazná specifika, každopádně alespoň v postupech jak ke kýženým výsledkům dochází. Irenina cesta a cesta úpického souboru je samozřejmě jedna z mnohých a myslím, že je dokonce dost nepřenosná. Protože potřebuje Ireninu invenci, tvořivost, divadelní inteligenci schopnost empatie pro ducha inscenace, výtvarné předpoklady, vkus, temperament, naprostou oddanost divadlu, které je součástí jejího způsobu života a v neposlední řadě potřebuje i rodinné zázemí. To všechno spolu s partou podobných nadšenců v souboru dokáže divy. Ve výsledku pak můžeme v těch nejlepších případech mluvit o tom, že divadlo je dobré a špatné a že nezáleží ... atd. – viz úvodní věty tohoto povídání. Myslím si, že největšího uznání se Ireně dostalo nikoliv od porot, ale od její tchýně Blanky (rovněž zasloužilé členky úpického souboru, která letos oslaví velmi kulaté kulatiny, která svým rasantním způsobem glosovala Ireniny výtvory pro Těžkou Barboru: „Víš, ono když to obrátíš na ruby, tak nic moc krejčovská práce, ale na jevišti to vypadá!!!“
Ireně a úpickému souboru s láskou Mirka Císařová